Neměla letět, a přesto letěla. Proč? Měla ten správný kádrový původ. Uměla se také dobře orientovat v hádkách a intrikách. O tom, co předcházelo startu první kosmonautky světa Valentiny Těreškovové, si přečtěte v prvním dílu seriálu: Intriky a podrazy. Jak začalo fiasko s první ženou ve vesmíru.
Třídenní let po oběžné dráze zvládla Těreškovová s vypětím všech sil. Není divu. Pobyt v těsné kabině bez možnosti téměř jakéhokoliv pohybu opravdu nebyl ani v nejmenším pohodlný. V závěru letu se dokonce Těreškovová málem zabila, když při katapultáži nedokázala zachovat chladnou hlavu a předpisový posez. Více v druhém dílu: Hned po startu usnula a pak si málem urazila hlavu. První žena v kosmu.
Závěrečný třetí díl začíná ve chvíli, kdy kabina Vostoku 6 konečně dopadla na Zemi a Těreškovová přistála opodál na padáku.
Nadšení místní vesničané, kteří se seběhli z celého okolí, dopravili Valentinu Těreškovovou ke kabině její kosmické lodi, jejíž povrch pokrytý tepelnou ochrannou vrstvou byl spečený žárem z prudkého brzdění v hustých vrstvách atmosféry. Tady ji také našli první členové pátrací záchranné jednotky.
Utajované fotografie a modřiny v obličeji
Teprve až o několik let později byla zveřejněna fotografie Těreškovové, oblečené už ve sportovním oblečení, jak sedí před kulovou kabinou, v níž je odkrytý výstupní otvor, a vedle se válí katapultovací křeslo (není vidět, že jeho spodní polovina je po nebrzděném dopadu zcela zničená, ale můžete si ho dnes prohlédnout v továrním muzeu v dnešním Koroljovu). Přehlédnout nelze ani na hromadu zmuchlaný padák a další věci z kosmické výbavy.
Těreškovová sedí u kabiny s lékařkou Ljubou Mazničenkovou ze záchranné skupiny. Na jednom záběru jí odebírá z prstu krev. Tuto neznámou blondýnku si nezasvěcenci dlouho pletli s náhradnicí Těreškovové, jež byla v oficiálních knihách a novinových článcích známa pouze svým křestním jménem Irina. A my už dnes víme, že její příjmení bylo Solovjovová.
Na dalším snímku z místa přistání Těreškovová listuje novinami, které nejspíš přivezli záchranáři ve vrtulníku, ale možná je donesli také místní. A na jiném záběru cosi jí. Je vyčerpaná, ve tváři má viditelné modřiny.
Nedlouho po návratu na Zemi však Valentina Těreškovová jako by na prožité strasti náhle zapomněla, protože průběh svého letu popisovala naprosto jinak. Nejedla prý jen proto, že speciální kosmická strava jí nechutnala, chléb balený v malých soustech byl suchý a nedobrý. Zvracela pouze jednou, nikoli však z problémů s beztížným stavem, ale právě z oné nechutné kosmické stravy. Voda k pití ji naopak osvěžila, byla chladná a dobře chutnala. Beztížný stav jí nevadil, dokonce se jí líbilo, jak v něm plula (!), což je ovšem už naprostý výmysl, protože Těreškovová zůstala po celou dobu svého letu upoutána v křesle. Hygienické ubrousky nebyly dobře navlhčené, takže se nedaly použít, zkusila si jimi pouze čistit zuby.
Na tomto záběru z filmu zveřejněného až v 90. letech jsou zřetelně vidět modřiny v tváři Těreškovové.
Ještě jeden bližší záběr Těreškovové z místa přistání, i zde jsou v pravé polovině jejího obličeje viditelné modřiny. Před sebou má láhev s mlékem z jídla, které jí přinesli místní vesničané; však za to dostala od lékařů notně vyhubováno.
Ani po přistání její průšvihy neměly skončit. Během tří kosmických dnů sice značně vyhládla, když nemohla skoro nic pozřít kvůli neustálé nevolnosti, ale palubní zásoby kosmického jídla rozdala zvědavcům z blízké vesnice, kteří se seběhli kolem kabiny jejího Vostoku. Sama se pustila do jídla, které jí vesničané přinesli: černý chléb a tvaroh, podle zvyklostí prý nechyběla ani cibule. Lékaři se zděšeně chytali za hlavu, když se o této hrubé nekázni dozvěděli. Nejen proto, že Těreškovová mohla ohrozit své zdraví, ale také proto, že po rozdání palubních zásob se už nedalo zjistit, kolik a zda vůbec během třídenního letu kosmonautka jedla.
A ony zcela viditelné modřiny tváři? O nich až nedávno Těreškovová ledabyle prohlásila, že se nejspíš ušpinila, jak po přistání si chtěla v blízkém hájku nasbírat jahody. Jenže pak si také vzpomněla, že po dosednutí ji velký padák chvíli táhl po zemi, než se jí podařilo odemknout pásy a padák odhodit. Stačila si však potlouct obličej o helmu skafandru. Proto ty modřiny.
