Z dnešního pohledu by vikingské sídlo známé jako Birka se svou necelou tisícovkou obyvatel bylo tak „střediskovou obcí“. Ovšem do 10. století představovalo městečko nedaleko dnešního Stockholmu jeden z hlavních uzlů vikingského světa. Byla sídlem moci, „průmyslu“ (specializovaných řemeslnických dílen) a mezinárodního obchodu, dokud ho v 11. století obyvatelé z neznámých důvodů neopustili.
Místo zůstalo v podstatě opuštěné a první soustavné výzkumy na něm proběhly až na konci 19. století. Archeologové tehdy se s překvapením a potěšením zjistili, že obyvatelé po sobě zanechali velmi zajímavou stopu. Nešlo jen o pozůstatky samotného sídla, ale také zhruba tří tisíce hrobů v okolí městečka.
Ty jsou zajímavé složením svých „obyvatel“, mezi kterými je nezvykle málo dětí a seniorů (i v relacích konce prvního tisíciletí), ale i různorodou směsí pohřebních zvyklostí. Obyvatelé mrtvé pohřbívali někdy žehem (kremací), jindy v jednoduchých rakvích a v některých případech také ve výpravných hrobkách, které kromě koster obsahují i bohatou výbavu.
Geografická poloha městečka Birka a podrobnější pohled na dispozici městečka a pozici hrobky Bj 581. Vodorovné šrafování vyznačuje lokalitu „městských hřbitovů“, šedou barvou je vyznačeno vikingské sídlo, černé a šedé „tyčinky“ vyznačují opevnění.
Přední místo mezi nimi zaujímá hrobka, která během vykopávek dostala označení Bj 581. Ležela na prominentním vyvýšeném místě a představovala dobrý příklad bohatého vikingského „válečnického“ pohřbu. Na místě se kromě kostry našla různorodá výzbroj (meč, sekera, oštěpy, tesák, hroty šípů, dva štíty a brnění), další drobné předměty se zřejmě ne zcela zanedbatelnou hodnotou a pozůstatky dvou koní. Objevitelé ho dokonale vyprázdnili, nalezené předměty popsali a uložili do depozitáře.
K novému životu je před několika lety probudila archeoložka Anna Kjellströmová ze Stockholmské univerzity. Ta při práci s nálezy z Birky udělala nečekaný objev. Když dokázala dohledat alespoň část kosterních pozůstatků z hrobu 581 (bohužel se ztratila například lebka), zjistila, že je jiní odborníci už v 70. letech 20. století označili s velkou pravděpodobností za ženské. Zjištění prezentovala na odborné konferenci v roce 2013 (příspěvek je dostupný zde).
Domněnka údajně vzbudila mezi kolegy značné emoce a Kjellströmová se jí rozhodla věnovat podrobněji. Dotyčné kosti tak prošly analýzou zbytkové DNA, jejíž výsledky byly zveřejněny letos v září (článek je zdarma dostupný). Výsledek je tak jednoznačný, že o jeho platnosti není zapotřebí nijak dlouho debatovat, a ukazuje, že daná kostra (ze které bohužel už část chybí, včetně například lebky) je skutečně ženská.
Genetická analýza materiálu z nich dokazuje, že šlo o ženu poměrně blízce příbuznou dnešním Severoevropanům, nejvíce zřejmě obyvatelům středního Švédska, byť to už není jisté. Zdá se také, že během života poměrně hodně cestovala. Přesněji řečeno podle analýzy materiálu její skloviny jedla potraviny z různých půd (s různým obsahem izotopů stroncia).
V této souvislosti možná také stojí za úvahu fakt, že práce neobsahuje závěry analýzy kostí mrtvé ženy, která by například mohla při troše štěstí určit, jak na tom byla s kondicí. Nenese stopy válečných zraněních, ale to mnoho neznamená a o mnoho více se z pozůstatků bohužel říci nedá (naznačuje to například rozhovor jedné z autorek Charlotte Hedenstierna-Jonsonové pro časopis Science). U vikingských válečníků se neobjevují tak výrazné následky jejich profese jako třeba u anglických středověkých lučištníků, u kterých jsou jasně patrné následky jednostranného namáhání svalstva a kostry.
