Jméno James Mellaart dnes něco řekne zřejmě jen pár čtenářům, ale během jeho „patnácti minut slávy“ v 60. letech šlo snad o jednoho z nejznámějších archeologů světa. V té době by ho možná v proslulosti bylo možné srovnat s podstatně starším Heinrichem Schliemannem, tedy objevitelem Tróje.
Mellartův nejznámější objev nemá tak krvavou a bohatýrskou historii jako Trója, ale z vědeckého hlediska je cennější. Aarcheolog s britským občanstvím objevil (či přesněji spoluobjevil) v jižním Turecku nejstarší známé město s několika tisícovkami obyvatel, dnes známé jako Çatal Hüyük. Bylo o celá tisíciletí starší než velká města Mezopotámie, a zásadně změnilo náš pohled na vznik zemědělské civilizace na Středním východě (a tedy i v Evropě).
Eberhard Zangger (vpravo) a Alan Mellaart, nad doklady o falšování památek z pozůstalosti Alanova otce, Jamese Mellaarta.
Se Schliemannem má ovšem Mellaart společného více: jejich objevy nejsou tím, čím se zdají. Německý nadšenec se minimálně o pár vrstev spletl, takže homérovskou Tróju objevil jen nevědomky. Mellaart sice velmi dobře věděl, co dělá, ale to je ve výsledku snad ještě horší: jak se nyní přesvědčivě ukázalo, část svých výsledků si jednoduše vymyslel. A své kolegy i veřejnost dokázal ošálit i po smrti.
Poklady zlaté i hliněné. A vymyšlené
Mellaart zemřel v roce 2012, ale jeho poslední velký archeologický „úspěch“ se dočkal publikace až v prosinci minulého roku. V časopise Talanta – Proceedings of the Dutch Archaeological and Historical Society vyšel překlad jím „objevených“ hieroglyfických nápisů starých zhruba 3 200 let.
Popisují politické události ve dvou královstvích v Malé Asii (tj. v podstatě dnešního Turecka) zhruba v roce 1190 př.n.l. Přináší tedy na pohled poměrně politickou geografii turbulentního a dodnes nejasného období vpádu takzvaných „mořských národů“ do východního Středomoří, který znamenal konec doby homérských hrdinů, tedy doby bronzové. (Text překladu si můžete stáhnout z této stránky po registraci)
Text byl v luvijštině, tedy poměrně běžném jazyce té doby a místa, a Mellaart je jodborné veřejnosti krátce představil v jedné přednášce v roce 1992. Prohlásil přitom, že luvijsky sice neumí, ale o zajištění překladu se pokusí. V roce 1995 pak text popsal v dopise švýcarskému geoarcheologovi Eberhardu Zanggerovi, který je předsedou Nadace pro luvijská studie v Zurichu, a v dané věci tedy kovaný odborník.
Podvržené kresby smyšlených hieroglyfických tabulek zhruba z roku 1190 př.n.l. vytvořené Jamesem Mellartem popisují politického úspěchy panovníka Kupantakurantase, který měl vládnout významnému království v Malé Asii v době po kolapsu chetitské říše.
Texty ovšem zůstaly u Mellaarta až do je smrti, a žádná publikaceo nic nevyšla. V jeho se pozůstalosti se pak našel dopis, ve kterém právě Zangerra požádal o dokončení překladu hieroglyfů a jejich zveřejnění. Švýcar spojil síly s dalším kolegou, Fredem Woudhuizenem, a společně práci dovedli ke zmíněné prosincové publikaci - která se ovšem nedočkala tak pozitivní reakce, jak by si autoři nejspíše přáli.
Text o trojském princi Muksusovi zaujal některé novináře (vyšel o něm poměrně velký text ve známém popularizačním časopise NewScientist), ale řada odborníků byla skeptických. Měli k nedůvěře své důvody. Mellaart totiž neproslul jen díky objevům, ale také skandálům, především aféře „pokladu z Doraku“.
To měl být Mellaartův další neuvěřitelný úspěch, o kterém se veřejnost dozvěděla z jednoho vydání The Illustrated London News v roce 1959. Na jeho stránkách mohli čtenáři obdivovat nákresy bohatů pokladu z království doby bronzové, které mělo sousedit s Trójou. Jeho součástí měly být zlatý plát z trůnu egyptského faraona, stříbrný ceremoniální meč (mimochodem, s nejstarším známým vyobrazením námořních lodí), zlaté šperky a sošky a další neuvěřitelné cenné kusy.