Existuje ještě jeden pokus o vysvětlení modřin ve tváři. Během sestupu na padáku prý Těreškovová otevřela průhledné hledí přílby, aby se podívala na otevřený vrchlík padáku nad sebou, přičemž kousek jakéhosi padajícího kovu ji zranil na nose.
Podle některých zpráv a pamětníků prý Těreškovovou druhý den po přistání odvezli ještě jednou na rozlehlé pole, kde ve skafandru a s úsměvem ve tváři mávala narychlo sehnaným "vítajícím kolchozníkům". Pořízené fotografie pak putovaly do celého světa jako důkaz bezproblémového návratu první statečné sovětské ženy z kosmických výšin.
Nemluvila pravdu
V první zprávě, kterou po svém kosmickém letu přednesla 20. června 1963 po poledni před členy Státní komise a dalšími odborníky během odpočinku v sanatoriu Přivolžského vojenského okruhu vojenského letectva na břehu Volhy u Kujbyševa, odmítala Valentina Těreškovová zpočátku připustit, že by na oběžné dráze zvracela opakovaně a vše se snažila zlehčit vysvětlováním, že na vině byla speciální strava a nikoli její problémy s vestibulárním aparátem. Kategoricky prohlásila, že zvracela pouze jednou.
Také v moskevské letecké nemocnici, kam nastoupila 1. července 1963 k podrobným poletovým vyšetřením, se dokonce snažila přesvědčit Vladimíra Jazdovského a jeho spolupracovníky, že během kosmického letu se cítila výtečně, nepociťovala žádnou sníženou pracovní schopnost a vlastně neměla ani žádné větší potíže. Pouze se jí udělalo mírně nevolno až ráno na začátku třetího dne letu, kdy krátce zvracela, avšak pouze proto, že snědla pirožek s rybičkami a citron, což jí vůbec nesedlo.
Přitom bylo odborníky z různých nepřímých důkazů značně přesvědčivě zjištěno, že zřejmě skoro vůbec nejedla, ač jim neustále opakovala, že během svých tří kosmických dnů spotřebovala více než šedesát procent z celého množství palubních zásob. Profesor Jazdovskij a jeho kolegové jí neuvěřili.
V nemocnici při poletových vyšetřeních zcela průhledně lhala a ještě zlehčovala dotazy na své zdravotní potíže při pobytu v kosmu. Vůbec ji nenapadlo, že mnoho z jejího lhaní odhalily a prozradily záznamy telemetrie, které dokazovaly, že svůj let zvládala pouze s velkým vypětím sil.
Zasáhnout se proto rozhodl Sergej Koroljov. Požádal generála Kamanina, aby Valentinu Těreškovovou přivezl do jeho konstrukční kanceláře OKB 1 v Podlipkách u Moskvy, a prohlásil, že ji hodlá osobně přesvědčit, aby o svém kosmickém letu mluvila s lékaři otevřeně a pravdivě. Znepokojovalo ho totiž tvrzení Vladimíra Jazdovského o nedobrém zdravotním stavu první kosmonautky především na 32. a 42. oběhu kolem Země a řekl, že už proto se musí zjistit celá pravda, protože jinak by nebylo možné umožnit cesty do kosmu neletcům a civilním odborníkům, tedy vědcům, technikům a konstruktérům, od jejichž přímé účasti si přitom Koroljov osobně hodně sliboval.
O setkání s Valentinou Těreškovovou stáli také další vedoucí odborníci z OKB-1, kteří se jí chtěli zeptat na technické podrobnosti především ohledně orientace lodě a návratu z oběžné dráhy, dokud měla vše nezkresleně uchováno v živé paměti. Nikolaj Kamanin nejprve nesouhlasil a ustoupil až po přímém a velmi zdůrazněném přání Sergeje Koroljova.
Zasedací místnost byla plná. Těreškovová přijela v doprovodu důstojníka KGB, ale nejprve si ji vyžádal Sergej Koroljov ke krátkému rozhovoru za zavřenými dveřmi a mezi čtyřma očima. Co se mezi nimi odehrálo, dodnes nevíme, pro Těreškovovou to však muselo být krajně nepříjemné, protože vyšla z Koroljovovy pracovny skleslá a uplakaná. Rozhovor s odborníky se proto neuskutečnil.
Pamětníci také vzpomínají, že po zdárném skončení letu Těreškovové si Koroljov před svými spolupracovníky ulevil: "Že jsem si vůbec kdy něco začínal se ženskými."
Těreškovová přitom několikrát nadšeně konstatovala: "Budu dál létat do vesmíru, budu dál skákat padákem."
