Malý ventil zabil celou posádku. Dole chystali oslavy a kosmonauti umírali

aktualizováno 
Zatímco na Zemi se chystaly oslavy, z návratové kabiny Sojuzu 11 rychle unikal vzduch. Za 15 sekund už bylo pozdě. První a jediná posádka první orbitální stanice Saljut-1 zahynula kvůli technické závadě a šlendriánu obsluhy.

Pacajev, Dobrovolskij, Volkov v kabině trenažéru | foto: Space Facts

Zkušený kosmonaut Alexej Leonov nedávno s neskrývaným rozhořčením mluvil o tom, jak si kremelští cenzoři zahráli zatajováním a lhaním s tragickým osudem jeho kamaráda Jurije Gagarina. Sám totiž poznal, jak se zpočátku šťastný a krásný osud může ve chvilce změnit v osud neblahý. A kolikrát je třeba mít především nezbytnou dávku štěstí, aby člověk unikl číhající kmotře s kosou.

Fotogalerie

Alexej Leonov se s ní potkal při svém prvním kosmickém letu v roce 1965. Nejprve se musel vypořádat s problémy návratu do kabiny lodi Voschod 2 po první kosmické procházce a vzápětí s nebezpečně narůstajícím tlakem v kabině, aby nakonec spolu s Pavlem Beljajevem zvládli poměrně náročnou ruční pilotáž lodi pro zahájení brzdicího manévru a návrat na Zemi.

Pak se Leonov chystal k obletu Měsíce a byl dokonce určen stát se prvním sovětským kosmonautem, který měl vstoupit na Měsíc. Z toho však sešlo, oba programy byly zrušeny. Ke slovu se v roce 1971 dostala orbitální stanice
Saljut-1. První posádce se pro technickou závadu nepodařilo do stanice přestoupit, řada byla tedy na Leonovovi, který vedl dvojici Valerij Kubasov a Pjotr Kolodin.

Nečekaná výměna

Na kosmodrom Bajkonur přiletěli 21. května 1971 a s nimi i jejich náhradníci Georgij Dobrovolskij, Viktor Pacajev a Vladislav Volkov. A stalo se něco zcela nečekaného. Zasáhla nečekaná náhoda. Pouhé tři dny před startem, což bylo 3. června, našli lékaři na rentgenovém snímku Valerije Kubasova podezřelý stín, či otok v jeho plíci. Podle nejvážnějších názorů mohlo jít dokonce o první stádium tuberkulózy.

Posádka ve složení Dobrovolskij, Volkov, Pacajev

Posádka ve složení Dobrovolskij, Volkov, Pacajev

Už dříve bylo schváleno pravidlo pro případ podobné situace. Kdyby k ní došlo před odletem posádek na kosmodrom, bylo možné vyměnit příslušného kosmonauta, ale těsně před startem na kosmodromu přicházela v úvahu pouze výměna celé hlavní posádky za záložní.

Při výcviku dávali náhradníci přirozeně přednost hlavní posádce, takže Leonovova trojice byla přirozeně lépe připravena. Proto Státní komise pro pilotované lety ještě 4. června zpočátku zvažovala pouze náhradu Kubasova v hlavní posádce jeho náhradníkem Volkovem, ale nakonec bylo rozhodnuto o výměně celé původní hlavní posádky za náhradníky, protože na poslední chvíli přeskupená hlavní posádka by se nemusela zcela sehrát.

Šťastná chybná diagnóza

Valerij Kubasov byl nenadálou situací zcela šokován, Alexej Leonov a Pjotr Kolodin s řešením nesouhlasili a protestovali. Vznikla napjatá situace. Dokonce i mezi samotnými kosmonauty rázem ochladly vztahy, projevila se nevraživost a také závist. Kolodin rozhlašoval, že hlavní posádku chtějí odstavit neuváženě a dokonce nezodpovědně. Obcházel členy Státní komise pro pilotované lety, hádal se s nimi a přesvědčoval je ve snaze zvrátit jejich rozhodnutí. Nic tím nevyřešil a naopak si u některých členů komise značně přitížil.

