Chemický prvek arzen ve formě sulfidů provází řadu kovonosných rud a arzenik - oxid arzenitý (As2O3) - vzniká jako odpad při jejich výrobě. Při teplotě něco přes 300 °C sublimuje a usazuje se na okolních předmětech, popřípadě je záměrně jímán. Asi v minulosti nebylo možné přehlédnout, že tento bílý prášek vykazuje po náhodném požití dramatické zdravotní potíže. Ve vodě sice moc rozpustný není, zato už pár desetin gramu stačí zabít dospělého člověka.
Už staří Římané...
Minerál arzen ze sbírek Národního muzea v Praze, původem z Jáchymova v Čechách
Zprávy o biologickém účinku arzenu pocházejí pravděpodobně z Asie a do Evropy se dostaly ve 4. století př. n. l. v souvislosti s tažením Alexandra Velikého. A nebyli bychom lidé, kdybychom toho nevyužili ku svému „prospěchu“.
V kruzích, kde šlo o moc anebo peníze, se v minulosti trávilo tak často, že každý významný člověk měl svého ochutnávače a často i specialistu na přípravu protijedů (Ottův slovník užívá půvabných termínů odjedy nebo kazijedy). Že se v tomto směru skutečně bádalo a experimentovalo, dokazuje starořecký lékař Dioskorides ve svém monumentálním lékopise De materia medica z 1. století: „Příprava protijedů je složitá, protože ti, kteří jed připravují, ho podají tak, že spletou i nejzkušenějšího. Hořkou chuť vezmou jedu tím, že k němu připojí něco sladkého, a zápach přikryjí vůněmi. Přidávají jedy i k lékům, které se, jak známo, podávají k účelům léčebným... Dávají je do nápojů, vína, polévek, vody s medem, čočky a vůbec do všeho, co je stravitelné.“
Dioskurides na ilustraci z roku 512
Velkou znalkyní a nápaditou podavačkou jedů byla třeba egyptská královna Kleopatra. Marka Antonia tyto specifické znalosti milenčiny děsily natolik, že u ní nikdy nesnědl nic, co by předtím neochutnal ochutnavač. Jednoho dne ho při hostině vyzvala, aby si dal do vína květy svého laurového věnce. Již přikládal pohár k ústům, když ho sama zarazila. Pak nechala přivést vězně, který musel víno vypít a zemřel. Květy vavřínu byly na špičkách otrávené. Kleopatra tím chtěla Marku Antoniovi dokázat, že by ho i přes veškerou jeho opatrnost otrávit dokázala.
Stran protijedů se v antice obzvláště vyznamenal Mithridates VI., vládce království Pontus v severovýchodním Turecku. Ve strachu, že by mohl být nepřáteli otráven, nechal počátkem 1. století př. n. l. dělat pokusy s jedy na otrocích a zločincích; nepatrné dávky jedů užíval i on sám, aby si jeho tělo „zvyklo“ (odborně řečeno získalo toleranci). Vedle toho se svými lékaři vyvinul lektvar ze čtyřiapadesáti složek, například vína, opia či krve kachen krmených jedovatými rostlinami. Jeho účinnost zkoušel na odsouzencích a ve finále i na sobě samém (přípravek se pak pod jménem mithridalium užíval proti kousnutí jedovatých zvířat i jako všelék proti nemocem). Tím vším Mithridates získal značnou odolnost, takže vrahové vyslaní jeho synem ho prý nedokázali otrávit a museli ho probodnout kopím. (Zatímco mithridalium vzal čas, odolnost proti jedům se dodnes odborně nazývá mithridatismus.)
Jakkoli se arzenik bezpochyby používal pro travičské účely již dříve, první skutečně doloženou obětí tohoto jedu byl čtrnáctiletý Britannicus, syn císaře Claudia. Aniž bychom zacházeli do podrobností, otrávit ho nechal císař Nero, Claudiův adoptovaný syn, aby se zbavil trůnní konkurence. Z četných traviček antické mytologie jmenujme alespoň Médeiu, která své sokyni v lásce Glauké přivodila kromobyčejně krušnou smrt rouchem napuštěným jedem.
Frederick Sandys: Medea (1866-1868)
Příznaky otravy
Slavná herečka Národního divadla Marie Glázrová se jednou obrátila na známého lékaře Jiřího Brdlíka s prosbou: „Pane profesore, dostala jsem novou roli, ve které mám umřít na otravu arzenikem. Můžete mi poradit, jaké jsou příznaky, abych to zahrála přesvědčivě?“
„Víte, to skutečně nebude jednoduché,“ odpověděl čtverácky Brdlík. „Výrazným příznakem otravy arzenikem je úporné zvracení a časté vodnatelné průjmy. A to už je, milostivá paní, na vás, jak to zahrajete.“
Ano, akutní otrava arzenikem začíná zvracením a průjmem. Následují křeče a třes, poté kóma a smrt (podle dávky v několika hodinách až dnech). Pokud postižený přece přežije, trpí trvalým poškozením jater a nervového systému. Otrava chronická pak může vést k vyzáblosti (kachexii), rakovině, cukrovce, srdečním nemocem.