Byla to naivní představa. Neměla potřebné technické vysokoškolské vzdělání a o úrovni jejích středoškolských znalostí se dalo bez jakékoli zaujatosti či škodolibé zášti oprávněně pochybovat. Proto jí také vedoucí kosmonautického oddílu doporučili začít studovat na Vojenské letecké akademii Žukovského. Kremelští propagandisté však naplánovali její plné nasazení v politických akcích doma a především v zahraničí. Místo k druhé cestě do kosmu měla být nasměrována k politické kariéře.
Ani studium prestižní a uznávané vojenské vysoké školy příliš nezvýšilo její odborné znalosti. Naopak prokazovala často takové nedostatky, za které by se musel stydět i průměrně pilný středoškolák. Jasně doložila, že neznala, či spíše dokonce ani nepochopila některé základní fáze svého letu.
Například v dubnu 1966 při oficiální návštěvě Švédska s naprosto vážnou tváří vyprávěla přítomným odborníkům, že při sestupu kosmické lodi z oběžné dráhy dochází k přerušení rádiového spojení proto, že shoří hlavní antény, takže se musí vysunout a rozložit antény záložní. Zcela jí unikla skutečná podstata problému, že totiž při brzdění vlivem tření a vysokých teplot při sestupu do hustých vrstev atmosféry se kolem kabiny krátkodobě vytvoří obal ionizovaných plynů, který zabrání rádiovému spojení po dobu zhruba pěti minut.
Repríza jen přes mou mrtvolu, vyžeňte je!
Zpackaný let první kosmonautky varoval před neuváženou reprízou. Koroljov o ní nechtěl ani slyšet a Gagarin dokonce na sklonku roku 1964 zašel za generálem Kamaninem a přemlouval ho, aby "tu nevydařenou kapelu kosmonautek rozehnal". Jenže ctižádostivý generál si na ženském oddílu vzešlém z jeho nápadu nesmírně zakládal, a proto rozhodl ve výcviku kosmonautek pokračovat a někdy v letech 1965 až 1966 (nebo později) zařadit ženy do posádek chystaných nových kosmických lodí.
Na této fotografii pořízené po přistání už zapracovala ruka retušéra a z tváře Těreškovové (vlevo) zmizely nepříjemné modřiny.
V dubnu 1965 se skutečně začalo zcela vážně uvažovat o dlouhodobé společné výpravě dvou kosmonautek v kabině lodi 3 KD Voschod, přičemž jedna z nich měla ve skafandru vystoupit do volného prostoru. V podstatě mělo jít o novou propagační akci. Pouhé zopakování programu letu Voschodu 2 s další mužskou dvojicí by pozornost světové veřejnosti už tolik neupoutalo, ale stejná akce v provedení dvou kosmonautek, to bylo něco docela jiného. Podle již osvědčeného zvyku totiž program chystaných sovětských kosmických letů diktovali opět kremelští propagandisté.
Sergej Koroljov v soukromých rozhovorech nechtěl zpočátku o něčem podobném ani slyšet a poukazoval na obrovské svízele, které provázely let Těreškovové, jenž nakonec jen šťastnou shodou okolností neskončil tragicky. Generál Kamanin však sliboval, že Ponomarjovovou a Solovjovovou připraví za pouhý rok a zcela jistě lépe než Těreškovovou. Byla to však kratší doba, než po jakou se připravovala posádka Voschodu 2 složená z profesionálních letců Leonova a Beljajeva. Šlo tedy spíše o silácká slova.
Koroljov se svými námitkami proti nominaci dalších kosmonautek neuspěl a v polovině dubna 1965 bylo oficiálně schváleno začít připravovat pro loď 3KD - typ Voschod 2 kosmonautky Ponomarjovovou a Solovjovovou a spolu s nimi jako zálohu Chrunova, Gorbatka a Zaikina, tedy muže se zkušenostmi z výcviku pro let Voschodu 2 a pro výstup kosmonauta ve skafandru do volného prostoru. V případě nutnosti by totiž bylo možné sestavit smíšenou dvojici. Nominace se brzy rozšířila o Georgie Šonina a byly jmenovány tři posádky složené z dvojic Solovjovová - Ponomarjovová, Chrunov – Zaikin a Šonin - Gorbatko.
Nechci, aby letěla ona!
Když Ponomarjovové svitla nová naděje, že by se skutečně mohla podívat na oběžnou dráhu, přispěchala Těreškovová s novým útokem. Začala totiž rozhlašovat, že místo Ponomarjovové by v ženské posádce raději viděla Kuzněcovovou, nebo Jorkinovou. Intrikovala poměrně obratně. Šla totiž za Kamaninem a s hranou skromností mu řekla, že samozřejmě jde pouze o její ryze osobní názor a že on je zkušený a všechno zná nejlépe, takže jistě rozhodne správně, spravedlivě a nezaujatě. A ona ho podpoří a splní každé jeho rozhodnutí.
