Stal se z toho už téměř evergreen. Voyager opouštěl na stránkách novin a magazínů naši soustavu poslední roky pravidelně (viz například zde). Zprávy však byly vždy posléze vědci dementovány. Dvanáctého září 2013 však i NASA konečně potvrdila dřívější studie, že Voyager vstoupil do mezihvězdného prostoru. Stalo se tak 25. srpna 2012.
Sondy Voyager 1 a Voyager 2 vyslaly Spojené státy do vesmíru v roce 1977, každou jiným směrem. Voyager 1 se pohybuje vyšší rychlostí, takže je od Země dál než jeho sesterská sonda. Nyní je ve vzdálenosti asi 18,4 miliardy kilometrů od Slunce (zhruba 122 astronomických jednotek, čili AU).
A co hranice sluneční soustavy?Sonda Voyager se zatím dostala jen z tzv. heliosféry, tedy oblast, kde převládá magnetický vliv Slunce. Na hranice samotné sluneční soustavy se už ve funkčním stavu nedostane, i když řada médií (včetně původně i nás) oba pojmy příliš volně zaměňuje. Hranici sluneční soustavy de facto hranice gravitačního vliv Slunce, který je patrný do vzdálenosti zhruba 2 světelných let od Země. Úspěch by byl se dostat i do oblasti tzv. Ooortova oblaku, odkud k nám přilétají komety. |
Sonda Voyager 2 je od Slunce vzdálená "jen" 15,2 miliardy kilometrů (101 AU) a na hranici sluneční soustavy se dostane zřejmě až za tři roky. Obě sondy jsou na cestě vesmírem už 36 let.
Rok sporů
Proč si vědci všimli tak pozdě? Signál z Voyageru k nám přece neputuje rok, ale necelý den. Může za to především fakt, že hranice mezihvězdného prostoru vypadala trochu jinak, než si ji vědci představovali.
Důležité ale bylo, že vědci tehdy v údajích vysílaných sondou zaznamenali náhlý pokles počtu částic pocházejících ze Slunce a naopak zesílení kosmického záření z mezihvězdného prostoru. Některé odborníky, včetně části vědců pracujících na misi Voyageru, tato informace přesvědčila, a své přesvědčení vyjádřili v odborném tisku. Více v tomto článku.
Ale nesouhlasili všichni. Voyager sice zaznamenal změny v rozložení záření, ale jeho přístroje nezaznamenaly další jev, který měl vyznačovat přechod do mezihvězdného prostoru: změnu směru magnetického pole. Sonda se měla dostat mimo "bublinu" magnetického pole vytvářeného Sluncem, a na údajích to mělo být vidět. Nic takového se však nepodařilo pozorovat.
Sledujte cestu Voyageru 1Na těchto speciálních stránkách můžete sledovat data ze sond Voyager 1 a 2. |
Odborníci tak byli na vážkách. Měli důkazy pro i proti. Navíc ví, že hranice tzv. heliosféry (tedy "oblasti kolem Slunce") je velmi nejasná a dá se doslova říci, že pohyblivá. Lze ji popsat jako místo, kde se nabité částice ze Slunce střetnou s částicemi mezihvězdné hmoty. Činnost Slunce se ovšem mění a hranice, kde se protikladné síly naší hvězdy a toku částic z vnějšího vesmíru vyrovnají, tak není stále stejná. Nebylo tedy divu, že někteří vědci z vedení mise Voyageru se domnívali, že stroj je v jakési "přechodové oblasti", a váhali s definitivními závěry
Ale váhání je nyní konec. V podstatě všichni členové vedení letu Voyager nyní stojí za závěry nové studie zveřejněné na internetových stránkách časopisu Science (dostupná odsud pouze pro předplatitele). Za shodou stojí nové údaje z měření tzv. elektronové hustoty plazmatu, ve kterém se Voyager pohybuje (to je počet elektronů v určitém objemu plazmatu). Elektronová hustota by podle astronomických teorií měla být zhruba podstatně (až stokrát) vyšší za hranicí heliosféry, a tedy smluvní hranice sluneční soustavy.
Voyager 1 ve fotogalerii |
Sonda elektronovou hustotu nedokáže změřit přímo. Vědcům pomohly sluneční erupce. Ty se proženou jako vlna až na hranici soustavy, kde "rozechvějí" plazma. A plazma za a před hranicí heliosféry by mělo "znít" jinak (to protože elektronová hustota určuje kmitočet oscilací plazmatu). Podle měření se Voyager pohybuje v prostoru s vyšší elektronovou hustotou, než by se měla vyskytovat v naší soustavě.
Vědci mají k dispozici i odhad růstu elektronové hustoty se vzdáleností od hranice naší soustavy, a na jeho základě pak zpětně dopočítali, že Vyoager skutečně do prostoru s vyšší hustotou plazmatu vstoupil někdy kolem 25. srpna loňského roku. Tedy ve stejné doby, kdy jeho přístroje zaznamenali změny v rozložení záření.
To už je příliš mnoho náhod najednou, a tak se celý tým Voyageru shoduje, že sonda už je v tuto chvíli více jak rok mimo heliosféru. Jistě, je to možná trochu pozdě, ale alespoň je to nyní prakticky jisté. Zdá se, že prohlášení tentokrát stojí na opravdu pevných základech. "Je to milník a začátek nové cesty," řekl vedoucí mise Voyageru Ed Stone.
Další zastávka? Nic
Voyager 1 bude nyní studovat exotické částice a další fenomény v dosud neprobádané části vesmíru a bude vysílat poznatky zpátky na Zem. Měl by také odpovědět na otázku, jak je to s podobou magnetického pole na hranicích naší soustavy.
Sondy Voyager o velikosti malého auta jsou poháněny energií z pomalého rozpadu plutonia. Obě mají dost energie, aby dokázaly vysílat vědecké údaje až do roku 2020. Za tu dobu se ovšem ani zdaleka nedostanou k žádnému jinému objektu, až do svého konce poletí jen prázdným prostorem.
Pro případ, že by se někdy setkaly s mimozemskou civilizací, nesou na palubě pozlacenou 18centimetrovou destičku se záznamem zvuků a obrazů, které charakterizují život na Zemi v době vypuštění. Případní mimozemšťané si tak budou moci vyslechnout pozdravy v 55 pozemských jazycích nebo se pohroužit do poslechu hudebních děl Wolfganga Amadea Mozarta či bluesmana Blind Willieho Johnsona.
Ale případné setkání s mimozemšťany má čas. Vesmír je hodně pusté místo a obě sondy se v něm snadno a zcela beznadějně ztratí. Voyager 1 až za zhruba 40 tisíc let mine ve vzdálenosti 1,6 světelného roku hvězdu AC+79 3888, která je v souhvězdí Žirafy. A to se rozhodně nedá označit za blízké setkání.
Poznámka: Text byl opraven tak, aby z něj bylo jasné, že stroj neopustil sluneční soustavu, ale heliosféru.