Později vyšlo najevo, že u Kubasova šlo pouze o alergickou reakci na insekticidní postřik, který byl v těch dnech počínajícího léta v příliš velkém množství rozprášen v obytné části kosmodromu, aby především kosmonauti a členové Státní komise nebyli obtěžováni přemírou hmyzu (méně věrohodné je, že šlo o vadu na rentgenovém snímku, jak se někdy uvádí). Jak se o tři týdny později mělo ukázat, šlo však tím pádem o velmi zvláštní osudovou náhodu, která nakonec Kubasovovi a jeho dvěma kolegům zachránila život. Kubasov navíc nemusel z další přípravy odejít a do kosmu se podíval dokonce ještě dvakrát. Smůlu měl jediný Kolodin. Sen o letu do kosmu se mu už nikdy nesplnil.

První orbitální stanice světa Saljut-1

prvenství a rekordy

Kosmická stanice Saljut-1 byla první orbitální stanicí Země vůbec. Na oběžné dráze byla 175 dní, za celou dobu na ní ovšem působila jenom jedna jediná posádka.

Vypuštěna byla 19. dubna 1971 a po dobu svého letu se pohybovala na oběžné dráze ve výši 200 - 220 km (ISS je výšce zhruba dvojnásobné).

Jako první se měla se stanicí spojit posádka lodi Sojuz 10, ale té se nepodařilo stanicí bezpečně spojit. Uspěla až nešťastná posádka Sojuzu 11, jehož posádka na ní strávila 23 dní. To byl až do roku 1973 rekordně dlouhý pobyt v kosmu. Pokořila jej až posádka projektu Skylab 2.

Saljut 1 zanikl nad Tichým oceánem 11. října 1971, kdy zapálením motoru snížil rychlost a spadl do atmosféry.

Na oběžnou dráhu tedy vzlétli Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev. Jejich nečekanou nominaci provázela značná nervozita, kterou se jim nedařilo skrývat. Značné obavy projevoval hlavně Dobrovolskij, protože během výcviku dávala jeho trojice přednost hlavní posádce, jíž se mnohem pečlivěji věnovali také konstruktéři stanice a odborníci zodpovědní za výzkumnou část programu. Volkov už měl zkušenost z jednoho předchozího kosmického letu, takže projevoval svou typickou suverenitu. Nováček Viktor Pacajev, postavený před nečekané rychlé rozhodnutí, prý však nedokázal zakrýt nejistotu a někteří mluvili dokonce o obavách. Inu, dokážeme si sami sebe představit v takových chvílích?

"Let probíhá normálně, kosmonautům se daří výborně"

Sojuz 11 s Dobrovolským, Pacajevem a Volkovem odstartoval 6. června 1971 a už následující den se na oběžné dráze úspěšně a bez větších problémů připojil k Saljutu-1. Avšak po otevření průlezu kosmonauti cítili z nitra stanice nepříjemný zápach spáleniny. Zaseklo se šest z osmi ventilátorů systému zajištění životních podmínek. Kosmonauti proto ještě jednu noc strávili v lodi Sojuz a mezitím klimatizační aparatura vyměnila a vyčistila vzduch. Oprava ventilátorů už pak nebyla větším problémem. Vše vypadalo slibně, dlouhodobému pobytu, naplánovanému na 25 dnů, nemělo stát nic v cestě.

Sovětské sdělovací prostředky nový kosmický let halasně vychvalovaly a zdůrazňovaly, že práce kosmonautů přinese užitek vědě, lékařství a národnímu hospodářství, což se ostatně jako podle kopíráku opakovalo také při dalších letech sovětských kosmonautů. Nepadla ani zmínka, že na stanici je v kuželovitém krytu umístěn velký dalekohled OST-1 a další přístroje, které mají umožnit snímkování zemského povrchu pro potřeby špionáže.

Záběry z pobytu posádky Sojuzu-11 na stanici Saljut-1

Záběry z pobytu posádky Sojuzu-11 na stanici Saljut-1

Jistě to nebylo tím, že se neoddělil kryt dalekohledu, který byl tím pádem nepoužitelný, a spolu s ním několik dalších aparatur pozorovacího modulu. Podle Kremlu bylo totiž zcela nepřípustné jediným slůvkem naznačit, že pozorování zemského povrchu z oběžné dráhy lze využít i k jiným účelům, než je například k hlášení o průběhu zemědělských prací, natož se zmínit o záměrech Vladimíra Čeloměje umístit na palubě připravované verze vojenské stanice ALMAZ letecký kanón.

Chceme zpátky domů!