A když se intriky šeptandou roznesly, jak už to bývá, spojily se Kuzněcovová a Jorkinová s Těreškovovou a brojily proti Ponomarjovové společně: "Nezvolili jste dobře! Všichni přece vědí, jak špatná je to kandidátka. Flirtuje s muži, pije, je domýšlivá."
Kamaninovi bylo jasné, že tentokrát už nemůže dát pouze na politickou spolehlivost, oddanost a angažovanost, jak učinil v případě výběru Těreškovové, protože pro zvládnutí náročného letu v lodi Voschod byly naprosto prvořadé technické znalosti a schopnosti a nikoli kádrový dotazník. S dalšími vedoucími pracovníky výcvikového střediska se proto nakonec shodl v závěru, že Solovjovová bude nejvhodnější kandidátkou pro výstup ve skafandru do volného kosmu, který by měla zvládnout bez větších problémů, ale v žádném případě nemůže být velitelku lodi, protože pro tuto roli se hodila dominantnější Ponomarjovová.
A Jorkinová s Kuzněcovovou? Těm by Kamanin nabídl nanejvýš křeslo třetího a méně významného člena posádky, ale takové v chystaném programu dlouhodobého letu k dispozici nebylo.
Navíc bylo jasné, že dříve než za čtyři, ale nejspíš až za sedm let se Jorkinová a Kuzněcovová do kosmu nejspíš hned tak nepodívají. Čekalo na ně ještě mnoho učení a zvládnutí základních předmětů a znalostí kosmické techniky. Kdyby tedy vlivný generál Ponomarjovovou z další přípravy vyřadil, neměl by za ni odpovídající náhradu. Proto musel přivřít oči.
Jorkinová a Kuzněcovová byly sice do přípravy nakonec také zařazeny, ale pouze formálně jako jakási podpůrná skupina.
Před letem dvoučlenné ženské posádky se původně počítalo s patnáctidenní výpravou dvoučlenné posádky Volynov a Katyse ve Voschodu 3 někdy v listopadu, či v prosinci 1965 (nejpozději v lednu 1966) a poté ještě s úctyhodně rekordním pětadvacetidenním letem jednoho kosmonauta ve Voschodu 4. Podle autorů ruského filmu Hvězdné Amazonky byl však start dvoučlenné ženské posádky Ponomarjovová – Solovjovová chystán už na 15. leden 1966.
Valentina Těreškovová znovu navštívila Kamanina, aby zopakovala, že Ponomarjovová se ke kosmickému letu rozhodně nehodí, a že si takovou významnou poctu nezaslouží, protože se chová nepatřičně a nevhodně. Kamanin tentokrát její snahy odmítl. Pokud je ovšem pravdou to, co si zapsal do svého deníku: "Všechny její bývalé nedostatky dobře znám. Však také kvůli nim neletěla jako první. I když byla připravena lépe než ostatní."
Kamanin své oblíbenkyni Těreškovové jasně naznačil, že by si měla konečně připustit pravdu a nechovat se průhledně žárlivě. Konstatoval, že Ponomarjovová v posledních dvou letech změnila své chování a všichni její nominaci ke kosmickému letu schvalují, ovšem až na Těreškovovou, což začíná být velmi nápadné, když jako jediná neustále připomíná minulé chyby své kolegyně. Měla by přestat projevovat zášť a žárlivost a naopak by měla se svými zkušenostmi z kosmického letu aktivně přistoupit k úloze velitelky přípravy první ženské kosmické posádky. A pokud si i přesto bude stále myslet, že pravda je na její straně, nechť sepíše oficiální hlášení a on ho posoudí.
Lékařka Mazničenková z pátrací skupiny, vpravo Těreškovová, obě u kabiny lodi Vostok 6, a nechybí ani zvědaví místní vesničané
Nenaplněné sny zbylé čtveřice
Podle tvrzení některých západních autorů se tehdy do přípravy zapojila také Těreškovová, přičemž autoři této informace poukazují na její fotografii ve skafandru stejného typu, jaký byl v roce 1965 použit při letu Voschodu 2 kosmonauty Beljajevem a Leonovem. Zmíněná fotografie sice existuje, ale ruské archivy o ničem podobném nemluví a pamětníci připomínají tehdejší oficiální rozhodnutí co nejvíce Těreškovovou využít k politické propagandě. Po porodu dcery Jeleny v roce 1964 měla navíc přetrvávající zdravotní obtíže a ještě v roce 1966 na ni Kamanin naléhal, aby se nechala pořádně vyšetřit a podrobila se léčení.
Dochované archivní prameny také dokazují, že přes své osobní starosti v nevydařeném manželství a přes zdravotní potíže nevynechala Těreškovová sebemenší příležitost hodit klacky pod nohy Ponomarjovové, kterou neměla v lásce proto, že jí častokrát dávala najevo své pohrdání pro její politickou oddanost a pro pochlebování vysoce postaveným stranickým funkcionářům.
