Jiří Maňák se narodil 16. prosince 1916 jako druhé z celkem šesti dětí do rodiny významného českobudějovického středoškolského profesora Jaroslava Maňáka, který byl významným činitelem i v mnoha oblastech společenského života jihočeského regionu. O profesoru Jaroslavu Maňákovi lze bez nadsázky tvrdit, že byl v tomto regionu také zakladatelem sportovního letectví. Díky jeho aktivitám a dokonce částečné finanční podpoře získali v letech 1932/33 budějovičtí plachtaři pro svou činnost první kluzáky.
Létat začal i sám v té době již relativně letitý pan profesor. Stejná vášeň pohltila také všechny čtyři jeho syny. Naopak obě dcery, stejně jako obětavá maminka, zůstaly nohama na zemi. Ve vzduchu pak z rodiny Maňákových docílil nejzajímavější kariéru Jiří, který bojoval během války v řadách Královského letectva (RAF).
Jiří Maňák vojenským letcem
Jiří Maňák během základní vojenské služby, kterou nastoupil v roce 1935 a prodělal ji jak jinak než u letectva, absolvoval devítiměsíční Školu pro důstojníky letectva v záloze a létal jako pozorovatel na Letovu Š.328.
Letov Š.328
Avia B.71
Priority už měl utříděné, služba důstojníka u vojenského letectva byla prestižní záležitostí, také dění v sousedním Německu si žádalo činy, a proto se rozhodl v armádě pokračovat jako profesionál. Po Vojenské akademii v Hranicích na Moravě nastoupil v roce 1938 do služby k 72. letce Leteckého pluku 6, kde létal jako navigátor na rychlých bombardérech Avia B.71 (ze Sovětského svazu dodané Tupolevy SB-2, částečně naturalizované použitím v Československu vyráběnými motory a výzbrojí).
Cesta do odboje
U 72. letky však dlouho nepobyl. Po pochmurném podzimu 1938, který byl ve znamení Mnichova, zahájil stíhací výcvik v Prostějově. Tam ho po nějaké době dohnal, tak jako ostatní vlastence, tragický 15. březen 1939. Rozhodl se tedy odejít do zahraničního odboje, což konzultoval i s rodinou. Požehnání dostal, přestože blízkým bylo jasné, že německému hněvu budou první na ráně. Rodiče i sourozenci pak byli skutečně nějaký čas vězněni, naštěstí bez tragických následků.
Ještě před samotným vypuknutím 2. světové války se Jiří Maňák dostal přes Polsko do Francie. Po obligátní krátké anabázi s papírovým vstupem do cizinecké legie zahájil v říjnu 1939, tedy měsíc po vypuknutí války, výcvik ve Francii. Nejprve ho Francouzi připravovali na profesi palubního střelce vícemístných letadel. Z pohledu Jiřího Maňáka to však bylo příliš statické řemeslo. Napnul tedy všechny síly k přeřazení ke stíhacímu výcviku, se kterým už započal doma. Naštěstí se mu to počátkem roku 1940 podařilo.
Ve Francii létal na dvoumístných školních hornoplošnících Morane-Saulnier M.S.230 a na dolnoplošných stíhačkách Dewoitine D.501 používaných už vesměs pouze ve cvičných jednotkách. Výcvik však postupoval pomalu, Francouzi byli v pohodě a nic je nenutilo markantněji zvýšit nějaké úsilí pro zajištění obrany své země. Ta pohoda však neměla dlouhého trvání, podivná válka se 10. května zvrhla na regulérní. Během jeden a půl měsíční francouzské agónie se už Jiří Maňák k bojové jednotce nedostal. Zato se dostal 23. června do Velké Británie.
V řadách Královského letectva
Britský přístup na něho, podobně jako na ostatní naše letce, udělal mnohem lepší dojem než ten francouzský. Už po třech týdnech byl přijat do řad RAF. Krátce se přichomýtl k formování 310. československé stíhací perutě v Duxfordu. U třistadesítky však z objektivních důvodů operačně nelétal, našich pilotů, navíc v té době zkušenějších, tam bylo dostatek. A tak odešel dokončit výcvik a přeškolení na britskou techniku postupně ke dvěma výcvikovým jednotkám OTU (Operational Training Unit).
Koncem listopadu 1940 nastoupil k 601. stíhací peruti létající v té době na hurricanech. Zde sbíral cenné bojové zkušenosti a ve dnech 6. května a 2. června 1941 sestřelil na Hurricanu Mk.IIB po jednom Messerschmittu Bf 109F.
Stíhačky Hurricane Mk.IIB 601. perutě RAF. Na stejném typu letounu sestřelil Jiří Maňák dva německé Messerschmitty Bf 109F.