Podle charakteru i rozsahu článků a komentářů v sovětském tisku bylo zjevným přáním kremelských propagandistů, aby se vrátily dny hvězdné slávy z doby Jurije Gagarina a dalších prvních sovětských kosmonautů, a aby se tak alespoň částečně snížily tehdejší americké úspěchy na Měsíci v programu Apollo a zapomnělo se na sovětskou prohru. Nikdo nezasvěcený proto netušil, že na oběžné dráze kosmonautům naopak začaly krušné dny.

Začali stále častěji naléhat na vedoucí letu, aby se mohli vrátit dříve, než určoval jejich program. Největší nervozitě a tlaku stresu podlehl Volkov. S vědomím jisté nadřazenosti, protože měl oproti kolegům již jeden kosmický let za sebou, se vůči nim od začátku nepříjemně vymezoval a dokonce nadřazoval. Choval se panovačně, odmítal uznat velitelské pravomoci Dobrovolského a v některých případech si dokonce osvojoval právo rozhodovat. Takové jeho chování přirozeně nacházelo odmítavou odezvu u jeho kolegů, a vztahy v posádce se proto neustále vyostřovaly. Velitel Dobrovolskij byl mírný a nekonfliktní, takže Volkova a jeho výpady zpočátku toleroval, nakonec se však rozhodl dál už neustupovat. A atmosféra na palubě stále častěji jiskřila.

Cirkadiánní rytmus

je jeden z biorytmů. Je to biologický rytmus s periodou o délce 20 - 28 hodin (lat. circa = přibližně, dies = den). Biorytmy jsou periodická kolísání aktivity a bdělosti. Perioda biorytmů bývá přibližně denní, měsíční a roční. Zakladatelem tohoto pojmu je rumunský vědec Franz Halberg.

Zdroj: Wikipedia.cz

Neblaze k tomu ovšem přispěl také nevhodně zvolený denní režim spánku a práce, kdy se posunul cirkadiánní rytmus kosmonautů, takže i dodržování doby na odpočinek nakonec přinášelo únavu a z ní pramenící podrážděnost.

Svou roli sehrála také malá sehranost posádky. Sestavena byla až v polovině února 1971, takže společné přípravě se mohla věnovat pouhé čtyři měsíce (!), kdy navíc – jak jsme si už připomněli – přednost měla příprava původní hlavní letové posádky Leonov, Kubasov a Kolodin.

Po prvních radostných emocích, že pracují na zcela nové orbitální stanici, záhy kosmonauti zapomněli na to, pod jakým drobnohledem se nacházejí. Co bylo zpočátku nové a úžasné, náhle zešedlo, nepříjemně se vkrádaly i některé zdánlivě nepodstatné technické nedostatky, jako bylo třeba nedostatečné osvětlení některých prostor stanice nebo poměrně těsný vnitřní prostor a nedostatečný výhled ven, zvuky přístrojů a aparatur, neustálý hukot systému zajištění životních podmínek a kolísající teplota i vlhkost vnitřního prostředí.

Požár ve stanici

K další žádosti předčasného návratu měli kosmonauti pádný konkrétní důvod. Jedenáctý den letu, byl to 16. červen 1971, totiž ve stanici došlo k požáru. Objevil se hustý dým a rychle plnil obytný i pracovní úsek. Posádka se okamžitě přesunula do lodi Sojuz, ale ve spěchu zapomněla na manuál nouzových pokynů, potřebný k oživení lodě pro odpoutání od stanice. Nervózně proto žádala řídicí středisko v Jevpatorii o instrukce. Jenže řídicí středisko jim přikázalo vrátit se do stanice, zjistit příčinu požáru a pokusit se ho uhasit.

Vyšlo najevo, že hořel kabel elektrické instalace za panelem v pracovní sekci u motorového úseku a že se požár už dál nešíří. Pak se však stanice odmlčela, protože se na oběžné dráze dostala mimo dosah slyšitelnosti sovětských sledovacích stanic. Až po opětovném navázání spojení kosmonauti oznámili, že poškození neohrožuje stanici a že systém regenerace vyčistil vnitřní atmosféru, třebaže je stále ještě cítit spáleninu. Oni sami byli v pořádku, jen je bolela hlava, protože se nadýchali zplodin.

Hlavní řídicí stanoviště ve stanici Saljut-1. Průchod míří do přední pracovní...

Hlavní řídicí stanoviště ve stanici Saljut-1. Průchod míří do přední pracovní části s teleskopem Orion a ke kosmické lodi Sojuz.