Valentina Těreškovová zřejmě také žárlila na její vysokoškolské vzdělání, inteligenci a značný všeobecný rozhled. Sama totiž svými nevalnými znalostmi několikrát ztropila na veřejnosti a zejména před novináři ostudu, třebaže už tehdy studovala vojenskou akademii, považovanou v tehdejším Sovětském svazu za prestižní a vynikající vysokou školu.
Nakonec byl program letů dalších lodí Voschod zrušen a po smrti Sergeje Koroljova v lednu 1966 jako by se na ženský oddíl docela zapomnělo. A když nastaly po tragické havárii Sojuzu 1 a po smrti jeho pilota Vladimíra Komarova v roce 1967 pro sovětskou pilotovanou kosmonautiku krušné časy, přišel jakýsi rádce s naprosto nešťastným nápadem: napsat ústřednímu výboru, připomenout kosmonautky a požádat o jejich uplatnění.
Vzpomínala na to Žanna Jorkinová v říjnu 2004 v rozhovoru pro Novaju gazetu. Efekt byl totiž naprosto opačný. V Kremlu si po doručení dopisu kosmonautek obávajících se o svou profesionální budoucnost uvědomili, že vlastně nevědí, co si s ženským oddílem vůbec počít, a tak ho 1. října 1969 rozkazem vrchního velitele vojenských vzdušných sil No. 945 rozpustili.
Irina Solovjovová jako jediná později absolvovala ještě krátkou přípravu k letu v nové lodi Sojuz, z níž však byla brzy vyřazena. Ještě v pětapadesáti tato příjemná a aktivní žena skákala padákem spolu s budoucími kosmonauty během jejich přípravy. Tehdy měla na svém kontě přes 2 500 seskoků.
Pracovala ve výcvikovém středisku kosmonautů a zabývala se metodami psychologické přípravy a psychologií pracovní činnosti v mimořádných podmínkách. Přednášela kosmonautům při teoretické přípravě. Podnikla také náročnou polární výpravu. Do kosmu se sice nikdy nepodívala, ale její život byl nakonec nejspíš aktivnější a také barvitější, než co čekalo na Těreškovovou, která se dostala do spárů politických propagandistů.
Také Valentina Ponomarjovová pracovala dlouhé roky ve výcvikovém středisku. Naskytla se jí šance k letu do kosmu, když se od května do listopadu 1965 spolu se Solovjovovou připravovala na deseti- až patnáctidenní let v lodi Voschod, během kterého měla Solovjovová vystoupit ve skafandru do volného prostoru, a od ledna do května 1966 dokonce k patnácti- až dvacetidennímu letu. Pak pokračovala ve studiu i v odborné práci, obhájila doktorát věd, novým kosmonautům přednášela dynamiku kosmického letu a od roku 1988 se věnovala historii kosmonautiky. Zúčastnila se lyžařské polární výpravy do oblasti Země Františka Josefa.
Jaký byl další osud Žanny Jorkinové? Během příprav letu první kosmonautky mnoho schopností nepředvedla, protože měla talent spíše pro humanitní obory a nedokázala se vyrovnat s nezbytnými technickými znalostmi. Někteří instruktoři také upozorňovali, že není ani příliš fyzicky zdatná a především měli pochybnosti o její morální vyzrálosti. Pochopitelně nešlo o morálku v pravém slova smyslu, jak ji chápeme, ale o důvěru v politickou oddanost. Přesto ji po určitém váhání pustili k další přípravě. Její šance dostat se do vesmíru však byly minimální.
Od května do listopadu 1965 se spolu s Kuzněcovovou připravovala ve formálně záložní posádce pro dlouhodobý let lodi Voschod (10 až 15 dnů), během kterého se měl uskutečnit výstup kosmonautky (Kuzněcovová) do volného prostoru. Od ledna do května 1966 ve stejné záložní posádce trénovala pro dlouhodobý let lodi Voschod (15 až 20 dnů). Zamýšlený program byl nakonec zrušen. Stejně jako všechny její kolegyně musela Jorkinová po celou dobu přípravy dodržovat až přehnaně přísný režim. Před několika roky se o tom rozpovídala.
"Po letu Valji Těreškovové jsme všechny dostaly byt ve Hvězdném městečku, provdaly jsme se. Můj manžel byl vojákem a sloužil ve Hvězdném. Valja porodila dceru, ale nám zakázali mít děti. Já jsem stejně otěhotněla a v říjnu 1964 porodila syna Valerije. Když mu byly asi tři měsíce, obrátil se na mne náš tehdejší velitel Andrijan Nikolajev s velmi vážnou až ustaranou tváří: Musím ti sdělit smutnou zprávu. Omdlela jsem, myslela jsem si totiž, že se něco strašlivého stalo manželovi, nebo synovi. Pak se ukázalo, že kvůli porodu již nikdy nedostanu žádnou vyšší vojenskou hodnost."
