Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvPosledního léta první světové války, tedy v době, kdy ve válkou vyčerpaném rakouském mocnářství doléhaly větší a větší útrapy na prosté civilní obyvatelstvo i v hlubokém zázemí, se 1. srpna 1918 v Žerotíně u Olomouce narodil malý Ladislav Valoušek. Později, když vyrostl, se stal letcem, aby mohl v další světové válce bojovat za svobodu své vlasti.
Láska k letadlům přivedla Ladislava Valouška v patnácti letech nejprve k letecké modelařině a v osmnácti do kabiny kluzáku při Hanácké župě Masarykovy letecké ligy v Olomouci. Již roku následujícího se přihlásil k výcviku na motorových letadlech v Hanáckém aeroklubu MLL, taktéž v Olomouci, a to v rámci akce „Tisíc nových pilotů republice“, která měla zvýšit obranyschopnost Československa v době, kdy se sousední Německo už bezostyšně připravovalo na novou válku. Zde se učil létat na výtečném školním dvouplošníku Praga E.39, vhodném jak pro výcvik elementární, tak pokračovací.
Ladislav Valoušek
Poté se Ladislav Valoušek přihlásil do československého vojenského letectva a od července 1938 už narukoval ke cvičné letce Leteckého pluku 2 v Olomouci. Tam, jak později vzpomínal, se připravoval na službu na dvoumístných lehkých bombardovacích, zvědných a pozorovacích letounech. V úvahu tak připadají – a nebojme se to říci - mizerná Aera A.100, v o něco lepším případě pak Letovy Š.328. V rámci výcviku se přesunul na Slovensko do Spišské Nové Vsi a později do Piešťan. Detailní seznámení se s piešťanským letištěm mu přišlo vhod později, když ho za Slovenského národního povstání používala Lufwaffe a Valoušek se svými spolubojovníky na něj musel provést nálet.
Mezitím přišly tragické mnichovské události, kdy naši vojáci byli odsouzeni vůči nastupujícím německým hordám k nečinnosti, potom se přes okleštěnou republiku přehouply neveselé Vánoce a v březnu 1939 zabrali Němci i zbytek Čech a Moravy. Z osamostatněného Slovenska se Valoušek vrátil domů, kde byl demobilizován a nastoupil jako pomocný dělník v solných dolech.
Solné doly ho však netrápily tolik jako nově nastolený protektorát. A tak, stejně jako řada jeho kolegů rozhodnutých bojovat s Hitlerovskou hydrou, odešel ilegálně do zahraničí. Standardní ale především nebezpečnou cestou se dostal nejprve do Polska a následně parníkem do Francie. Zde létal cvičně na obstarožních dvoumístných dvouplošnících Potez 25 (prototyp vznikl už v roce 1924) a s nostalgií tak mohl vzpomínat na ta naše Aera A.100).
Kvůli „bordelu“ panujícímu v té době ve francouzských ozbrojených silách se po napadení země Německem do boje už nedostal. Země galského kohouta padla a Valoušek se námořní cestou dostal ze středomořského francouzského přístavu Port Vendres do Velké Británie.
Ve Velké Británii byl nejprve přijat do Dobrovolné zálohy Královského letectva (RAFVR, Royal Air Force Volunteer Reserve). V roce 1941 se mu poštěstilo absolvovat stíhací výcvik a od 28. dubna 1942 do 15. srpna 1943 bojoval v řadách 310. československé stíhací perutě na letounech spitfire. Létal tam například na klasickém Spitfiru Mk.VB, ale také na výškové verzi Spitfire HF Mk.VI.
Ladislav Valoušek před stíhačkou Spitfire v době služby u 310. československé stíhací perutě RAF
Když se na vyšších místech dohodlo, že i v Sovětském svazu vznikne československá letecká jednotka, bylo nutné řešit její naplnění letovým personálem. Protože na východě se téměř žádní naši letci v té době nevyskytovali a výcvik případných dobrovolníků od pozemních jednotek by vše neúměrně protáhl, svolili Britové s uvolněním nevelkého počtu našich stíhačů z RAF. Ti se pro tento podnik vybírali na základě dobrovolnosti. O hlásící se žádná nouze nebyla, neboť předpokládali – a nakonec správně – že z východu se dostanou do své vlasti dříve než ze západu. Mezi těmito dobrovolníky byl i Ladislav Valoušek.
Skupina dvaceti letců a jednoho štábního důstojníka pozemní služby vyplula 21. února 1944 z přístavu Glasgow na původně luxusní osobní lodi pro bohatou klientelu „Reina del Pacifico“, nyní sloužící k vojenským transportům, vstříc nebezpečí. Čekala je cesta po moři, po zemi i vzduchem dlouhá 13 tisíc kilometrů a plná nástrah, ať už v podobě německých ponorek či žaludečních nevolností útočících na Evropany v zemích severní Afriky a Blízkého východu. Počátkem dubna už byli všichni bezpečně v Moskvě a těšili se na přeškolovací výcvik na pro ně neznámou techniku.