Kosmonauti však ještě víc znervózněli, byli psychicky značně vyčerpaní a není divu, že stále silněji toužili po ukončení letu a po předčasném návratu. Náladu jim nezvedla ani malá oslava 38. narozenin Viktora Pacajeva.

Sledovali ohnivé peklo

Nakonec došlo k dohodě a pobyt na oběžné dráze měl skončit nejdříve 24. června 1971, přičemž skutečným signálem k ukončení letu měl být start obří rakety N1 z lunárního programu N1-L3. Datum tohoto startu byl určován dobou přeletu komplexu Saljut-1/Sojuz 11 nad oblastí kosmodromu Bajkonur. Kosmonauti měli událost pozorovat a vyfotografovat. Start byl chystán na 23. června, ale oblast kosmodromu překvapily silné tropické lijáky, které zalily startovní rampu přívalem vody. V dalších dnech proto technici museli rampu i raketu pořádně vysušit. Hlavní konstruktér a technický ředitel letu Vasilij Mišin proto trojici ze Saljutu-1 osobně z řídicího střediska přesvědčil, aby ještě v kosmu pár dnů vydržela.

Nakonec velmi pozdě večer 26. června dostala posádka tajným kódovaným povelem upozornění, aby během následujícího obletu Země zaměřila pozornost a zacílila kamery k výrazně osvětlené rampě č. 37 kosmodromu Bajkonur. Úkol však nemohl být splněn. Raketa totiž 27. června ve dvě hodiny po půlnoci místního času explodovala. Během vzletu došlo v 57. sekundě k narušení její stability, motory prvního stupně se vypnuly a raketa po dopadu na zem explodovala. Kosmonauti netušili, že o ohnivém pekle, které pozorovali z oběžné dráhy, už nebudou nikomu vyprávět.

Podložka z papíru za to nemohla

Trojice mužů naložila 29. června 1971 do transportní lodi Sojuz 11 výsledky výzkumů a pozorování i naexponované filmy. Uzavřel se hermetický poklop v přechodovém spojovacím tunelu, kosmonauti přešli nevelkou obytnou sekcí lodi do návratové kabiny. Zaklapl kulatý poklop vstupního otvoru. Kosmonauti se usadili ve svých sedačkách a zapnuli bezpečnostní pásy. Byli oblečeni do lehkých sportovních obleků. Kabina totiž nebyla přizpůsobena pro tři muže ve skafandrech. S nezbytným obslužným vybavením by se do ní nevešli.

Na palubní desce nezhasla kontrolka hermetického uzavření poklopu návratové kabiny. V řídicím středisku uslyšeli velmi vzrušený hlas Vladislava Volkova: "Poklop není hermetický! Co máme dělat? Co máme dělat?!"

Posádku uklidňoval Alexej Jelisejev: "Ničeho se neobávejte. Otevřete poklop. Otočte kolem uzávěru doleva až na doraz. Pak přiklopte poklop a otočte kolem doprava na šest a půl otáčky."

Kosmonauti to udělali, ale kontrolka "poklop otevřený" stále svítila.

Z řídicího střediska proto přikázali zkontrolovat kontakty detektorů v přírubě a v zámcích, které sice měly jednoduchou konstrukci (představme si nejjednodušší bytový zvonek), ale občas se stávalo, že nedávaly správný signál. Stačila malá nepřesnost v seřízení dotykového snímače. Ovšem i náprava bývala zpravidla jednoduchá. Stačilo najít nesprávně seřízený kontakt a jednoduše ho nadzvednout, nebo podložit papírem, případně stisknout a přelepit páskou.

Dobrovolskij to udělal a poklop znovu zavřel podle Jelisejevových pokynů. Vzápětí v řídicím středisku uslyšeli radostný výkřik Volkova: "Zhasl! Transparent zhasl! Všechno je v pořádku!"

Chystejte koňak

Bylo 29. června 1971, 21 hodin a 25 minut moskevského času, kterým se řídila posádka během celého letu. Záznamy zachovaly zápis rozhovorů posádky s řídicím střediskem.

"Povel k odpojení jsme dali ve 21:25:15."

"Oddělili jsme se, oddělili jsme se… Vizuálně sledujeme oddálení. Stanice odlétla vlevo od nás a otáčela se."

"Přistání se uskuteční deset minut před východem Slunce."