Pátá členka ženského oddílu Taťána Kuzněcovová byla delší dobu z přípravy vyřazena, protože se potýkala se zdravotními problémy, jež se u ní projevily při prvním nácviku v zátěži na centrifuze a v tlakové komoře. Proto také svůj základní kosmonautický výcvik dokončila složením předepsané státní zkoušky až 22. ledna 1965, přičemž její čtyři kolegyně tuto zkoušku složily už 1. prosince 1962. Navíc prý prošla doslova s odřenýma ušima, ale důležitý diplom měla v kapse. Generál Kamanin si však nebyl jistý, zda své kolegyně může ve speciální přípravě ještě dohnat, a bylo mu jasné, že překážkou jsou její nedostatečné technické a odborné znalosti. Nakonec byla Kuzněcovová nominována spíše formálně do záložní posádky pro dlouhodobý let lodi Voschod.
Oproti svým kolegyním po rozpuštění prvního ženského oddílu absolvovala v roce 1978 doplňující lékařské prohlídky a byla kupodivu doporučena k nové přípravě pro tehdy zamýšlený let kosmonautky v lodi Sojuz. Tento let měl být přísně utajenou odpovědí na oznámení, že v USA vybrali první skupinu svých kosmonautek a chystají jejich starty na palubách raketoplánů.
Ostatně další lety sovětských kosmonautek prosazoval od roku 1974 i tehdy nově jmenovaný hlavní konstruktér Valentin Gluško, který však doporučoval vybrat zcela nové kandidátky především z řad pracovnic své konstrukční kanceláře. Jenže své kandidátky doporučovali také z Institutu lékařsko biologických výzkumů, z Akademie věd SSSR a z Jakovlevovy letecké kanceláře. Konkurence byla tedy silná. Proto se do nové skupiny Těreškovová ani Kuzněcovová nedostaly.
Rovněž manžel Kuzněcovové Lado Picchelauri se v roce 1962 a podruhé v roce 1965 bez úspěchu pokusil dostat do přípravy kosmonautů. Syn Vladimir je programátor a pracuje v USA ve společnosti Microsoft.
Jedu na soustředění výsadkářů
Až do roku 1980 jako by v tehdejším SSSR kromě Těreškovové žádné ženy v přípravě ke kosmickým letům snad nikdy nebyly. Oficiálně padla pouze krátká zmínka o křestním jménu Irina její náhradnice. Celá jména a fotografie se objevily až v 80. letech. Do té doby nesměla čtveřice zbylých kandidátek o své práci mluvit ani před přáteli a příbuznými. Například Těreškovová v roce 1963 před odletem na Bajkonur a startem do kosmu řekla svým blízkým, že jede na soustředění výsadkářek, a oni se o jejím startu do kosmu dozvěděli až z rozhlasu.
Kremelskou propagandou oslavovaná Valentina Těreškovová vstoupila na politickou dráhu a provdala se za kosmonauta Nikolajeva. Měli spolu dceru Jelenu, narozenou 8. 7. 1964, dnes lékařku v centrále letecké společnosti Aeroflot. Manželství se však nevydařilo a skončilo rozvodem. Podle některých pamětníků šlo o propagandistický záměr Nikity Chruščova představit na příkladu dvou ve světě známých mladých lidí vzorovou sovětskou rodinu. Povídalo se, že nešlo o "manželství z lásky" ani "z rozumu", ale "z rozhodnutí Kremlu" a že bylo dalším "experimentem" na přání Nikity Chruščova.
Svatebčané Těreškovová s Nikolajevem, maršál Malinovskij s manželkou, zcela vlevo je velitel letectva maršál Veršinin, vpravo stojí Koroljov
Žanna Jorkinová ovšem dodnes tvrdí, že Andrijan Nikolajev nadbíhal Těreškovové dlouho předtím, než mohl Nikita Chruščov vůbec přijít na nápad s "hvězdnou svatbou". Potvrzuje to také dochovaná archivní fotografie, na níž Nikolajev vyprovází Těreškovovou před startem z autobusu k úpatí rakety a oba se drží za ruce.
Ať už to bylo, jak bylo, Nikita Chruščov se myšlenkou svatby "hvězdného páru" doslova nadchl a nechal novomanželům vystrojit v Kremlu okázalou oslavu, na kterou přišli vrcholní politici i známé tváře z kultury a dalších oblastí veřejného života. Chruščov byl okouzlený a do určité míry se přestal kontrolovat, co a před kým říká nahlas. Stálo ho to nemilé uřeknutí, za které by kohokoli jiného zcela jistě přísně potrestali. Pozval totiž také zahraniční novináře a právě před nimi se neobratně prořekl, když oslovil celými jmény do té doby nejpřísněji utajované hlavní osobnosti sovětského kosmického programu: "Připijme na zdraví konstruktérů našich kosmických lodí. Kde jsou soudruzi Koroljov a Gluško?"
Zahraničním novinářům se nedalo přikázat, co nesmějí zveřejnit.