Mellaartovy ilustrace k tzv. pokladu z Doraku zveřejněné v Illustrated News of London v roce 1959. Sošky „bohyně“ (zlatá v dolní řadě) a její „hlavní kněžky“ byly podle Mellaartova z élektra (směs zlata a stříbra), respektive stříbra.
Ještě úžasnější byl příběh údajného objevu. Mellaart si v tureckém vlaku všiml ženy se starožitně vyhlížejícím zlatým náramkem, zapředl s ní konverzaci, která ho dovedla až k ní domů. Tam si pak mohl prohlédnout i další kousky z pokladu, který byl podle majitelky, jisté Anny Papastrati, údajně vykopán členy její rodiny během řecko-turecké války na přelomu 20. let 20. století v blízkosti vesnice Dorak.
Publikace nebyla doprovázena žádnými fotografiemi, protože ty Mellaart neměl - majitelka mu focení zakázala. Brit neměl v ruce také ani jediný artefakt, a tak se britskému archeologovi jak v pohádce „poklad“ brzy pod rukama změnil v lejno. Kolegové hlasitě pochybovali, nozvináři doráželi a Turci, kterým se údajný poklad, ani jeho majitelku nepodařilo vypátrat, ho podezírali buď z podílu na pašování starožitností v odhadované ceně téměř čtvrt miliardy tehdejších dolarů (nebo minimálně z toho, že o existenci pokladu úřadům neřekl včas a ty nemohly zabránit případnému vývozu).
Jasné důkazy, že historka s pokladem z Doraku byla celá vymyšlená, se nenašly, ale Mellaartova věrohodnost dostala velkou ránu. Další následovala v roce 1962, kdy zveřejnil ještě další kresby údajných nástěnných maleb z Çatal Hüyük, z nichž některé nebyly nikomu z jeho kolegů povědomé (v záznamech bylo uvedeno, že dané stěny byly holé).
Skandály a další okolnosti (krádeže na vykopávkách, spory o jeho teorii matriarchální společnosti) nakonec Mellaarta připravily i o možnost pracovat na jeho seriózním objevu, tedy na vykopávkách Çatal Hüyük. Archeologové dostali povolení pouze do roku 1965, pak se práce na této extrémně cenné lokality na 30 let zastavily. (Mellaart se po obnovení prací v roce 1993 na místo vrátil, ale pouze jak příležitostný poradce a na výzkumu se nepodílel, řekl vedoucího projektu znovuotevření vykopávek Ian Hodder pro HuffingtonPost. Hodder byl mimochodem Mellaartovým žákem.)
Přípravná „skica“ na břidlici pro falešnou nástěnnou malbu, údajně „objevenou“ Jamesem Mellaartem v Çatal Hüyük. Tabulka se našla v únoru 2018 v Mellaartově pozůstalosti.
Nepříjemná cesta do minulosti
Mellaart tedy rozhodně neměl dobrou pověst. Ale také za sebou měl také opravdu dobré výsledky, a to možná vysvětluje, že se Zangerr nechal nakonec k práci na textech přesvědčit. Hlasitá kritika kolegů po jejich zveřejnění mu však zřejmě nedala spát, a pustil se do pátrání pečlivěji. V únoru letošního roku se spolu se synem Jamese Mellaarta pustil do prohlížení pozůstalosti britského archeologa, aby podezření vyvrátil či potvrdil. Z jinak strohé tiskové zprávy, kterou nadace připravila, se zdá, že výsledek ho zaskočil.
Jak se ukázalo, Mellaart se luvijštině věnoval už od univerzity a nikdy svůj zájem o tento jazyk neztratil - evidentně alespoň v této věci lhal. Zangerr mezi dokumenty našel objemnou složku s přípravnými skicami k pokladu z Doraku, a koncepty falešných kreseb z Çatal Hüyük (na papíře i břidlici). Mellaart evidentně falsifikáty vyráběl zcela běžně a luvijské tabulky je moudré mezi ně také zařadit - jejich původ už tak je pochybný, protože Mellaart se odvolával výhradně na svědectví mrtvých archeologů, která nikdo jiný nepotvrdil.
Kolik přesně podvrhů Mellaart vyrobil, se Zangerr zatím neodvážil odhadovat. Brit umně kombinoval fakta i smyšlenky, dokud z nich nevznikla nepřehledná směs, ve které se lze jen těžko vyznat. Dobrou zprávou alespoň je, že Mellaart zřejmě „nevyráběl“ nic než kresby a nápisy. Klíčové práce na Çatal Hüyük probíhaly bez jeho účasti v 90. letech, a na původních výzkumech se samozřejmě podílela i řada dalších lidí - není je tedy nutné hned všechny považovat za podvrhy. Jinak by šlo o pohromu: v tuto chvíli usvědčený „prášil“ je zároveň autorem opravdu epochálního objevu, který leží u základu našich dnešních představ o vzniku moderní civilizace.