Na plášti stanice, složené ze čtyř válců o nestejném průměru, se odrazily poslední paprsky Slunce zapadajícího za obzorem. Kosmonauti uviděli v průzorech své lodi velký obytný válec, na nějž byl z jedné strany napojen užší válec oddílu s raketovým motorem pro úpravy a změny oběžné dráhy a pár panelů slunečních baterií. Z druhé strany byl připojen válec pracovního úseku s řídicím stanovištěm stanice a na něj navazoval další menší válec "přistávacího můstku" pro připojení dopravní lodi Sojuz. Od něho se do strany odklápěly další dva panely slunečních baterií.

Stanice se pomalu otáčela a mizela ve tmě. Pacajev ji stihl vyfotografovat. Pak už v průzoru návratové kabiny zůstal jen temně modrý obzor, studeně černý vesmír a ubíhající povrch Země.

Do návratu zbývaly tři hodiny. Posádka domlouvala s řídicím střediskem podrobnosti přistání. Upřesňovaly se parametry sestupové dráhy, aby Sojuz 11 dosedl do určené oblasti, v níž byly připraveny záchranné jednotky. V řídicím středisku si nemohli nevšimnout, že z Volkova jako by spadla jeho předchozí nervozita a podrážděnost. Dokonce zavolal do vysílačky: "Chystejte koňak. Zítra se uvidíme!"

Neuvědomil si přitom, že podle moskevského času byla už středa 30. června 1971 a hodiny ukazovaly 16 minut po půlnoci. Ale to byla naprosto zanedbatelná drobnost.

Zavládlo tíživé ticho

Kosmonauti se v křeslech pevně upoutali bezpečnostními pásy. Automatika zorientovala Sojuz 11 pro vstup do horních vrstev zemské atmosféry brzdícím motorem vpřed.

"Ve spodní části průzoru vidím horizont."

"Rozsvítila se kontrolka spusk."

"Prověřili jsme systémy. Všechno je v normě. Horizont se otočil. Stanice je nad námi."

V návratové kabině lodi Sojuz. Zepředu a zleva: Pacajev,. Dobrovolskij a Volkov.

V návratové kabině lodi Sojuz. Zepředu a zleva: Pacajev,. Dobrovolskij a Volkov.

Začal pracovat brzdicí motor. Měl pracovat 187 sekund. Jeho zážeh kosmonauti ohlásili, ale pak s nimi řídicí středisko ztratilo spojení, protože loď se na čas dostala mimo dosah sledovacích stanic. Ale ukončení činnosti motoru a začátek sestupu už kosmonauti neohlásili.

Sojuz 11 mlčel. Bylo to sice poněkud nezvyklé, protože ke ztrátě spojení vinou působení ionizovaných plynů docházelo až o něco později a na krátký čas, ale v řídicím středisku v Jevpatorii v té chvíli nikoho nenapadlo, k jaké tragédii právě došlo. Proto zatím kosmonauty jen marně volali, aby se dozvěděli, zda návratová kabina Sojuzu 11 skutečně začala sestupovat do atmosféry, a předpokládali, že závada ve spojení se spraví.

Kosmická loď se dostala na sestupnou dráhu. V oblasti nad Francií se odpálilo 12 pyrotechnických spojů, které oddělily obytný orbitální úsek od návratové kabiny, 6 dalších pyrotechnických spojů spojovalo kabinu s přístrojovou sekcí s raketovým motorem.

Návratová kabina rychle sestupovala do hustých vrstev atmosféry. Automatika pracovala spolehlivě. Po aerodynamickém zbrzdění se nad pilotní kabinou rozevřel brzdicí a po něm rozměrný hlavní nosný padák. Kabina klesala do přistávací oblasti, kde ji už vyhlíželi členové pátrací skupiny. Posádky vrtulníků sestup ohlásily a byl také zachycen signál radiomajáku. Jen kosmonauti stále mlčeli.

Bylo to velice podivné. Po zahájení činnosti padákového systému se totiž posádky předchozích lodí Sojuz vždycky už ohlásily. Tentokrát však stále panovalo ticho.

Marnost nad marnost při oživování

Těsně nad zemí se s hlasitým třeskem zapálily brzdicí motory na tuhé pohonné hmoty a poutník z kosmu dosedl v oblacích zvířeného prachu. Vzápětí poblíž přistál vrtulník Mi-8 pátrací skupiny. Vyskočili z něj záchranáři, kameraman a lékař. Běželi ke kabině, která ležela na boku. Poklop v její horní části se však neotevíral.