Krach příkladné hvězdné rodiny
O nedobré situaci ve "hvězdné rodině" se Kamanin dozvěděl už někdy v září nebo v říjnu 1964. Tehdy mu Těreškovová sice řekla, že všechno zlé má nejspíš za sebou, přičemž problémy sváděla na porod a operaci, protože musela rodit císařským řezem, ale na první pohled byla unavená, či spíše značně vyčerpaná. Byla také nervóznější a popudlivější než kdykoliv předtím.
Důvody vyšly najevo 21. listopadu 1964. Generál Kamanin tehdy pobýval s manželkou ve Frunzeho zotavovně v Soči a s nimi tam byli také kosmonauti Gagarin, Komarov a Feoktistov s rodinami, Nikolajev s Těreškovovou a někteří další. Kolem sedmé večer zaklepala Valentina na dveře pokoje Kamaninových a překvapila generála nečekanou žádostí. Chtěla totiž hned ráno odcestovat do Moskvy. A bez manžela! Žádala generála o svolení. Po krátkém váhání také prozradila důvod: rozvod s Nikolajevem.
Budoucí manžel Těreškovové Nikolajev vyprovází kosmonautku na start.
Kamanin s manželkou ji začali přesvědčovat, aby se neunáhlovala a nesahala po krajním řešení, ale Těreškovová je odmítla s tím, že to není poprvé, kdy o rozvodu přemýšlela a že s Andrijanem Nikolajevem už nechce dál žít. Začala si stěžovat, že z něj sice v rodině udělala zbožňovanou modlu, a že ho milovala takřka až bez rozumu, ale on ji prý nesmírně zklamal a zachoval se docela jinak, než si představovala. A že i pro jejich dcerku Jelenu je špatným otcem, hodně pije a každý den vysedává s kamarády, kteří za ním do sanatoria přijeli z jeho rodiště. Sama je stále nemocná a přesto ji Andrijan neurvale nutí, aby s ním chodila do jeho opileckých sešlostí, a když se mu to snažila rozmluvit, pokaždé se urazil a křičel, že si neváží jeho přátel a příbuzných a že nechová náležitou vážnost k jeho matce. Jejich domácí střety vždy končí jen stále ostřejšími hádkami. A jednou ji manžel dokonce udeřil.
Těreškovová si generálovi také postěžovala, že Nikolajev má naprosto jiné zájmy než ona, že skoro vůbec nic nečte, nemá rád hudbu a že ho ani jednou nepřemluvila, aby s ní šel do divadla nebo na koncert.
Těžko soudit, jak to bylo ve skutečnosti. Možná si emotivní, neustále podrážděná a popudlivá Těreškovová promyšleně připravovala půdu k tomu, aby před nadřízenými a posléze i před veřejností zpodobnila sebe jako jemnou, citlivou, inteligentní a vzdělanou ženu s ušlechtilými zálibami, kterou donutili žít s učiněným hrubcem. Mnoho přímých i nepřímých důkazů totiž nasvědčovalo, že také chování Těreškovové bývá impulzívní až zkratové.
Ve Frunzeho zotavovně v Soči šlo tehdy nepochybně o důsledky skandálu, který se odehrál o den dříve. Společnost rekreantů se vydala lovit pstruhy. Pršelo, bylo nevlídně, a všichni proto popíjeli, přičemž množství alkoholu mnozí řádně přehnali. Na zpáteční cestě vytáhli Gagarin a Nikolajev další lahve a pokračovali v bujarém popíjení. Po večeři v jídelně zotavovny přemlouvala Valentina svého muže, aby šel spát a nikam už nechodil, jenže on opilecky povykoval, že kamarádům slíbil a nemůže je zradit. Těreškovová ho proto zamkla v jejich pokoji, ale Nikolajev začal vyhrožovat, že uteče balkónem, což Valentinu vyděsilo, protože všichni měli stále v živé paměti Gagarinův nevydařený a málem tragický útěk ze záletu ve Feodosii v roce 1961, při kterém utrpěl vážné zranění hlavy. Raději mu proto klíč od pokoje vrátila.
Nikolajev odešel a vrátil se až kolem čtvrté ráno zpitý doslova na mol.
Valentina Těreškovová
 Valentina Těreškovová v roce 2011 s Putinovým náhradníkem Dmitrijem Medveděvem. |
Rozčilená Těreškovová začala Kamaninovi žalovat také na ostatní, že v pití neznají míru ani Gagarin a někteří další kosmonauti. Kamaninovi bylo hned jasné, že předčasný odjezd pouze samotné Těreškovové by nejspíš spustil lavinu nepříjemností, takže pojedou všichni, a hned ráno!
V předtuše velkého maléru se Nikolajev začal kát, nápravu sliboval také Gagarin a oba vzali buď všechno na sebe za ostatní, nebo se Komarov, Feoktistov, Volynov, Šonin, Beljajev a Chrunov ve skutečnosti chovali v mezích přijatelnosti a Těreškovová je pouze ve svém vzteku neprávem osočovala a hodila do stejného pytle se svým manželem a Gagarinem. Na předčasný odjezd nedošlo a v Soči nakonec všichni zůstali až do 28. listopadu 1964. Rozvodové listiny nemusely být sepsány.