Jak to všechno začalo
Průřez typickým domem v Çatal Hüyük. Hlavní vstup je po žebříku nad části, ve které se nachází ohniště a pec. Kostry pod podlahou nebyly nutně v každém domě, pohřby byly zřejmě do jisté míry „centralizované“ a probíhaly přednostně v některých domácnostech - pod jednou se jich našlo 62.
Çatal Hüyük (či Çatalhöyük, nebo Çatal Höyük s výslovností „Čatal Höjuk“) je na pohled nenápadný kopeček na jihu Turecka, ovšem pod nánosy se tu skrývá podivuhodně dobře zachované město z doby, kdy lidé teprve přecházeli k zemědělství. Vzniklo před více než devíti tisíci lety na umělém návrší, které vyčnívá jen pár desítek metrů nad ve své době velmi úrodnou záplavovou nížinou. Bylo obýváno necelé dva tisíce let (zhruba v letech 7500 až 5700 před naším letopočtem).
V jeho zdech a artefaktech našli archeologové vepsán příběh mnoha generací zemědělců, kteří se na tomto místě postupně zlepšovali ve využívání zvířat a rostlin - například během této doby domestikovali hovězí skot. (Samozřejmě to není příběh budování světlých zítřků, zemědělci žili zřejmě podstatně „upracovanější“ a náročnější životy než jejich předchůdci, ale tak to s přechodem k zemědělství bylo prakticky na celém světě.)
V dobách největšího rozkvětu Çatal Hüyük doslova připomínalo úl; nemělo žádné ulice či chodníky, domy byly nalepené na sebe a vstup do nich byl možný obvykle jen otvorem ve střeše. Nešlo ale o žádnou „špinavou díru“; archeologové zjistili, že vnitřek domů byl zřejmě udržován velmi pečlivě vyčištěný a nenašel se v nich prakticky žádný odpad (místo toho spalovali, a pak zasypávaly). Stěny jsou pokryté tolika vrstvami malby, že se podle archeologů domy dost možná malovaly každý měsíc, aby se udržely čistě bílé.
Nástěnná malba z jednoho domů v Çatal Hüyük, která zachycuje zvířecí a lidské postavy. Nejde ani tak o obraz skutečného lovu, ale spíše lovu rituálního (na jehož konci zvíře zřejmě také zemřelo, takže z jeho pohledu to není takový rozdíl).
Takzvaná „Bohyně Matka“ objevená v Çatal Hüyük během první fáze vykopávek v 60. letech. Mellaart ji považoval za projev kultu mateřské bohyně a možná i matriarchátu ve městě. Vykopávky v 90. letech ale nic takového nenaznačují: ženských figurín je málo (cca 5 procent), a mnohem prominentnější jsou „maskulinní“ obrazy například silných divokých zvířat, jakou jsou býci, kanci, levharti atp.
Kupodivu se v tomto na svou dobu opravdu velkém sídle nenašly žádné stopy existence nějaké „vládnoucí třídy“, ať už světské nebo náboženské. Ženy i muži se zdají být stejně živení, pochováváni se stejným dekorem (mimochodem, pod podlahou domů), a vůbec se zdá, že šlo o velmi rovnostářské místo. Dlouholetý vedoucí vykopávek na místě Ian Hodder tamní společnost označil jako nejspíše „agresivně rovnostářskou“ (viz například jeho přednáška ve společnosti Google). Děti nevyrůstaly se svými biologickými rodiči, ale v jiných domech, a tak zřejmě vznikla hustá a komplikovaná síť sociálních vztahů, která umožnila vládu bez vládců.
Město se obešlo zřejmě nejen bez králů či kněží, ale také hradeb. A zaniklo zřejmě bez krveprolití či katastrofy - část obyvatel se přestěhovala na jinou přilehlou výšinu, další možná odešli z oblasti úplně. Bohužel se zatím v Çatal Hüyük nepodařilo najít dostatečně kompletní DNA jeho obyvatel, takže nevíme, kde jsou dnes jejich nejbližší potomci.
Çatal Hüyük je tedy skutečný archeologický poklad. A kdyby Mellaart měl na svém kontě jen to, byl by po zásluze označován za jednu z velkých postav archeologie 20. století. To mu naneštěstí ovšem zřejmě nestačilo.