Skupina záchranářů klepala na bok kabiny, aby kosmonauti věděli, že jsou už u nich. Stále si totiž všichni mysleli, že došlo k poruše vysílačky.

Marné pokusy o resuscitaci posádky Sojuzu-11. Vpředu je na nosítkách Pacajev,...

Marné pokusy o resuscitaci posádky Sojuzu 11. Vpředu je na nosítkách Pacajev, za ním Dobrovolskij.

Jeden ze záchranářů poklop otevřel sám. Nasunul se dovnitř, chtěl zamávat a pronést něco veselého. Ztuhl však zděšením. Tři muži leželi v křeslech bez života. Viktor Pacajev měl rozepnuté pásy, jako by se pokoušel vstát.

Záchranáři se ještě pokusili o nemožné. Dělali kosmonautům nepřímou masáž srdce, dávali jim umělé dýchání. Ačkoli je to vzhledem k charakteru závady kosmické kabiny i způsobu smrti posádky zcela vyloučené, pamětníci dodnes mluví o tom, že u Pacajeva zaznamenali záchranáři náznaky srdečního tepu, a proto nechtěli pustit z ruky slabou naději na resuscitaci. Veškerá námaha byla marná. Kosmonauti byli už půl hodiny mrtví.

Napjatou a nervózní atmosféru v řídicím středisku přerušily kódové signály tří čísel z místa přistání. Tři jedničky znamenaly, že všichni tři kosmonauti jsou mrtví.

Malý ventil, kterým unikl život tří kosmonautů

Oficiální zprávy o tragické smrti trojice sovětských kosmonautů byly stručné. Státní pohřeb se konal 2. července a teprve až 12. července 1971 vydala agentura TASS prohlášení vládní vyšetřovací komise:

Po prostudování záznamů o parametrech letu kosmické lodi Sojuz 11 dospěla komise k závěru, že až do sestupu probíhal její let normálně. Činnost kosmonautů Dobrovolského, Volkova a Pacajeva odpovídala programu letu. Při sestupu Sojuzu 11, třicet minut před přistáním, poklesl rychle v kosmické kabině tlak, což způsobilo náhlou smrt kosmonautů. Potvrdila to lékařská a patologicko-anatomická vyšetřování. Příčinou poklesu tlaku bylo porušení hermetičnosti lodi. Prohlídka kosmické lodi, která měkce přistála, ukázala, že v její konstrukci nejsou závady.

Oficiální zpravodajství opět neuvedlo celou pravdu. Svým způsobem totiž šlo nejen o technickou, ale do značné míry i o konstrukční závadu, především však o lajdáctví při montáži. Návratová operace zpočátku probíhala bez obtíží, ale pouze do okamžiku, kdy se po zážehu motoru, zbrzdění lodi a po zahájení sestupu ve výšce kolem 170 kilometrů propojil obvod výbušných spojů, které měly oddělit orbitální modul a přístrojový úsek od návratové kabiny. Náraz a otřes po explozi způsobil něco naprosto nečekaného.

Otevřel se totiž jeden ze dvou ventilů o průměru dvou centimetrů sloužících k odvětrání lodi až během jejího sestupu atmosférou. Tyto ventily byly instalovány vedle přechodového otvoru ve spojovací přírubě na protilehlých stranách. Při normálním průběhu letu vyrovnávaly vnitřní a vnější tlak během sestupu kabiny na hlavním padáku ve výšce 5 310 metrů. Měly sice ruční ovládání, ale čas potřebný k jejich ručnímu uzavření se pohyboval kolem 35 vteřin! A to bylo v dané havarijní situaci příliš dlouho.

Oficiální sovětská kresba stanice Saljut-1 s kosmickou lodí Sojuz

Oficiální sovětská kresba stanice Saljut-1 s kosmickou lodí Sojuz

V činnosti byl vždy jeden ventil, druhý sloužil jako rezerva pro případ selhání prvního ventilu, nebo při přistání na vodu. Ruční ovládání bylo totiž k dispozici proto, že pokud by kabina přistála na vodu a otevřeným ventilem by se dostala pod hladinu, posádka ho mohla zavřít a otevřít druhý ventil na protilehlé straně.

Drama v uzavřené kabině. Stačilo ventil zakrýt prstem?

Pokusme se alespoň o částečnou rekonstrukci posledních dramatických a současně tragických vteřin života trojice kosmonautů.