Kosti neříkají všechno
Nález je tedy velmi zajímavý a i mezi odborníky vzbuzuje reakce jak odmítavé, tak nadšené, ale v žádném případě není důkazem existence „vikingských válečnic“, jak brzy po zveřejnění práce psali nadšenci na Twitteru či některé novinové titulky. Důvodů je řada, některé se vztahují konkrétně k tomu nálezu, jiné jsou obecnějšího rázu.
Především je stále do jisté míry otevřená otázka, zda jde o správné kosti. Sama Kjellströmová ve své práci z roku 2013 upozorňuje, že v 19. století provedená evidence nálezů má daleko k dokonalosti. V depozitáři objevila například vaky s kostmi nesoucí čísla hrobů, která se jinde v dokumentaci neobjevují a také další nesrovnalosti. V tomto daném případě sice evidenční čísla a další náležitosti souhlasí, ale chybu to zcela nevylučuje. Například další archeolog, Ukrajinec Fedir Androščuk, ve svém komentáři k článku vysvětluje, že v hrobu snadno mohla být druhá kostra, ale během z dnešního hlediska amatérsky vedených vykopávek v 19. století mohlo dojít k opomenutí i tak závažné skutečnosti.
Další výtkou, která už je obecnějšího charakteru, je fakt, že mrtví se do země neukládají sami. Posmrtná situace dané ženy tedy rozhodně není odrazem toho, jak se viděla ona sama, a potažmo tedy ani o tom, jaké přesně postavení měla ve společnosti. Na druhou stranu je rozumné v tomto kontextu připomenout, že kdyby se v podobném kontextu našla kostra muže, asi by nikoho ani nenapadlo pochybovat, že šlo o významného válečníka.
Válečnice je ovšem velká výjimka z pravidla. Ženy ve vikingských společnostech rozhodně nebyly zcela bez práv a bez moci (na rozdíl od některých jiných západních kultur té doby třeba mohly dědit majetek), ale dokladů o jejich roli ve válečnictví je jen málo. Máme například další nálezy žen ve „válečnických“ hrobech, ale mimo Birku je jich známých jen pár. A v jednom případě se dokonce archeologové přeli, zda by v hrobě pohřbená drobná žena mohla vedle ní ležící meč vůbec rukou obejmout, a tedy i používat. V řadě dalších případů jde o hroby narušené třeba lupiči, či jinou činností, takže z nich těžko dělat nějaké závěry.
Pravdou je, že v dobové vikingské literatuře, například v jedné básni tzv. Poetické Eddy, se příklady bojovnic objevují. To ovšem vůbec neznamená, že existovaly. Představa žen-válečnic, ať už lidských, nebo nadpřirozených, sice je v rozšířená v literatuře, mytologii a možná i obecně sdílených fantaziích dané doby, ale nemusela přitom mít žádnou oporu ve skutečnosti, jak připomíná v komentáři k objevu odbornice na starší severskou literaturu Judith Jeschová z univerzity v Nottinghamu. Je to podobné jako dnes „kult“ superhrdinů: všichni o nich víme, ale kromě dětí snad nikdo nevěří, že existují.
Srovnání není úplně dokonalé, protože na rozdíl od superhrdinů se alespoň nějaké válečnice v minulosti určitě našly. Stejně jako ve středověku, tak i v době vikingské se patrně našly ženy, které se ať na zapřenou, či otevřeně (Johanka z Arku) věnovaly válečnictví. Možná, že hrob Bj 581 je fyzickým dokladem jedné takové výjimky. Nelze také ani vyloučit, že archeologové se občas skutečně v některých případech unáhlili, a někteří válečníci jsou vlastně válečnice. Jen se tou představou nenechejte příliš unést – zatím se nezdá, že by se z ní mělo v brzké době stát něco více než lákavá fantazie.
