V polovině dubna 1968 zachytila americká atomová ponorka Barb, která se právě potulovala v Tichém oceánu poblíž sovětského přístavu Vladivostok, v rádiu nezvyklé nekódované ruské výkřiky: "Rudá hvězdo, ozvěte se! Rudá hvězdo, ozvěte se!" A čtyři z pěti ponorek, které tam kotvily, se náhle vydaly na moře. Vše nasvědčovalo tomu, že Sovětům se ztratilo podmořské plavidlo. Tím spíše, že rozruchu si brzy všimly i další americké hladinové lodi a ponorky.
"Musíme ji najít!" rozhodl kapitán James F. Bradley, který v Úřadu námořní zpravodajské služby (Office of Naval Intelligence Service) už dva roky šéfoval novému oddělení podmořské špionáže.
Ve světě panoval neklid. Ve Vietnamu právě vrcholila válka mezi severovietnamskými komunistickými silami a jižními republikánskými vojsky podporovanými americkými divizemi. Američané a Sověti se navzájem ostře hlídali a ve vzájemné hře nervů se mohla hodit jakákoliv výhoda. Proto se měla Barb před návratem na základnu alespoň pokusit určit oblast, kde pohřešovaná sovětská ponorka zmizela. Dále se uvidí.
Diesely a atom
Američané nebyli při hledání bez šancí. Americké válečné námořnictvo vytvářelo od konce druhé světové války akustický sledovací systém (SOSUS – Sound Surveillance System), skládající se ze spousty podmořských specializovaných naslouchadel čili hydrofonů. Centra na východním a západním pobřeží USA i v Japonsku, která zpracovávala jejich údaje, dokázala od roku 1960 sledovat pohyb všech sovětských ponorek vyzbrojených raketami při jejich běžném patrolování.
Systém sledování byl samozřejmě ještě propracovanější. Soustava antén na pevnině odposlouchávala rádiovou korespondenci sovětských plavidel. Hladinové lodě, ponorky a letadla obou států navzájem kontrolovaly zkoušky nových raket i rutinní operace druhé strany. Pod hladinou se odehrávaly spousty tichých soubojů, občas velmi nebezpečných. Některé mohly zažehnout třetí světovou válku.
Bradleyho specialisté vyčetli z rádiového odposlechu, že 24. února 1968 vyplula z Petropavlovsku ponorka třídy Golf II vybavená třemi raketami s atomovými hlavicemi na obvyklou hlídku. Pravda, byl to zastaralý typ na klasický pohon, ale stále ještě dobrý. Plavba probíhala normálně, ale po překročení 180. poledníku se posádka neozvala. Američané byli přesvědčeni, že znají přibližné místo zkázy: mezi posledním hlášením a dalším plánovaným, které nevyslala.
Rusové, kteří neměli obdobu systému SOSUS, hledali své plavidlo jinde, poněkud blíže svému pobřeží na trase její zpáteční cesty. Také z účasti na její katastrofě obviňovali Američany. Několik dní po ztrátě K-129 se dověděli, že na americké námořní základně Jokosuka v Japonsku přistála ve velkém utajení atomová ponorka Swordfish s některými poškozenými částmi. Sovětskému vedení to bylo jasné: Swordfish se srazila s jejich K-129 a zavinila její potopení. "Námořníky z K-129 prohlásili za mrtvé, vdovám a dětem přiznali malé penze," napsal v roce 1994 ruský týdeník Moskovskije novosti. (Swordfish podle amerického námořnictva potřebovala opravu periskopu po srážce s ledovcem, pozn. red.)
I když o ztrátě ponorky nechtěli Sověti veřejně mluvit, velitel sovětského námořnictva ustavil speciální komisi, která měla určit, co všechno by mohli Američané získat, kdyby se jim podařilo ponorku vytáhnout. Třebaže tuhle možnost považovali za fantazii, museli se ni připravit.
Jdeme si pro ni?
V Pentagonu zatím probíhaly porady, které by obavy Rusů potvrdily, kdyby o nich věděli. Ministr válečného námořnictva Paul Nitz nakonec vyzbrojen jejich výsledkem vyrazil do Bílého domu, kde hlásil: "Pane prezidente, moji lidé říkají, že by mohli ztracenou sovětskou ponorku najít. Mají se do toho pustit?" Lyndon Johnson souhlasil.
Kapitán John P. Craven, který toto pátrání vedl, si ovšem nebyl tak jistý, že se má spoléhat jen na údaje z pravidelných hlášení ztracené ponorky. Proto nařídil kapitánu Josephovi Kellymu, který založil systém SOSUS, aby se pokusil lokalizovat místo posledního výkřiku sovětského stroje. Žádal je, aby se pokusili najít v záznamech stopy čehokoliv podezřelého, co by mohlo nasvědčovat například výbuchu na palubě ponorky.
Nakonec podezřelé záznamy naznačující jakousi menší explozi objevili na pěti stanicích. Když se linie zvukových stop proťaly, ukazovaly na oblast 2 890 kilometrů severozápadně od Havaje, a to s přesností na 7 kilometrů. Místo se shodovalo s Bradleyho odhadem, a jistota se tak zvýšila.
Samozřejmě, nebyla to úplná jistota. Nikdo si nebyl jistý, zda jde opravdu o záznam havárie K-129. Nemohla třeba ponorka umřít docela tiše? ptali se skeptici. Její prostory mohla zaplavit voda ještě předtím, než klesla do kritické hloubky, v níž se tlaky vnější a vnitřní vyrovnají neobyčejně prudce. Jak vlastně takový pád vypadá?