Stoupala vzhůru - pouze však v propagandě
Vzorová "hvězdná rodina" se nakonec stejně neudržela. Andrijan Nikolajev se prý doma dál choval jako despota, příliš pil a měl milenky, ale protože každá mince má dvě strany, je nutno zmínit, že ani s Těreškovovou nebylo snadné vyjít, protože byla nezdravě namyšlená a panovačná. Manželství se zachovalo ještě celých devět roků od incidentu v Soči. Muselo. Pro Těreškovovou a Nikolajeva platila jiná pravidla než pro běžné manžele veřejně neznámých jmen a tváří. Popularita a zájmy oficiální propagandy tentokrát hrály v jejich neprospěch.
Po rozvodu v roce 1983, který nakonec musel povolit osobně sám Leonid Brežněv, se Těreškovová podruhé vdala a vzala si dnes již zesnulého lékaře Julije Šapošnikova, který byl jmenován ředitelem Ústředního ústavu traumatologie a ortopedie v Moskvě.
Vstupem do nejvyšších pater politiky, v nichž se však pohybovala spíše jako propagandistická figura, ztratila do značné míry možnost ovlivňovat svůj další život. Stala se poslankyní Nejvyššího sovětu, předsedkyní Výboru sovětských žen, dali jí vysokou vojenskou hodnost, cestovala takřka po celém světě.
Později prý smutně prohlásila: "Sama jsem vlastně v životě ničeho nedosáhla, všechno pro mě a za mě udělali jiní."
Žila ve vylhaném světě a sama mu po dlouhou dobu věřila. Možná také proto, že to bylo pohodlné.
Ještě v 70. letech si Valentina Těreškovová uchovala své významné postavení. Bylo sice jasné, že do kosmu se podruhé nikdy nepodívá, ale hřála se na politickém výsluní mezi oblíbenci Leonida Brežněva. Pozlátko této slávy však bylo pomíjivé. Pád se nezadržitelně blížil. A Těreškovová si ho nepřipouštěla.
Její život navíc přinášel různé bizarnosti. V roce 1973 byla uváděna jako spoluautorka banální opery plné chvalozpěvů na sovětskou zemi, ale přes veškeré své výsady protežované osoby u opravdové umělecké kritiky Těreškovová jako autorka naprosto propadla.
Po nástupu Michaila Gorbačova do Kremlu a po zahájení politických změn se Těreškovová všemi silami snažila udržet nahoře mezi vyvolenými, ale nohy jí podrazilo mimo jiné to, že byla oblíbenkyní Leonida Brežněva, s jehož dcerou se po jeho smrti dál přátelila. Z té doby se tradují historky o jejím sklonu k alkoholu a o pocitech marnosti a beznaděje, které prý neskrývala před nikým, kdo jí byl ochoten naslouchat. Psali o tom například němečtí novináři z Kölnische Rundschau. Nevycházela prý s Gorbačevovou manželkou Raisou, proto se stáhla do soukromí.
Ale nakonec období krize přešlo a Valentina Těreškovová se vzpamatovala ze svého největšího pádu z výsluní výsad a obdivu. Stala se vedoucí osobností vládního Ruského centra pro mezinárodní vědeckou a kulturní spolupráci, vrátila se také k práci ve výcvikovém kosmickém centru, kam se odstěhovala z Moskvy, a začala pomáhat s organizačními, finančními a technickými otázkami. Až do roku 1997, kdy oslavila šedesátiny a odešla do důchodu, byla formálně stále členkou kosmonautického oddílu a aktivně pracovala ve výcvikovém středisku u Hvězdného městečka. Dva roky před odchodem do zálohy jí v roce 1995 dokonce udělili hodnost generálmajora.
Její přísný pohled vyvolává dojem nesmírně tvrdé ženy bez emocí. Těžko říci, jaká opravdová Valentina Těreškovová se za touto tváří ve skutečnosti skrývá.
Dnes žije sama v domě z červenohnědých cihel poblíž Hvězdného městečka a na jeho střeše je připevněna plechová větrná korouhvička se siluetou racka. Je to připomínka jejího volacího znaku při rádiovém spojení během kosmického letu v roce 1963.
Tvrdá, nepřístupná, stále silně ctižádostivá. Jenže pak se dozvíte, že podle svých možností bez jakékoli veřejné okázalosti podporuje dva dětské domovy v Jaroslavli a ženský klášter v Kolomně, při kterém působí domov pro děti bez domova a rodiny. S úctou o ní mluví mnozí lidé, kteří se na ni obrátili s prosbou o pomoc, načež jejich problémy prosadila a vyřešila u příslušných orgánů a institucí. Na první pohled žena s nepřístupnou tváří. Přísnou a bez emocí.