Airacobra 601. perutě RAF, pár bojových letů na stroji stejného typu vykonal Jiří Maňák
601. peruť byla také jako jediná jednotka RAF po určitou dobu částečně vyzbrojena americkými airacobrami. Britové těmto strojům s příďovým podvozkem a motorem situovaným v těžišti nepřišli na chuť a většinu objednaných strojů přeposlali dále do Sovětského svazu, kde se naopak proslavily. U 601. perutě na airacobře absolvoval pár bojových letů i Jiří Maňák.
Po odlétání turnusu u bojové perutě působil Jiří Maňák několik měsíců jako instruktor u jedné z operačních výcvikových jednotek. A pak to začalo znovu. Po kratších, přibližně měsíčních epizodkách u 81. a 611. perutě, kde u té šestisté jedenácté poškodil na Spitfiru Mk.IXC dvě německé stíhačky Focke-Wulf Fw 190A, byl převelen ke 182. peruti, která se právě přezbrojila na stíhačky Hawker Typhoon.
Typhoon Mk.IB měl mohutnou výzbroj čtyř kanonů ráže 20 mm (řádově méně rozšířený Typhoon Mk.IA měl „pouze“ dvanáct kulometů 7,7 mm). Původně se s ním počítalo jako lékem na nové typy německých stíhaček. Typhoon však s výškou příliš ztrácel výkon a tak se jeho parketou staly hloubkové nálety, útoky na bodové pozemní cíle. Na závěsnících pod křídlem pak mohl nést také pumy nebo raketové střely. Ale je pravda, že i na stíhání za určitých podmínek byl s úspěchem používán. A to právě proti německým stíhacím bombardérům napadajícím v nízkém letu cíle v Anglii, tedy proti tomu samému, co představovaly typhoony na druhé straně.
Nesmíme si však typhoon nijak idealizovat, jeho vývoj byl bolestný. Problémy hýřil například výkonný motor se šoupátkovým rozvodem, pro piloty pak bylo otravné pronikání výfukových plynů do kabiny. Největší nebezpečí ovšem skýtalo nouzové přistání na břicho, při kterém letoun často skončil v plamenech. (Některé z typhoonových much pak ze sebe úspěšně setřásla z něho vycházející výkonná stíhačka Hawker Tempest.)
Hawker Typhoon Mk.IB neznámé jednotky. Na stejném typu létal Jiří Maňák jako velitel 198. perutě RAF.
Ale zpět k Jiřímu Maňákovi. Největšího zadostiučinění se mu dostalo 1. května 1943, kdy se stal velitelem 198. stíhací perutě RAF operující s letouny Hawker Typhoon. Stíhací velitelství (Fighter Command) si bylo dobře vědomo kvalit tohoto pilota a tak mu svěřilo velení „britské“ perutě, v jejímž personálním obsazení byl jediným Čechem. Od velitele nadřízené skupiny dostal dokonce pro svoji jednotku právo volné ruky, kdy si mohl sám vybírat v přidělené oblasti cíle a čas akce. To ovšem neznamená úplnou absenci rozkazů z nadřízeného velitelství, pokud to bojová situace vyžadovala.
A tak 28. srpna v podvečer odstartovaly čtyři typhoony pod vedením Jiřího Maňáka, aby poskytovaly krytí čtyřem Hurricanům Mk.IV vyzbrojeným neřízenými střelami, kterými měly zaútočit na vrata vodního kanálu v holandském Welmeldinghe. Kvůli špatnému počasí byla akce hurricanů stornována, ale typhoony se už blížily k cílové oblasti. Jiří Maňák se po zprávě z vysílačky o aktuálním stavu akce operativně rozhodl pro vyhledání a zničení jiného pozemního cíle, zkrátka co vhodného se na zemi namane.
Pobřežní protiletadlová obrana však poškodila chladič Maňákova stroje. Pilot se rozhodl pro návrat svého roje na základnu. Za několik chvil však došlo k zadření motoru a Jiří Maňák skončil se svým letounem ve vlnách. Z potápějícího stroje se mu naštěstí podařilo vyplavat. V malém záchranném člunu (dinghy) chtěl pádlovat od pobřeží a čekat na záchranu z britské strany. Silný západní vítr ho však hnal na ostrov Walcheren, kde ho zajali Němci. V zajetí kvůli větší bezpečnosti nevystupoval jako Čech, ale jako Brit James Manak.
Jiří Maňák (vpravo) v německém zajateckém táboře Stalag Luft III, vlevo je Ivo Tonder a uprostřed Arnošt Valenta.
