Odpověď na otázku, proč ESA nemá raketu po vzoru SpaceX, už lze celkem dobře odvodit z toho, co padlo v minulém článku. Při návrhu Ariane 6 se vedle výše zmíněné „sázky na jistotu“ však počítalo například i s tím, kolik startů za rok se uskuteční. U Ariane 6 byl počet navýšen na cca 12 startů za rok. Opět v době, kdy nikdo netušil, že Falcon 9 bude schopen třeba třiceti a více startů za rok. Kromě toho se na novou raketu chystají linky a uzavírají smlouvy s partnery roky před prvním startem.
Takto velký projekt nelze jednoduše ze dne na den zastavit nebo úplně zrušit. Co však lze, je projekt přizpůsobovat a měnit v průběhu let, což se fakticky děje. ESA ani ArianeGroup neházejí opětovnou použitelnost přes palubu a jsou tu projekty na rozvoj nosiče s touto kapacitou. Teď je otázka, zda se v budoucnu upraví Ariane 6 nebo vznikne úplně nová raketa. To ukáže čas. Jedno je jisté, evropský způsob vynášení družic skutečně potřebuje reformu.
Důvod je prostý – plánovaná očekávání se nenaplňují. Proměna trhu i neočekávaná válka vedoucí ke ztrátě jednoho z evropských nosičů ukazuje potřebu změny. Jednou z cest může podle generálního ředitele ESA Josefa Aschbachera být větší podpora soukromého sektoru a po vzoru NASA nakupování služeb místo vlastního vývoje.
Falcon 9 ukázal, že možnost záchrany raketového stupně je možná. V budoucnu bude raket s podobnou architekturou přibývat.
Obstojí Ariane 6 v konkurenci se Super Heavy Starship (SHS)?
Otázky takového typu nemají opodstatnění, protože Ariane 6 obstát v tomto souboji nemusí, ani se žádné soutěže o raketový Olymp neúčastní. Srovnávat pak SHS a Ariane 6 je tak nesmysl. Jsou to naprosto odlišné nosiče po konstrukční stránce i v jednotlivých parametrech. Jejich zaměření je též odlišné. Ariane 6 bude schopna provést okolo 12 startů za rok. Podle plánů SpaceX by 12 a víc startů mohl systém SHS uskutečnit třeba i za jediný den. Jen za rok by se mělo ve SpaceX vyrobit až 100 kusů lodě Starship. Navíc má být SHS kompletně znovupoužitelná. Jde o naprosto nový způsob vynášení nákladu do vesmíru. A tomu, přiznejme si, nemůže konkurovat žádná stávající kosmická raketa, ani Ariane 6.
Narážíme zde však na dvě věci. Nikdo dnes neví, jak si tento systém povede, protože je pořád ve vývoji. Do plného nasazení chybějí nejspíš roky. A zdůraznili bychom to „do plného“. Sny o cestě na Mars v roce 2022 už nepřipadají v úvahu. Ano, v roce 2017 byly plány dokonce na dva takové lety v roce 2022. A do pilotovaného letu je ještě dál. Další neznámou je doplňování paliva na oběžné dráze pro složitější mise a celkový provoz tohoto systému. Jak nám ukazuje třeba FAA, která má s častými starty Starship problém ještě ve vývojové fázi. Změna bude třeba zřejmě i v administrativě. To vše potřebuje čas a je třeba s tím počítat. Stejně jako ho potřeboval Falcon 9. Jenže tady je vše ještě mnohem, mnohem složitější.
Raketa Ariane 6 v žádném případě nevznikla jako nějaká konkurence komukoli a určitě tu nesoupeří s Falconem Heavy ani SHS. V době, kdy o ní bylo rozhodnuto, systém SHS jednoduše neexistoval a k FH bylo též daleko. Nová raketa ESA je klasickým nástupcem v řadě a tedy odpovědí na potřeby trhu, který si už žádal modernější a levnější raketu.
Obměna přichází vždy přibližně po 30 letech provozu daného nosiče. Ano i doba provozu je součástí nějakého obchodního modelu, který zaručí, že projekt nebude ekonomickou katastrofou. Peníze vložené do takovýchto projektů mají dlouhodobou návratnost. S tím je třeba počítat a ví to také SpaceX. Sama netvoří nosiče a projekty na pár let, ale naopak se zabývá dlouhodobými projekty. Nikdo s tak razantní proměnou trhu nepočítal, a to je důvod, proč nemá Ariane 6 zrovna na růžích ustláno.
