V pondělí 22. října 1984 uzavřeli příslušníci Správy sledování Státní bezpečnosti písemnou dohodu s osmasedmdesátiletou důchodkyní Marií Hamplovou. Paní Hamplová dovolila ministerstvu vnitra používat část své kuchyně a souhlasila s případnými návštěvami technika StB.
Neexistovala hodná StBNový seriál na Technet.cz k příležitosti 30. výročí svobody v naší zemi. Ačkoli se o to někteří politici a bývalí agenti StB snaží, je potřeba nezapomínat. Nezapomínat například na to, že nic takového jako hodná StB nebo KSČ neexistovalo. A to ani v osmdesátých letech, kdy už byl totalitní komunistický režim vyčerpaný. Komunistická strana s pomocí StB stále důkladně ničila životy všem, kdo jí byli nepohodlní. Někdy to byly jen zdánlivě banální zásahy do soukromí, jindy provokace, na jejichž základě šli lidé do vězení. Proč vám nepřišla odpověď na žádost o autogram od vašeho oblíbeného herce z Ameriky? K čemu StB potřebovala kuchyň jedné důchodkyně? I to se dozvíte v novém seriálu na Technet.cz. |
Před nezasvěcenými se měl vydávat za vzdáleného příbuzného. Dohodu nemohla vypovědět, zatímco druhá strana kdykoli. Marie Hamplová dostávala čtvrtletně 450 korun jako nájem a platbu za elektrickou energii. Po dvou letech také dostala dárkový balíček v hodnotě 200 korun za „krytí legendy o technice“ v bytě.
Marie Hamplová vycházela ochotně vstříc StB již dřív, ostatně v letech 1958 až 1965 ji Státní bezpečnost evidovala jako agentku. Svazek byl v roce 1984 bohužel zničen.
Vzal si jen dvě detektivky
Proč měla StB takový zájem o kuchyň staré důchodkyně? U okna vedoucího do klidné Nosticovy ulice na Malé Straně v Praze totiž pracovníci StB zamontovali do skříňky s nádobím skrytou televizní kameru.
Snímala vchod do konzulátu Francouzského velvyslanectví a tedy všechny jeho návštěvníky. Stanoviště dostalo krycí název „technický bod 110 – Kamila III“. Již za necelé tři roky však zařízení příslušníci StB odstranili. Paní Hamplovou v květnu 1987 totiž odvezla záchranka do nemocnice ve velmi vážném stavu. Záhy nato zemřela.
Příslušníci StB požádali synovce o otevření bytu, kameru odmontovali a odvezli. Podle sepsaného prohlášení si údajný známý, pan Hlaváč, z bytu vzal jen dvě detektivky, které tetě prý předtím půjčil.
Že by někdo pronajal část kuchyně pro sledování sousedů byl přece jen asi ojedinělý případ. Přesto byly v Praze již desítky let před dnešním mohutným rozšířením bezpečnostních kamer tajně umístěny stovky podobných zařízení. Jejich účel byl však zcela jiný než ochrana zákona a pořádku. V totalitním Československu sloužily izolaci občanů od vlivu svobodného Západu.
Malá Strana pod dohledem
Počátky budování systému průmyslové televize k sledování diplomatických objektů se datují rokem 1973. Původní přesvědčení o stoprocentní využitelnosti uzavřeného televizního okruhu Státní bezpečnost po několika letech revidovala. Pak se používaly televizní kamery především ke střežení vstupů, vedlejších vchodů a průjezdních bodů kolem západních ambasád.
Systém střežení celé oblasti Malé Strany tvořilo několik centrálních bodů (televizních mikrocenter), kam byly svedeny kabely kamer z okolí. Podle dobové fotografické dokumentace lze soudit, že StB používala dovezené kamery Sony AVC-3200. Technika podobné kvality se v Československu nevyráběla.
Obraz těchto kamer byl překvapivě kvalitní i vzhledem k umístění vesměs v půdních prostorách. Část kamer ovšem byla skrytě namontována v oknech strážních stanovišť naproti ambasádám. Muži v uniformách Veřejné bezpečnosti, údajně střežící bezpečnost ambasád, patřili ve skutečnosti ke Správě sledování StB.
Metody Státní bezpečnosti užívané pro kontrolu společnosti byly rozmanité. Jednu z nich představovalo i fyzické sledování. Správa sledování Státní bezpečnosti, v roce 1989 krycím názvem IV. správa Sboru národní bezpečnosti, poskytovala tyto konkrétní, jasně definované služby pro kontrarozvědné útvary Státní bezpečnosti, které takzvaně operativně (tedy skrytě) rozpracovávaly občany a zahraniční objekty.
Permanentně podezřelí ze špionáže
Sledovali se nejen oponenti režimu, ale často i zahraniční návštěvníci Prahy nebo ještě častěji západní diplomaté působící v Československu, kteří byli permanentně podezřelí ze špionáže. Ještě v prosinci 1989 provedli „sledovači“ StB osmdesát pět sledovacích akcí jen proti zaměstnancům velvyslanectví USA.
Maltézské náměstí. Instalace kamery a fotoaparátu proti vchodu do japonského velvyslanectví. Státní bezpečnost používala koncem sedmdesátých let nedostupnou západní techniku. Na snímku je televizní kamera Sony a vpravo špičkový fotoaparát Hasselblad 500 i s přídavným motorovým pohonem. Speciální fotoaparáty firmy Hasselblad používali i američtí astronauti na Měsíci.
Nejklasičtější metodou bylo takzvané doprovodné sledování. Sledovači kráčeli nebo jeli za sledovaným člověkem a dohodnutým způsobem se ve sledování střídali. Pro takzvané vstřícné sledování, kdy očekávali sledovanou osobu v předpokládaném směru jejího pohybu, potřebovali sledovači pozorovací body. Odtud mohli pohyb sledovaného nerušeně a skrytě kontrolovat. Místnosti a půdní prostory v běžné zástavbě byly kryté zpravidla jako sklady nebo různá zařízení Požární ochrany nebo dopravních složek Veřejné bezpečnosti.
Ještě v lednu 1990 bylo technických bodů Správy sledování StB v Praze celkem jedenáct. Osm z nich na Malé Straně a tři v Bubenči (kolem čínského velvyslanectví). Pět bylo však již počátkem roku 1990 zrušeno. Opěrných bodů obsazených obsluhou pak existovalo dokonce 36.
Jednoduché kóje z hobry a dřevotřísky vznikly přepažením půdních prostor a jistě je nešlo ani dobře vytopit. Chyběla také sociální zařízení nebo vodovod. Pro svoji práci používaly obsluhy telefony, vysílačky a dalekohledy. Pracovat pro StB na takové skryté pozorovatelně neznamenalo nějaký luxus. Na dochovaných snímcích i podle seznamů vnitřního vybavení je zjevná jejich jednoduchost. Byly tu jen základní věci nutné pro přežití jako vařič a možnost nouzového vytápění zpravidla elektrickým radiátorem nebo naftovými kamny.
Pro obsluhu početných tajných stanovišť se najímali takzvaní tajní spolupracovníci trasového sledování. Získávali se převážně z řad bývalých příslušníků SNB – důchodců. Tito brigádníci neměli charakter tajných spolupracovníků. Vzhledem ke své spolehlivosti se však mohli seznamovat v odpovídajícím rozsahu se skutečnostmi tvořícími předmět státního a služebního tajemství.
Lidé o špiclech z StB věděli
Špiclové StB strašili ve věži. Ke sledování využívali skryté pozorovatelny Zrekonstruovaná tajná pozorovatelna StB ve věži kostela sv. Mikuláše v Praze |
Po listopadu 1989 vypovídali majitelé domů a ředitelé státních institucí smlouvy o instalaci údajných měřících zařízení pražského metra, stanovišť dopravní služby Veřejné bezpečnosti nebo technických zařízeních hlásné služby městské inspekce Požární ochrany.
Koncem roku 1989 se ukázalo, že veřejnost v blízkém okolí utajených pozorovatelen přece jen věděla o jejich pravém účelu. Neznámí pachatelé vnikali do půdních komůrek a odnášeli nebo rozbíjeli jejich zařízení. Školy nebo kulturní instituce odmítaly trpět na své půdě zařízení obávané a nenáviděné StB.
Tak byla ještě před svou administrativní likvidací na počátku roku 1990 StB nucena demontovat kamerový systém a postupně vyklízet své pozorovatelny. Přestože z technických zařízení StB ve městě nezbylo pochopitelně do dnešní doby prakticky nic, zachovala se aspoň unikátní vlastní fotografická dokumentace z roku 1979.
Přehled televizních mikrocenter StB, stav 1978
|