Ozval se třesk odpálených výbušných spojů. Kabina se zachvěla, jak se oddělily obě již nepotřebné sekce lodi. Současně se však ozval pronikavý poplachový signál varující před poklesem tlaku. V prvních zlomcích vteřin tomu možná kosmonauti nepřikládali žádný význam a domnívali se, že jde o nový omyl dotykových detektorů. Vzápětí však sami ucítili klesající tlak a zaznamenali ho i na přístrojové desce. A nepochybně uslyšeli ostré svištění unikajícího vzduchu, které však přehlušoval rádiový šum ve sluchátkách, a také samo svištění zesílené přes mikrofony v kuklách se dostávalo kosmonautům do sluchátek.

Na zprávu do řídicího střediska nebyl čas, bylo nutné okamžitě jednat. Při dehermetizaci kabiny v takřka ještě kosmickém vakuu ve výšce kolem 168 km totiž vzduch unikal velice rychle.

Stačilo rozepnout pásy, vstát a ventil ručně uzavřít. Nic takového se nestalo. Unikající vzduch totiž zapůsobil jako zapnutá tryska raketového motoru. Kabina začala prudce rotovat. Nedalo se vstát z křesel. Automatika a korekční motorky sice vše napravily, ale čas nebezpečně letěl.

O dvacet roků později prohlásil v rozhovoru pro tisk hlavní konstruktér Vasilij Mišin, že otvor ventilu bylo možné v prvních chvílích zakrýt třeba i prstem, ale podle jeho názoru se kosmonauti zpočátku nedokázali zorientovat a možná také propadli panice. Konstruktér Konstantin Feoktistov prohlásil, že vinu nese palubní inženýr, který měl závadu rychleji zjistit. Oba však náhle zapomněli, kolik času vyžadovalo manuální uzavření ventilu, a že únik vzduchu byl rychlejší.

Georgij Dobrovolskij se nakonec z křesla vysoukal a nejprve sáhl nad sebe po uzavřeném poklopu. Vše bylo v pořádku, ale stále bylo slyšet ohlušující svistot unikajícího vzduchu. Jenže odkud přesně přicházel? Určení místa rušil šum a praskot rádiové aparatury ve sluchátkách v kuklách a mikrofony zesílené svištění. Kosmonauti proto vypnuli radiostanici. Náhle bylo jasné, že svistot přichází z místa nad křeslem velitele a od okraje přechodového otvoru s poklopem, kde se nacházel tlakový ventil. Dobrovolskij s Pacajevem se proto snažili ventil zavřít. Nestačily jim síly. Možná se ze svých křesel ještě nadzvedli v marné snaze něco udělat, ale vzápětí je obestřely mrákoty a ztratili vědomí. Dobrovolskij ještě instinktivně zapnul zámek svých pásů. Pak přišla nemilosrdná zubatá kmotra s kosou.

Viktora Pacajeva a jeho druhy nepřemohlo při pokusu o záchranu přetížení, protože na sestupující loď začíná působit až o něco později. Vzduch z kabiny však unikal nesmírně rychle. Za pouhou minutu poklesl tlak na hodnoty, v nichž člověk už nemůže žít. Kosmonauti měli na případnou záchranu příliš málo času. Manuální uzavření ventilu vyžadovalo sice pouhých 35 sekund času, ale už po 15 vteřinách od okamžiku, kdy došlo k nečekanému úniku atmosféry a ke ztrátě tlaku, nemohli kosmonauti vinou stále se zhoršujícího okysličování mozku a svalů v podstatě už nic dělat, pouze bezmocně sledovali rychle se blížící konec. Účinky dekomprese byly nemilosrdné. Kosmonauti zahynuli v rozmezí asi 80 až 100 sekund ve strašlivých bolestech.

Ani o tom však v oficiálním zpravodajství nikdy nepadlo jediné slůvko.

Po otevření padáku a při sestupu kabiny atmosférou začal dovnitř opět proudit vzduch. Ale bylo to příliš pozdě. Životadárný vzduch chyběl v kabině dlouhých jedenáct minut.

Špatná konstrukce i šlendrián

K ručnímu ovládání provětrávacího ventilu sloužila záklopka, k automatickému otvírání kulový uzávěr, přidržovaný aretačním šroubem, dotaženým silou 50 kg, aby při oddělování jednotlivých částí kosmické lodi a po zážehu pyrotechnických spojů nedošlo působením dynamického nárazu k jeho nežádoucímu otevření.