SHS je úplně nový dopravní systém. Cílem je plná znovupoužitelnost všech částí. Nikdo jiný v současné době nic podobného nevyrábí.
To, že společnosti přesouvají své družice ke SpaceX nebo samotná ESA kupuje lety na raketě Falcon 9 je logickým důsledkem situace, která tu je. Čím déle se bude Ariane 6 odkládat, tím více startů získá SpaceX. V minulosti potíže s raketoplány způsobily, že komerční společnosti volily Arianespace, protože v Americe nebyla vhodná alternativa. Karta se vlastně tak trošku obrací. Je též dobré mít na paměti, proč se tak děje. Uskladnění už hotové družice či sondy nebo vědeckého teleskopu stojí nemalé peníze a navíc součástky stárnou a mohou v důsledku čekání snižovat životnost dané věci. Je tedy logické zvolit cestu, která se nabízí. V současnosti je to pouze SpaceX, kdo dokáže flexibilně a rychle řešit podobné požadavky na nové starty.
Obecně se dá říci, že raketa SHS je výsledkem nápadů nejlepších mozků v tomto oboru, a to nejen z USA. Unikátní přístup SpaceX umožňuje dosud nemyslitelné a díky tomu máme možnost sledovat poměrně rychlý pokrok doslova online. Vývoj metodou pokus omyl si však třeba ESA ani NASA nemůže dovolit. Má k dispozici veřejné finance a dokážete si představit tu vlnu otázek, kdyby SLS před prvním letem třeba 10krát explodovala? Díky tomu by sice stála třeba o pár let dříve na rampě, ale veřejnosti se něco takového špatně vysvětluje. Prodávají úspěchy. NASA i ESA jednoduše plní politická zadání. Což je zároveň staví do pozice, kdy nemusí tolik myslet na komerční ziskovost. Koukají spíše na ekonomickou návratnost v rámci průmyslu. Zároveň se však řada věcí děje pomalejším tempem.
Pokud to tedy zjednodušíme, státní odvětví se vždy raději vydá cestou jistoty než experimentu bez jistoty výsledku. SpaceX tak vlastně dělá „špinavou práci“ za ně. Tak to zkrátka funguje a důkazem je raketa SLS.
Ta vznikla kvůli návratu Američanů na Měsíc. NASA plní pouze politické zadání a všechna ostatní využití tohoto nosiče, včetně toho komerčního, jsou druhotná. Stejně je to v případě Ariane 6. Potřebám ESA poslouží velmi dobře, a to je to hlavní. V komerční sféře si své místo bude muset tvrdě vybojovat, což je pozitivní. Tlak na inovace povede k vylepšením v budoucnu. To se fakticky děje.
Vzniká tu falešné domnění o prostředí, ve kterém to vypadá, že jednotlivé nosiče mezi sebou soupeří, ale to není tak úplně pravda. Trh je mnohem menší, než se zdá. Nejvíce ze všeho je to souboj nového se starým. Nemusíme se tedy bát – pokud něco funguje a bude fungovat, tak si k tomu postupně najde cestu i státní sféra. Ať už formou vlastní invence nebo zakoupením konkrétních služeb.
Ariane 6 má oproti SHS velmi rozdílnou architekturu a jiné cíle. Oba stroje se moc nedají vzájemně srovnávat.
Proč dál nelétá Ariane 5, když ještě není hotová Ariane 6?
I toto rozhodnutí padlo už před mnoha lety, tedy ještě před válkou na Ukrajině. Nikdo netušil, že ESA přijde o možnost startů rakety Sojuz z Kourou a ani to, že projekt Ariane 6 se o tolik zpozdí. Obě rakety Ariane 5 i 6 měly totiž létat několik roků souběžně. Jenže k tomu nedošlo. Hlavním problémem jsou výrobní kapacity, které přešly na výrobu nové rakety Ariane 6. Staré bylo nahrazeno novým, a tak by nešlo vyrobit více raket Ariane 5, ani kdyby někdo chtěl.
Raketa Ariane 5 již dosloužila. O jejím konci bylo rozhodnuto dlouho dopředu.
Text byl převzat z portálu ElonX. Před vydáním byl redakčně upraven. Originál najdete zde.
