Když v lednu 1969 NASA ohlásila, že první lidé mají přistát na Měsíci v červenci, zašel jsem za šéfredaktorem Mladé fronty Zdeňkem Domkářem a požádal jsem ho, aby mi zařídil služební cestu na tuto událost. Naštěstí v té době ještě husákovská normalizace nezasáhla naši redakci, takže stačilo, když cestu schválilo vedení podniku, žádný souhlas od politických orgánů nebyl zapotřebí.
Deník z cesty na MěsícKarel Pacner vzpomíná na šestnáctý červenec 1969. Exkluzivně pro Technet.cz |
Odletěl jsem do Washingtonu, kde se o mne staral starý známý Jirka Dienstbier, který tam působil jako stálý zpravodaj Československého rozhlasu. Jeho autem jsme pak vyrazili na Floridu. Před odjezdem dostal Jirka zprávu z Prahy, že podle rozhodnutí normalizačního ředitele rozhlasu Bohumila Chňoupka nesmí o této události referovat. To mi prozradil, až když se z USA vrátil, prý mne nechtěl znepokojovat.
Ve středu 16. července ráno jsme stáli na rozpálené pláži pět a půl kilometru od rakety Saturn 5 s lodí Apollo 11. Bylo nás tam 3 497 novinářů z 54 zemí a na milion diváků v okolí kosmodromu. Televizní obrazovky ukazovaly, co se právě děje, hlasatel NASA to komentoval.
Fotografie autora ze startu Apolla 11 |
Napětí stoupalo. Najednou se raketa ponořila do obrovského ohně. Jako nezkušený pozorovatel jsem se obával, jestli se nestala havárie. Ne, nic takového, to jenom šlehaly raketové motory. Za okamžik se z tohoto oblaku vynořila špička Apolla. Sláva!
Je středa 16. července 1969, 9:32 hodin východoamerického letního času, který máme na hodinkách, 14:32 středoevropského, 13:32:0,724 světového.
„Hurááá! Hurááá!“ Nikdo z nás nevydržel přihlížet mlčky.
Tichou poezii prvních vteřin najednou přerušily strašlivé rány. Navíc jsem začal cítit, jak se mi chvěje země pod nohama. Opatrně jsem se rozhlédl okolo. Nikoho toto zemětřesení neznepokojilo, zřejmě patřilo k vypuštění. Ano, jak jsem se později dočetl, šest vteřin od okamžiku startu dorazil k našim ušním bubínkům řev motorů prvního stupně. A síla, kterou se opíraly o zem, současně roztřásla pevninou, takže ji zaznamenaly citlivé seismografy až v New Yorku.
Raketa stoupala, ohnivý ohon pod ní byl dvakrát tak dlouhý. Odpadl první stupeň, odpadla záchranná věžička, odpadl druhý stupeň. A tečička na modrém nebi zmizela.
Byl to můj největší životní zážitek.
Muž, který vymyslel, jak letět na MěsícDr. John Houbolt, byl jeden z architektů projektu Apollo. Zemřel letos v dubnu, bylo mu 95 let. Tento aerodynamik vymyslel způsob letu na Měsíc, který zpočátku ostatní odborníci považovali za nemožný. Spočíval v setkání dvou strojů na oběžné dráze Měsíce.  John Houbolt popisuje svůj geniální manévr. |
Na Jirkově příručním psaním stroji jsem naklepal reportáž a poslíček telegrafní agentury ATT ji odnesl k dálnopisu. Druhý den jsem odletěl do Houstonu, abych ze Střediska pilotovaných letů sledoval další průběh letu.
Redakce Mladé fronty otiskovala všechny mé články bez jakékoli cenzury. I Československá televize přebírala všechny reportáže amerických stanic bez jakéhokoli zásahu. Rozhlas, kde vládl Chňoupek, vysílal zpravodajství v omezeném rozsahu.
Ostatní pražské deníky otiskovaly zprávy o Apollu 11 také bez obtíží. Jedině normalizované Rudé právo se drželo zpátky. Sovětská a čínská televize přímé reportáže nevysílaly. Jen zprávy v obvyklých relacích. Ovšem pro sovětské odborníky a raketové generály zařídila armáda speciální přenos do svého spojovacího střediska.
Astronauti z Apolla 11 přistáli na Měsíci a ve zdraví se vrátili. Svůj úkol splnili na výbornou. Já jsem to bral jako malé zadostiučinění za sovětskou invazi v srpnu 1968. A se mnou i většina Čechů a Slováků.
Budoucnost v roce 1957Sovětský svaz předstihl USA. Americké vědce překvapila velikost družice. Doslova je ohromila. Klobouk dolů před Rusy! Již třetí den jsou titulní a další strany Mladé fronty zaplněny novinkami o první umělé oběžnici Země Sputniku 1. Píše se říjen 1957.  Titulní strana Mladé fronty z 10.10.1957 |