Výcvik byl zahájen 17. dubna, zatím tedy teoretický, k hangárům se pro samý sníh nemohli dostat. A co v tom hangáru bylo? Stály tam Stíhačky Lavočkin La-5FN. Pro naše piloty zvyklé na celokovové spitfiry představovaly lavočky s téměř výhradně dřevěnou konstrukcí potaženou bakelizovanou překližkou skutečnou exotiku. Později Valoušek vzpomínal, jak byli všichni při prvním setkání s těmito stroji trochu zaskočeni a leccos podrobili výtkám, ale jak na nich začali létat, už je hodnotili o poznání pozitivněji.
Mezitím sníh nadobro zmizel a letištní povrch vyschl. Již v první květnové dny se tak mohlo začít létat, nejprve na dvoumístných cvičných verzích La-5FN UTI. Zaroveň byla ustanovena 128. československá stíhací peruť, z té se zanedlouho stal 1. československý stíhací letecký pluk. Jednotka měla celkem 22 pilotů, k původní dvacítce přibyli dva Slováci, kteří již předtím uletěli na messerschmittech na sovětskou stranu.
Na bojové nasazení si ovšem museli ještě počkat. Ale potom to stálo zato. Koncem srpna 1944 vypuklo na Slovensku povstání a v polovině září přišel našim letcům rozkaz přelétnout na povstalecké území a podporovat ze vzduchu povstaleckou armádu v jejím nelehkém boji. Po dobu několika týdnů tak působil 1. československý stíhací letecký pluk v týlu nepřítele, což představuje už samo o sobě výjimečnou událost.
Zamaskovaná La-5FN na okraji polního letiště Zolná na povstaleckém území během SNP
Pluk přelétl na Slovensko 17. září a hned následujícího dne odstartovalo osm lavoček k útoku 20mm kanony na letiště v Piešťanech, odkud proti povstalcům operovala Luftwaffe s několika Messerschmitty Bf 109G. Mezi účastníky Němci neočekávaného náletu byl i Ladislav Valoušek.
Hlavní tíha nasazení 1. československého stíhacího leteckého pluku během povstání spočívala v útocích na pozemní jednotky. Sám Valoušek o tom píše v šestidílném seriálu Vzpomínky na „Lavočku“ vydaném roku 1987 v časopise Letectví + kosmonautika následující:
V době, kdy jsme přiletěli na Slovensko, bylo povstání již v defenzivě a pod neustálým tlakem wehrmachtu se jeho oblast trvale zmenšovala. Původně jsme předpokládali, že hlavním naším úkolem bude získat a udržet nadvládu ve vzduchu nad povstaleckým územím. Nyní kromě toho jsme museli dělat vše, abychom zpomalili, když již nezastavili, postupující Němce. Naší prací byly útoky na nepřátelské dělostřelecké i minometné baterie, kulometná hnízda, tanky, obrněné transportéry, autokolony a plnili jsme také jiné úkoly, pro které se Lavočka, vzhledem ke své zranitelnosti při nízkých útocích nehodila...
... S ohledem na povrch louky, který častými dešti měkl, používali jsme sovětské dvacetipětikilogramové pumy, které byly nebezpečnou zbraní proti živým cílům. Explodovaly hned po doteku se zemí a nedělaly žádný kráter. Používali jsme ale také padesátikilogramové pumy naší předválečné výroby včetně žabek, které byly neseny v plechovém kontejneru po patnácti či dvaceti kusech. Ty se také používaly proti živým cílům – po dopadu povyskočily a explodovaly nad zemí...
...Snadnou zranitelnost Lavočky pozemní střelbou při nízkých letech jsme se snažili kompenzovat překvapivými útoky. Němci však byli opravdovými mistry v maskování a mušky měli také dobré. Bylo výjimkou, vrátilo-li se z náletu na pozemní cíle některé letadlo bez průstřelu.
Když bylo povstání nakonec potlačeno, podařilo se deseti pilotům přelétnout na dosud provozuschopných lavočkách zpět na sovětskou stranu. Mezi nimi byl i Valoušek, který samozřejmě i nadále působil u naší východní letecké jednotky.
U letectva zůstal i po osvobození, ale po roce 1948 musel skončit, neboť i na něho dolehla perzekuující tvrdá ruka nového režimu. Částečně rehabilitován byl v roce 1976 a zcela rehabilitován až v roce 1992. Ladislav Valoušek zemřel 24. května 1996.
A je zde ještě jedna věc hodná připomenutí. Ladislav Valoušek byl vášnivým fotografem, tento koníček mu učaroval již před válkou. Za války pak začal fotit v Anglii Kodakem a později si během přesunu do Sovětského svazu zakoupil v Káhiře vysněnou Leicu, kterou mu při příletu do Moskvy málem zabavili celníci.
Následně se stal legendárním fotografem 1. československého stíhacího leteckého pluku, mnohdy také odsunul kryt kabiny a fotil za letu. Paradoxem je, že Ladislav Valoušek nebyl oficiálním fotografem pluku, a tak fotografoval potají. Přesto anebo právě proto je jeho práce jediným autentickým a navíc uceleným obrazovým materiálem o činnosti této naší východní letecké jednotky v době hektického nasazení ve Slovenském národním povstání.
(Pozn.: Ve videu použité dobové filmové záběry opět přináší určitou přidanou hodnotu mimo hlavní téma - a to čtyřmotorové Tupolevy TB-3 s parašutisty. To nám připomene, že SSSR patřil ve 30. letech k průkopníkům v oboru výsadkových jednotek.)