Velitelství námořnictva nakonec rozhodlo, že je zapotřebí praktické zkoušky. Z druhé světové války zůstalo několik ponorek, které sloužily k různým experimentům, dokonce i jako cíle, do nichž se novější typy plavidel při ostrých cvičeních strefovaly. Pokus se zaplavením se podařil. Ponorka klesla ke dnu bez hlesu, na páskách vycházejících ze SOSUS se žádný hrbolek neobjevil. Ale pátrání se přesto mělo soustředit hlavně kolem dříve vytyčeného místa.
Snímky z hloubky pěti tisíc metrů
Kdo ho bude provádět, to bylo jasné: Halibut. Tuto atomovou ponorku první generace, schopnou dosahovat hloubek okolo 300 metrů, přestavěli v 60. letech z bojové na špionážní. Vybavili ji nejnovější elektronikou, akustickou, fotografickou a zobrazovací technikou. Navíc nesla dvě "ryby": hlubinná záchranná plavidla (Deep Submergence Rescue Vehicle – DSRV), která mohla delší dobu sedět na dně oceánu v hloubce až 6 100 metrů a pomocí speciálního drapáku sbírat různé předměty.
Konečný účet za dvouletou úpravu ponorky se nakonec vyšplhal na 70 milionů dolarů. Ovšem pro veřejnost se Halibut (česky Platýz) přeměnil na oceánografické plavidlo. Hlavní úkol byl ovšem tajný: hledat v rámci projektu Sand Dollar (Písečný dolar) trosky sovětských balistických raket na dně Pacifiku. Američané chtěli poznat jejich naváděcí systémy, elektroniku a složení materiálů.
Přestavbu vedl kapitán John Craven, který jí také velel během první plavby. Potom zůstal na pevnině, aby všechny podmořské špionážní operace, které se rozrůstaly, řídil. Teď měl dohlížet nad úkolem, který dostal krycí název Azorian.
Halibut vyplul pod vedením fregatního kapitána C. Edwarda Moorea 15. července 1968. Kelly a Craven Mooreovi řekli: "Hledej Golfa přibližně 3 200 kilometrů severozápadně od Havajských ostrovů." Kapitán se svěřil s tímto zadáním jenom několika důstojníkům, ostatní si mysleli, že pořád pátrají po zbytcích raket.
Ve vytyčené oblasti usedli operátoři k videokamerám, které snímaly dno v hloubce okolo 5 000 metrů. Byla to únavná práce: pořád sledovali jenom různé odstíny matné šedi, nic zvláštního. Vysilovala oči i nervy. Lidé přitom museli zůstávat v plném soustředění. Střídali se vždy po devadesáti minutách. Kromě toho jednou za šest dnů se na palubu vrátilo hlubinné plavidlo s nafotografovanými záběry dna. Tato monotónní činnost trvala dlouhé týdny.
Už prohlídku zadané plochy pomalu bez úspěchu dokončovali, když fotograf, který vyvolával snímky z DSRV, zavolal Moorea: "Pane, tady máme věž ponorky!" Třebaže fotograf nepatřil k zasvěcencům, uvědomil si, že nadřízené by mohly zajímat i jiné, lidskou rukou vyrobené objekty .
Trefa do černého
Kapitán nařídil, aby se bezpilotní hlubinné plavidlo vrátilo na místo zkázy. Obě "ryby" celou oblast znovu a znovu fotografovaly. Golf seděl na dně v hloubce
5 053 metrů, jako by tam patřil. Za velitelskou věží spatřili američtí důstojníci asi tři metry velkou díru. Ponorka nejspíš vybuchla ještě na hladině, jinak by na SOSUS její nářek byl slyšet podstatně lépe.
Co se stalo? To se můžeme jenom dohadovat. Jedna rozšířená hypotéza říká, že při dobíjení akumulátorů se uvnitř plavidla nashromáždilo velké množství vodíku, který explodoval.
Karel PacnerNarodil se v roce 1936. Byl redaktorem Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. V roce 2008 vydal se spoluautorem Antonínem Vítkem knihu Půlstoletí kosmonautiky, která vznikla na základě seriálu pro Technet.cz. |
V každém případě Američané na snímcích viděli, že dva poklopy šachet s raketami jsou utržené: v jedné viděli jakési trosky, druhá byla prázdná. Třetí šachta zůstala zavřená. Nejvíc Američany otřásl pohled na kostru námořníka v teplém obleku, která ležela vedle ponorky.
Do svého mateřského přístavu na západním pobřeží se Halibut vrátil 9. září. Přivezl na 22 tisíc snímků ztroskotané sovětské ponorky. Ukazovaly trosky jakoby ze vzdálenosti 25 centimetrů. Tuhle kořist nazval Bradley Velvet Fist (Sametová pěst) a pak ji předal novému šéfovi námořní zpravodajské služby Fredericku J. "Fritzi" Harlfingerovi. Pro nadřízené nechali zhotovit panoráma. A z různých zpravodajských zdrojů se podařilo určit, že výbuch na palubě ponorky K-129 nastal 11. dubna 1968.
Když prezidentu Johnsonovi předvedli panorámu, námořním vyzvědačům blahopřál. Najít a vyfotografovat sovětskou ponorku, po které Rusové marně pátrají, je výkon. Také nového prezidenta Richarda Nixona, který se ujal úřadu v lednu 1969, tento úspěch nadchl.
Druhá, závěrečná část článku popíše okolnosti vyzvednutí stroje v tajné operaci námořnictvu SSSR prakticky pod nosem.