V září 1943 se ocitl ve známém zajateckém táboře pro spojenecké letce Stalag Luft III v Saganu. Zde byl zapojen do přípravy legendární akce Velký útěk, která však skončila tragicky. Jiří Maňák naštěstí nebyl mezi vylosovanými pro samotnou cestu ven a to mu pravděpodobně zachránilo život. V roce 1945 byl přesunut na západ k Lübecku a tam ho 2. května osvobodili postupující britští vojáci. Jak jen to bylo možné, došlo k transportu do Velké Británie k našim letcům, konkrétně ke 312. stíhací peruti, se kterou se vrátil v srpnu do vlasti.
Na turbínách, na statku a u ČSA
Velké profesní kotrmelce přinesla Jiřímu Maňákovi doba poválečná. V krátkém období do nástupu nových pořádků po únorovém převratu roku osmačtyřicátého byla jeho letecká kariéra na zážitky a nečekané příležitosti skutečně bohatá. Dále se rozšířilo portfolio jím létaných typů letadel.
Zcela nestandardní akcí bylo bombardování zamrzlého Dunaje v březnu 1947. To mělo zabránit velké povodní hrozící kvůli jarnímu tání a podobnému bombardování uskutečněnému předtím sovětským letectvem v Rakousku. Jiří Maňák se akce zúčastnil jako pilot jednoho z bombardujících strojů Aero C-3B (Siebel Si 204).
Zúčastnil se také například programu zkoušek proudových Avií S-92 (Messerschmitt Me 262). Ještě předtím byl však vyslán do Velké Británie na přeškolení na proudová letadla, kde létal na typech Gloster Meteor a de Havilland Vampire. Pak nebyl žádný div, že během jednoho leteckém dne předvedl nejen uchvacující akrobacii na kluzáku, ale také se před očima a hlavně ušima diváků přehnal v proudovém messerschmittu.
Gloster Meteor Mk.III
Avia S-92
V roce 1948 opustil na vlastní žádost armádu a nastoupil jako pilot a zkušební komisař na ministerstvo dopravy. Tvrdou ránu mu osud uštědřil na podzim 1950, kdy byl zatčen a obviněn z prozrazení státního tajemství a pomlouvání lidově-demokratického zřízení. Příštího roku byl sice propuštěn, ale k létání měl cestu zapovězenu.
Nejprve pracoval jako pomocný dělník u Státního statku v Hluboké nad Vltavou. Díky vynaložené píli a odborným schopnostem se vypracoval postupně na řidiče a potom podnikového ekonoma. Jiří Maňák se na statku dokonce setkal se sudetským Němcem sloužícím za války u protiletadlové baterie nasazené v místě, kde byl náš stíhač sestřelen. Ne, nepoprali se, ale společně zavzpomínali na dobu minulou.
V první polovině šedesátých let pracoval pár let v národním podniku Motor České Budějovice, kde si cenili jeho aplikačních schopností cizích jazyků. V roce 1964 byl částečně rehabilitován a posledních několik let kariéry létal jako pilot ČSA (Il-14, Tu-104, Tu-124), než musel s nástupem normalizace odejít do penze. Nadále však mohl pracovat jako externí odborník pro různé instituce, jeho technická erudice byla žádaná. Plné rehabilitace se dočkal po listopadu 1989 a na poslední pozemskou cestu se vydal 29. prosince 1992.
Shrnutí bojové činnosti Jiřího Maňáka
Za svého působení u RAF vykonal Jiří Maňák 273 bojových letů, z toho 130 nad okupované území západní Evropy. Při nich sestřelil dvě a poškodil další dvě nepřátelská letadla. Dále zničil jednu lokomotivu a devět jich těžce poškodil, potopil čtyři menší lodě (jako invazní bárky nebo vlečné čluny). Zapálil přístavní skladiště a rozstřílel signální stanici. Další zničené a poškozené cíle, jako železniční vagóny, vojenské automobily nebo stanoviště protiletadlových zbraní, nejsou oficiálně vyčísleny.
Seznam úspěchů může na člověka válkou nepolíbeného působit skromně, je to však pouze zdání. Například skóre sestřelů už z principu nemusí vypovídat o pilotním umění hodnoceného vůbec nic, někteří piloti třeba ve vzduchu na nepřátelský stroj ani nenarazili, případně měli důležitější úkol, než se za ním honit. Ale to, že Britové svěřili velení své perutě tomuto Čechoslovákovi, hovoří samo za sebe. Takové piloty jsme měli „pouze“ tři, dalšími byli František Fajtl (velel 122. peruti) a Otto Smik (velel 127. peruti). Jiří Maňák byl nositelem mnoha vyznamenání, včetně britského Záslužného letecké kříže (DFC).
|