Sovětský režim si neodpustil teatrální pohřeb. Pamětníci vzpomínali, že pohled...

Sovětský režim si neodpustil teatrální pohřeb. Pamětníci vzpomínali, že pohled do výrazně modrofialových tváří mrtvých kosmonautů nebyl vůbec povzbudivý.

Před přistáním bylo nutné, aby ventil byl manuálně otevřený, ale aby kulový uzávěr zůstal v poloze zavřeno. Otvírala ho až miniaturní rozbuška po signálu o dosažené výšce. Během výcviku posádky v trenažéru byl vždy plně uzavřen ventil číslo 1 a ruční ovládání bylo otevřeno u ventilu číslo 2. Před startem Sojuzu 11 ovšem došlo při přípravě lodi k záměně, takže Dobrovolskij s Pacajevem se nejprve snažili uzavřít ventil číslo 2, než zjistili, že automatika otevřela ventil číslo 1 na protilehlé straně příruby.

Při kontrole připravovaných kabin lodí Sojuz, ale i těch, které se již vrátily z kosmu, bylo také zjištěno nedbalé a nedostatečné dotažení aretačního šroubu kulového automatického uzávěru. Místo předepsanou silou 50 kg byly některé dotaženy pouze na 30 kg, nebo dokonce jen na 20 kg. Jak tomu bylo u Sojuzu 11, se už nedalo zjistit, ale je jasné, že při nedotažení aretačního šroubu předepsanou silou se při dynamickém nárazu po odpálení pyrotechnických spojů uvolnil kulový uzávěr u již mechanicky otevřeného ventilu číslo 1 a z kabiny začal okamžitě prudce unikat vzduch.

Alexej Leonov navštívil po tragédii svého kolegu Valerije Kubasova a beze slov mu předal velkou kytici. Jakákoli slova byla zbytečná. Pokud existují andělé strážní, pak druhou kytici vděku měl Leonov nechat uvázat i pro toho svého. Kdo ví? Možná to udělal.

Autor:
 

Nejčtenější

Sexuálně nejvýkonnější vyzvědače přebrali československé rozvědce Sověti

Býval agent československé rozvědky v USA Karel Köcher

Československým komunistickým rozvědčíkům se ve špionáži proti Spojeným státům dlouho nedařilo. Nakonec ale zaznamenali...

Našel na půdě 35 let starý Apple II, zapnul ho a dohrál uloženou hru

Spoustu let ležel na půdě, po zapnutí funguje „jako zamlada“.

Newyorský učitel našel u rodičů na půdě starý počítač Apple II. Zkusil ho zapnout a překvapivě mohl pokračovat ve hře,...

Lokální předpověď počasí se razantně zpřesní, možná pomáhá i váš telefon

GRAF

Nejpřesnější lokální předpovědi počasí dnes nabízejí aplikace v našich telefonech - i proto, že s nimi samy pomáhají....

V Perském zálivu spustili největší baterii světa. Virtuální a bez lithia

Sodíko-sírové bateriové systémy japonské firmy NGK. Systém, který se vejde do...

Ve Spojených arabských emirátech byla připojena do sítě největší „virtuální“ baterie světa s obřím výkonem a úctyhodnou...

Tančík pro vnuka poručíka Grubera. Němci ho nasadili i proti Tálibánu

Lehké obrněné vozidlo Wiesel s 20mm kanonem

V množině bojových vozidel Bundeswehru nalezneme s trochou štěstí i malé, ale o to více zajímavé tančíky Wiesel. Do...

Další z rubriky

SpaceX začíná zkoušky „superrakety“. Bude se lesknout jako zrcadlo

Stavba pokusné rakety konceptu Starship na raketodromu SpaceX v jižním Texasu.

Fanouškům kosmonautiky přichystal šéf společnosti SpaceX Elon Musk na přelomu roku nečekaný dárek: nové plány na stavbu...

S posádkou už v červenci. SpaceX otestuje loď pro pilotované lety

Umělecké znázornění kosmické lodi Crew Dragon společnosti SpaceX

První zkušební let nové kosmické lodě americké společnosti SpaceX Crew Dragon určené pro přepravu lidí byl stanoven na...

ESA a NASA chtějí vyzkoušet planetární obranu a „odklonit“ asteroid

Ilustrace mise DART včetně časového harmonogramu.

Americká a evropská vesmírná agentura se rozhodly vyzkoušet, jak by mohla v případě nebezpečí vypadat planetární obrana...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz