Jak jsme zrekapitulovali v prvním dílu, bezprostředně po vzniku Československa, na začátku listopadu 1918, získala republika zpravodajskou službu, tzv. Zpravodajské oddělení Generálního štábu. Zpočátku zaměstnávalo asi desítku lidí a během následujících dvou desetiletí se změnilo v relativně schopnou organizaci.
Významná část jejích zaměstnanců informátorů přešla po obsazení do odboje a dokázala i na začátku druhé světové války poskytovat Československu a později i spojencům zajímavé informace. Zůstávali ve spojení především se zpravodajci, kteří odešli na Západ.
Když po pádu Francie vytvořil Beneš exilovou vládu, jmenoval ministrem obrany generála Sergeje Ingra, kterého do Londýna vyslal domácí odboj. Tím se omezil význam Františka Moravce, v Československu šéfa zpravodajské služby a velmi schopného zpravodajce s velkými osobními ambicemi. Jako přednosta druhého oddělení (tj. zpravodajské služby) se Moravec stal Ingrovým podřízeným, s čímž se ovšem nechtěl smířit, a proto vznikaly mezi oběma důstojníky rozpory.
Moravec se rozhodl, že musí připravovat k vysazení parašutisty, kteří povedou domácí odbojáře, přivezou jim zbraně, výbušniny a vysílačky. Intervence ze zahraničí byl naprosto nový prvek v tajné službě, který první odboj neznal.
Zatímco v řadě zemí okupovaných Němci prováděli odbojáři atentáty a útoky na vojáky, v Čechách a na Moravě panoval klid. A všechny velké zbrojovky zásobovaly wehrmacht novými zbraněmi.
Českoslovenští politici a vojáci potřebovali, aby se doma odehrál nějaký velký protiněmecký čin. Vyslali proto do protektorátu několik skupin dobře vycvičených parašutistů. Moravec a Beneš se shodli na tom, že Jozef Gabčík a Jan Kubiš ze skupiny Antropoid mají odstranit některého význačného nacistického generála, nejlépe Reinharda Heydricha, šéfa říšské bezpečnosti.
Dopoledne 27. května 1942 Kubiš a Gabčík v zatáčce u Vychovatelny v Praze-Kobylisích těžce zranili Heydricha. Zastupující říšský protektor jel v autě z Panenských Břežan na letiště, odkud měl odletět do Berlína. O týden později v nedaleké nemocnici Na Bulovce zemřel.
Češi a Slováci zasáhli nejvyššího nacistu. Odbojářům v ostatní Evropě se nic takového nepodařilo. Spojenci tento čin vysoce oceňovali. Jejich vlády se postupně vyslovovaly pro obnovení Československa po vyhrané válce. Jméno Lidice přijaly v úctě některá města a vesnice po celém světě.
Němci se krvavě pomstili. Dvojici atentátníků, která se ukryla s několika kolegy v kryptě pravoslavného chrámu uprostřed Prahy, gestapo vypátralo a všichni spáchali během obléhání sebevraždu. Potom nacisté zlikvidovali dvě podezřelé vesnice – Lidice a Ležáky. V podstatě vymazali veškerý domácí odboj.
Druhá vlna
Moravec spolu s Brity se rozhodl, že zdroje informací obnoví pomocí vysílaných parašutistů. Letadla RAF se pustila do jejich vysazování v březnu 1942.
Jiří Šolc v knize Ve službách prezidenta sumarizoval: „V letech 1941–1945 bylo čs. zpravodajskou službou v Anglii plánováno 46 operací s použitím 121 parašutistů. Z toho se podařilo uskutečnit 37 operací, v nichž bylo vysazeno 98 mužů na evropský kontinent. Většinou směřovaly do ČSR, ale též do Francie, Itálie a Jugoslávie. Devět operací s 23 parašutisty provedeno nebylo vzhledem k blížícímu se konci války. Dalších minimálně sedm parašutistů vysadily spojenecké zpravodajské služby Velké Británie, USA a Francie do různých států Evropy včetně ČSR. O těch se plk. Moravec dovídal víceméně náhodně.“ Z 98 parašutistů, které vyslal Londýn do vlasti, se konce války dožilo 49.
V srpnu 1943 povýšil prezident Beneš Moravce na brigádního generála. V září ho jmenovali podnáčelníkem štábu československé armády. Tím ho elegantním způsobem zbavili zpravodajštiny. Jeho nástupcem se stal plukovník Emil Strankmüller.
Moravec odmítl předat Sovětům rádiové spojení s domovem. Ani Ingr nechtěl hlouběji spolupracovat s Moskvou. Proto je komunisté odepsali.
Konec agenta A-54
Ještě před Heynrichovou smrtí se začala smrákat i nad nejdůležitějším agentem českého odboje, který byl známý jako A-54. Po vyzvědači, který vynáší špičkové informace, začali pátrat gestapáci. V podezření nakonec uvízl Paul Thümmel, civilní zaměstnanec abwehru, který dříve sloužil v Drážďanech a nyní v Praze. Dne 19. října 1941 Thümmela ho zatkli. Avšak při výslechu Thümmel „dokázal znamenitě odvádět podezření opět na jiné osoby“ a také ochotně dával rady, které se daly využít pro „služební potřeby“, jak po válce přiznal gestapák Willy Abendschön. „Za výslechu jsem poznal Thümmela jako záslužného, přímého a nadšeného nacionálního socialistu, což mě vedlo k tomu, abych se s ním stýkal v další době jako kamarád, dokonce jako přítel.“
Gestapáci neměli proti Thümmelovi žádné přímé důkazy. Navíc si uvědomovali, že zavřeli zasloužilého člena strany, který se v počátcích NSDAP přátelil s Heinrichem Himmlerem, dnes říšským vůdcem SS a šéfem všech bezpečnostních složek.
Nezbylo nic jiného, než zatčeného pustit. Přesto se gestapo nevzdávalo: „Ačkoli hlavní úřadovna státní policie trvala na totožnosti Thümmela s Reném, byl 25. 11. 1941 propuštěn z vazby, a to za účelem co nejbedlivějšího sledování jeho styků s Morávkem, vedoucím britsko-české výzvědné skupiny v Praze.“
Znovu ho zatkl 22. února 1942 vedoucí kontrašpionáže komisař Wilhelm Schultze. Obešlo se bez jakéhokoli halasu. Bezpečnostní služby neměly zájem na tom, aby se svět dověděl, že jeden z jejich důležitých lidí byl zrádce. Přitom měl tento muž nemalé úspěchy v boji s českými odbojáři, řadu z nich vypátral a nechal zavřít. Byl to typický dablér.
Po dvou dnech výslechů – v noci ze 26. na 27. února – se Thümmel přiznal: „Ano, od let 1933–1934 jsem až do svého zatčení udržoval bez vědomí nadřízené vojenské služebny styky s československými zpravodajci.“ Současně se tvrdě bránil: „S odbojáři se stýkám služebně, jen si vzpomeňte, kolik jsem jich odhalil! Samozřejmě jim musím dávat hrací materiál, to je přece normální, aby ke mně získali důvěru. Připouštím, že jsem je informoval i o takových věcech, které moji nadřízení pro tuto hru neuvolnili, jenže dostupný materiál byl slabý, jeho pomocí bych se nikam nedostal!“
Gestapáci zatčeného propustili – jako návnadu. Schultze to později popsal: „Když Thümmel doznal, že Morávek na Moravcovo přání s ním v roce 1940 obnovil spojení,... byl po dohodě s Hlavním úřadem říšské bezpečnosti (RSHA) a centrálou abwehru a při dodržení všech bezpečnostních opatření podniknut pokus zatknout Morávka jeho prostřednictvím. Thümmel byl proto 2. 3. 1942 přechodně propuštěn z vazby.“
Večer 20. března měl Thümmel schůzku s Václavem Morávkem, členem skupiny Tři králové, na refýži tramvaje. Pak ho měl odvést do svého nedalekého bytu ve Střešovicích, kde na ně čekali gestapáci. Vrátil se bez svého českého řídicího důstojníka – prý nepřišel.
Schultze se hrozně naštval: „Vy jste nikdy neměl vážný úmysl napomáhat nám při dopadení Morávka! Pokusíme se ho chytit bez vás.“ A nařídil, aby Thümmela odvezli do věznice na Pankráci.
„Jakkoli vynesla Thümmelova hra českému odboji a zpravodajství nejen triumf, znamenala tedy i pro něj vážné prohry,“ domnívá se historik Václav Kural. „Vždy dobře informovaný šéf protišpionážního oddělení pražského gestapa Friedrich Clemens, který byl pro styk s III-F abwehrsTelle v Praze kompetentní, uvedl, že nejen případ Schmoranz, ale i řada případů, které komisař Fleischer prezentoval jako své, »ist auf eine meldung Thümmels zurückzuführen« (tedy založena na Thümmelsově hlášení, pozn.red.). Jiný příslušník pražského gestapa A. Scharf vypověděl, že »v letech 1940 a 1941 byly pražským abwehrstelle gestapu běžně předávány zprávy o důstojnících Mašínovi, Morávkovi a Balabánovi«, jejichž původcem byl Thümmel a jeho Hauskapelle. Co byla hra a co tragédie, už dnes nikdo nerozliší.“
V hierarchii abwehru stál Thümmel příliš nízko. Nicméně k důvěrným informacím se dostal jako nositel zlatého odznaku NSDAP – zasloužilí straníci museli kontrolovat apolitické profesionální vojáky. Proto měl přístup k přísně tajným spisům a pověření jednat s úřady a služebnami strany.
Seznam informací, které podle gestapáků prozradil, měl čtrnáct bodů: Jména osob činných v německé vojenské zpravodajské službě a v SD. Označení německé špionážní organizace v Turecku. Krycí jméno jednoho zvlášť důležitého agenta v Turecku. Přesné údaje o cestě admirála Canarise do Turecka. Zprávu o plynu. Organizaci obranných jednotek a jejich způsob práce na Balkánu. Krycí jména, sběrná místa a velitelství zpravodajského důstojníka v Sofii. Rozhovory vedoucích německé zpravodajské služby v Berlíně. Podnik Island. Jména, způsob práce a výsledky výslechů ruských parašutistů vysazených v Čechách a na Moravě státní policií. Státně policejní výslechy zatčených agentů. Obsah státně policejních zpráv o větších zrádcovských skupinách. Znalosti státní policie v Praze o špionážní síti konzulárního tajemníka Mochova z ruského konzulátu – Thümmel si ji dokonce opsal. Přesné skici všech československých opevnění a bunkrů, známých v Německu a nakreslených technikem, které vydal v roce 1938 plukovníku Moravcovi.
Kriminální rada Schultze z dálky držel nad Thümmelem ochrannou ruku. Není vyloučeno, že to měl nařízeno od britské SIS, pro niž údajně pracoval. Zato jeho podřízený, šéf kontrašpionáže Gotlieb Höhmann, nechal na jaře 1945 ke jménu Thümmela připsat XYZ – jakmile se přiblíží fronta, bude zastřelen.
Šéf pražského gestapa dr. Ernst Gerke v popravách bez soudu pokračoval. Dne 20. dubna 1945 – v den Hitlerových narozenin – rozhodl, že se zbaví také Thümmela. Vynikající spojenecký vyzvědač a současně pronásledovatel odbojářů Paul Thümmel zmizel ze světa.
Likvidace londýnské skupiny
Komunisté, kteří s podporou ministra národní obrany Ludvíka Svobody ovládli armádu, Moravcovu zpravodajskou službu rozpustili a její důstojníky jmenovali do různých funkcí ve štábech divizí. Svoboda si vytvořil nové druhé oddělení a navíc páté oddělení vedené militantním komunistou Bedřichem Reicinem, které dostalo na starost obranu, tedy kontrašpionáž.
Současně se pod ministerstvem vnitra zrodilo další výzvědné oddělení, později známé jako první správa. Obsadili ho osvědčení komunisté, kteří se však zpravodajštině museli učit. Usměrňovali je přitom sovětští poradci, o které předseda KSČ Klement Gottwald požádal kremelského vůdce Josefa Stalina.
Zdeněk Toman
Počátky jak vojenské, tak civilní služby nebyly jednoduché. Musely překonávat mnoho chyb způsobených neznalostí profese. Civilní rozvědka vedená Zdeňkem Tomanem si přivydělávala a také krmila pokladnu KSČ nezákonnými mezinárodními obchody. Nakonec vyrostly do tak obludných rozměrů, že Tomana zavřeli, ale on z vězení uprchl na Západ. Po únorovém puči také vojáci trpěli útěky důstojníků – následkem toho padla jejich špionážní síť budovaná v Západním Německu.
Svoboda se chtěl Moravce definitivně zbavit. Chtěli ho obvinit ze zanedbání služebních povinností – před obsazením republiky Němci nezničil či neodvezl důležitý zpravodajský materiál. V květnu 1946 šetření skončilo – všechny činy, ze kterých Moravce podezřívali, byly promlčené. Komunisté se nevzdávali. V červnu 1946 zahájilo ministerstvo s Moravcem další kárné šetření. Opět bezvýsledně. Následovalo nové vyšetřování. Zasáhl prezident Beneš – 26. února 1947 zvláštním dekretem všechna tato řízení definitivně zastavil. Ingra povýšil v létě 1945 na armádního generála a poslal do bezpečí jako velvyslance do nizozemského Haagu.
Beneš docílil i zařazení generála Moravce do aktivní služby. V prosinci 1947 nastoupil do Mladé Boleslavi jako prozatímní velitel 14. divize. Ovšem 28. února 1948, jakmile se komunisté ujali pučem moci, ho propustili z armády. Koncem března opustil Moravec za pomoci MI 6 tajně republiku. Obě dcery studovaly v Británii a odchod manželky proběhl bez potíží. Nic ho tady nedrželo.
Ostatní zpravodajci zůstali doma. Měli tady rodiny a nechtěli znovu riskovat. Komunisté je zavřeli, vyslýchali – Sověti chtěli zjistit, jestli za první republiky nevytvořili výzvědnou síť na území SSSR. Byli vězněni, posíláni na nucené práce, nakonec se mohli živit jen jako pomocní dělníci.
Moravec vytvořil v Západním Německu z důstojníků, kteří rovněž uprchli, skupinu, která vysílala do komunistického Československa uprchlíky pro informace od svých přátel stále pracujících na důležitých místech. Tito mladíci a děvčata, kterým Státní bezpečnost říkala agenti-chodci, přecházeli tajně hranice, občas padali do léček, byli zatýkáni, vězněni a popravováni.
Západ se obával, že vznikne třetí světová válka, tentokrát mezi komunistickým Východem a demokratickým Západem, proto potřeboval všechny možné údaje. Moravce a několik dalších skupin vydržovala americká špionážní služba CIA, další byly pod Francouzy a Brity.
Jakmile komunisté zadrátovali naše hranice, aby nemohl nikdo nepozorovaně projít, a současně opadlo napětí ve světě, tyto výzvědné skupiny se rozpustily. Špionáž mezi Východem a Západem pokračovala jinými prostředky.
Smrt z balíčku, smrt po únosu
Civilní rozvědku začal konsolidovat ambiciózní ministr vnitra Rudolf Barák, který se ujal této funkce na podzim 1953. Uvědomil si, že kromě komunistů, kteří prošli koncentráky, a proto umí německy, potřebuje lidi se vzděláním a se znalostí několika jazyků. Získal proto souhlas se získáváním celých tříd absolventů právnické fakulty Univerzity Karlovy. Nechal zřídit školu pro vyzvědače a nejnadějnější důstojníky posílal na kurzy NKVD/KGB do Moskvy.
Ovšem na žádost sovětských poradců vnesl do této služby úkoly, které se zpravodajstvím neměly nic společného – únosy Čechů a Slováků, kteří se uchýlili do sousedních zemí, a atentáty na nepohodlné lidi, při kterých přicházeli o život nevinní.
V červenci 1955 si přišel slovenský separatista Matúš Černák na poštu v Mnichově pro balíček. Když ho otevřel, explodoval. Zemřel on a další dva náhodní zákazníci. Tento atentát měl zastrašit Slováky, kteří usilovali o odtržení Slovenska od ČSR a založení vlastního státu.
Stejný osud postihl v květnu 1957 Henriettu, manželku štrasburského prefekta Andrého Tremendova. Paní během recepce otevřela krabici, v níž měly být doutníky, a exploze ji rozmetala na kusy.
Odesilatelé nastražili na vyšetřovatele past – tvářili se, jako by pocházeli z Německa. Cílem atentátu bylo zastavit sbližování Spolkové republiky Německo a Francie, což nakonec vedlo k ustavení Evropské unie. Ve skutečnosti bombu zhotovili příslušníci československé špionáže, jak brzy zjistili Francouzi.
Den před Štědrým dnem roku 1953 vylákal jeden rakouský sociální demokrat Bohumila Laušmana do restaurace, kde mu vhodil do nápoje uspávadlo, a potom ho unesli do Československa. Laušman byl po válce jednu dobu předsedou Československé sociální demokracie, ale když po únoru 1948 cítil, že se okolo něho začíná svírat kruh, utekl na Západ. Žil pod ochranou Jozifa Broz-Tita v Jugoslávii, ale potom se odstěhoval do rakouského Salcburku – chtěl být blíž k domovu.
Na Štědrý den ráno předali únosci padesátiletého Laušmana do vězení v pražské Ruzyni. Komunisté ho oklamali – nabídli mu, aby před parlamentními volbami podpořil kandidáty tzv. Národní fronty a za to ho propustí na svobodu. Promluvil, ale za mřížemi si ho nechali. Zemřel v květnu 1963 patrně na předávkování drogou, kterou na něm StB zkoušela.
Únosů ze zahraničí proběhlo víc. Nejtragičtěji skončil pro Josefa Vávru-Staříka. Tento partyzán, možná gestapácký udavač, po válce hrdina, utekl v roce 1948 do Francie. Vylákali ho do Vídně, odkud ho v říjnu 1949 unesli. Podezírali ho z vraždy důstojníka, který sloužil NKVD, ale on všechno – i při mučení – odmítal. V srpnu 1953 byl popraven.
Rozkvět v šedesátých letech
Všechny tajné služby sovětského bloku hledaly agenty v západních zemích mezi levicovými politiky a intelektuály. To se jim dařilo, zvlášť když myšlenky o boji za mír okořenily honoráři a různými dárky.
Velké úspěchy měli českoslovenští verbíři i v nejvyšších politických kruzích evropského kontinentu. Ochotně s nimi spolupracovali sociální demokraté a labouristé.
V Německu získali Alfreda Frenzela, který jako sociální demokrat prožil válku mezi pozemním personálem československých perutí RAF. Po jejím skončení se Frenzel s chutí odstěhoval do Spolkové republiky. Zahájil tam stranickou kariéru, která ho vynesla do bonnského parlamentu. Všimli si ho pražští zpravodajci a vyslali za ním v roce 1956 jeho kamaráda.
Poslanec Frenzel nabídku přijal a zásoboval Prahu cennými informacemi o hospodářském vzestupu a vyzbrojování Spolkové republiky. Po čtyřech letech ho kontrašpionáž odhalila a v dubnu 1961 ho soud poslal na 15 let do vězení. V roce 1966 ho Československo vyměnilo za jednoho vězněného nacistického generála. Vysloužilý špion našel azyl v Praze, kde v červenci 1968 zemřel.
Také Kurt Sitte, nukleární fyzik, který působil na technice v izraelské Haifě, proslulém Technionu, šel do vězení, tentokrát na sedm let. V červnu 1960 ho zatkl důstojník Hlavní bezpečnostní služby Šin bet: „Jste obviněn ze špionáže ve prospěch Československa!“
Izrael začal tajně rozvíjet atomový výzkum, na jehož konci měly být jaderné zbraně. Československá rozvědka předávala jeho informace Moskvě, která o ně měla mimořádný zájem. Není vyloučeno, že Sitte pracoval i pro CIA, protože Američané chtěli vědět, jak se jejich strategický spojenec na Středním východě vyzbrojuje.
Obrovský průlom do policie v Rakousku a Francii se podařil v šedesátých letech. Československá rozvědka získala do svých služeb podprefekta Velké Paříže, tedy druhého muže metropolitní policie, Gérarda Laconteho a vedoucího důstojníka rakouské Státní policie Alfreda Petrovice. Oba pilně hlásili situaci ve svých rezortech a drželi ochrannou ruku nad špiony východního bloku. Třebaže se dostali do podezření z protistátní činnosti, nikdy nebyli odhaleni a souzeni.
Zato nelegálové, tedy špioni vystupující pod cizími doklady, takové štěstí neměli. Většinu jich v Německu, Švýcarsku a ve Francii tamní úřady odhalily, někde se sami vzdali a přeběhli na druhou stranu. Jan Kondek, který začal pracovat pro francouzskou kontrašpionáž, však dlouho nepřežil – v září 1966 ho našli v jeho bytě mrtvého, zabil ho plyn. Příčinu jeho smrti se nepodařilo vysvětlit, zůstalo podezření z atentátu.
Kondek patrně pomohl Francouzům odhalit dvojici slovenských kněží, která sbírala informace o vývoji britsko-francouzského nadzvukového dopravního letadla Concorde, stavěného v Toulouse. Tyto údaje potřebovala Moskva, kde vznikala obdoba tohoto stroje Tu-144, posměšně nazývaného Concordovič. Oba vyzvědači odešli od soudu pouze s několika lety vězení – to byl výsměch.
Obdobně úspěšně si vedl Nicolas Praeger, který montoval na letecké základně ve Finnigley do bombardérů zařízení na rušení rádiových a radarových vln. Když od RAF odešel, našel si zaměstnání ve výzkumu počítačů. Nový podnik ho vysílal pracovat i do Československa. Koncem roku 1970 se Praeger vrátil do Londýna a policie ho zatkla, protože kontrašpionáž se dověděla o jeho vyzvědačství. V létě 1971 putoval za mříže na dvanáct let.
Československým špionům usazeným v roli diplomatů na ambasádě v Londýně se podařilo získat ke spolupráci několik vysoce postavených labouristických politiků. Pro KGB měly největší význam styky důstojníků československé rozvědky s britskými politiky a odboráři, uvedl bývalý sovětský zpravodajec Oleg Gordijevskij ve svých memoárech. Podle náměstka ředitele kontrašpionáže MI 5 Petera Wrighta předali po roce 1968 defektoři z Prahy, tedy uprchlíci z tajných služeb, Britům materiály o infiltraci labouristické strany a odborů.
Na počátku šedesátých let měla československá rozvědka v Londýně agentů asi dvě desítky. A několikanásobně víc důvěrných styků. „Měli jsme různé kontakty s britskými poslanci,“ vzpomínal jeden zpravodajec, který působil v Londýně na přelomu padesátých a šedesátých let. „Některé jsme vedli jako spolupracovníky, tedy agenty – byli mezi nimi jak labouristé, tak a konzervativci. Mnohem víc členů Dolní sněmovny jsme brali jako důvěrné styky – ti nás informovali, my jsme se snažili je orientovat k otázkám, o něž jsme měli zájem, používali jsme je i k ovlivňování ve prospěch Československa. Stejně různorodou spolupráci jsme navázali s řadou novinářů. To byly dvě rozhodující skupiny, které naše rezidentura používala.“
Levicového labouristu Toma Driberga, člena výkonného výboru labouristické strany a jednu dobu i jeho předsedu, vedla rozvědka jako důvěrný styk. Předával politické informace, které nebyly vysloveně tajné.
Ředitel MI 5 Roger Hollis varoval královnu Alžbětu II., že tento politik je cizím vyzvědačem, a proto by nebylo vhodné – pokud by labouristé zvítězili – mu svěřit funkci premiéra. Avšak labouristé volby prohráli a on po roce odstoupil.
Druhým informátorem byl John Stonehouse, který vystřídal funkce náměstka ministra letectví, generálního ředitele pošt, ministra pošt a spojů. Když s ním o podezření ze špionáže probíral premiér Harold Wilson, Stonehouse ho odmítl.
Tento agent byl velice aktivní – předal plány na americké proudové dopravní letadlo Boeing 707 a na jeho britskou obdobu Super Vickers 10. Praha je posílala do Moskvy. Za politické informace inkasoval 100 liber, později 400 liber a nakonec 2 000 liber. Schůzky s českými zpravodajci skončily v roce 1971.
Konec II. dílu (ze tří).
První díl najdete zde. Třetí a poslední díl pak zde.