Rozmyslný travič se vždy snažil svůj podnik co možná včlenit do běhu událostí; ideální bylo zamaskovat otráveného oběťmi epidemií cholery či úplavice, dříve běžných nemocí s podobnými symptomy jako při intoxikaci arzenikem. (Naopak výrazná podoba příznaků otravy a řečených nemocí někdy vyvolávala v lidech podezření, že někdo, třeba Židé, arzenikem otravují studně... Slavný internista Josef Thomayer vzpomínal, že jako student klatovského gymnázia v šedesátých letech 19. století slyšel zcela vážně vykládat, že studny takto otravují sami lékaři, aby měli hojné výdělky.)
Zlatý věk
Od pozdního středověku byli traviči běžně zaměstnáváni na šlechtických, církevních a královských dvorech. Některé rodiny, zvláště v Itálii a Španělsku, střežily jako rodová tajemství složení svých vlastních jedů. Ty – v čele s arzenikem – opakovaně sloužily pro vypořádávání nevyrovnaných účtů a k odstraňování nepřátel, k redukci počtu dědiců nebo k urychlení skonu patriarchy, který tvrdošíjně odmítal zemřít přirozenou smrtí.
Poptávka se také postarala o náležité rozvinutí travičské fantazie. Jedem se napouštěly košile, korzety, paruky. Jed se ukrýval do pudrů, krémů, líčidel. Milenka cílového objektu dostala darem otrávenou rtěnku. Jedem se napouštěly růžky stránek v knihách, které oběť čítávala. Nebo nedočkavá milující choť rozkrojila jablko nožem s čepelí potřenou z jedné strany jedem, čistou polovinu před ním snědla, druhou nabídla manželovi...
Velký rozmach zaznamenalo podávání arzenu v renesanční Itálii, kde dokonce kolovaly oficiální ceníky nabízející za pevné sazby otravu významných osobností s garancí rychlého a pečlivého provedení.
V 17. století získala na proslulosti aqua Tofana, kterou pod krycím názvem Mana sv. Mikuláše z Bari nabízela v Neapoli jistá Giulia Tofana. Plochá lahvička s obrázkem sv. Mikuláše měla obsahovat zázračný olej ze Svatého hrobu, avšak ve skutečnosti skrývala arzen, olovo a výtažek z rulíku. Jako bezbarvá vodička bez chuti i zápachu se aqua Tofana dala snadno přimíchávat do jídel i nápojů.
Historicky zajímavý byl také poudre de succession („prášek dědiců“), rozmělněná směs olova a arzenu. Řádně aplikována, působila poznenáhlu, nenápadně napodobujíc rozvíjející se souchotiny a chudokrevnost, takže nikoho nenapadlo, že jde o otravu.
Rovněž cantarella, pověstný jed Borgiů, obsahovala arzenik (pravděpodobně ve směsi s práškem ze španělských mušek). Zejména nejmocnější z Borgiů, papež Alexander VI., choval k jedům vpravdě patologickou náklonnost. Vynalezl zlatý pohár se skrytou schránkou na cantarellu, jehož pomocí trávil hosty, kterých se potřeboval zbavit.
Papež Alexander VI., původně narozený jako Roderic Borgia
Arzenik v literatuře
Výše zmíněná paní Marie Glázrová se jako herečka prokazatelně setkala s arzenikem ve své zřejmě nejproslulejší roli v Národním divadle (hrála ji tam hned ve třech různých inscenacích), jak známo, mladá Maryša v dramatu bratří Mrštíků tímto jedem zahubí svého nemilovaného starého manžela Vávru. Arzeniku málem podlehl továrník Bierhanzl v (dnes už taktéž klasické) cimrmanovské hříčce Vražda v salonním coupé.
Světově nejznámější obětí arzeniku bývala v dobách sečtělosti nejspíš paní Bovaryová, která jím ukončila svůj zpackaný život. (Dramatizace tohoto Flaubertova románu se krátce před druhou světovou válkou dávala i v Národním, ale Marie Glázrová v ní nakonec nehrála.)
Rafinovanější využití arzeniku předepsal svému pachateli Umberto Eco; v jeho románu Jméno růže travič počítal s tím, že si čtenář sliní konečky prstů při obracení listů zakázané knihy. Naproti tomu v literatuře často zmiňovaná záměrná otrava Napoleona arzenikem byla jako příčina jeho smrti vyloučena.
Nejfrekventovanějším aktérem stran arzeniku je ovšem Marshova zkouška (viz níže). Tato prostě instrumentovaná série chemických reakcí vystupuje v dílech Arthura Conana Doyla (provádí ji Sherlock Holmes), Agathy Christie (Hercule Poirot) nebo Astrid Lindgrenové (dětský detektiv Kalle Blomkvist). Československá televize ji předvedla v druhém dílu seriálu Dobrodružství kriminalistiky.
Ramena vědy
Vraždy otravami zůstávaly dlouho nepotrestány, poněvadž se nedařilo prokázat přítomnost jedu. Prvním krokem na této cestě bylo dodatečné podání podezřelého jídla či pití otrokovi či odsouzenci, popřípadě zvířeti. Po staletí tak nechávali soudci jako důkaz jedu podávat zajištěné zbytky psům. Užitečné bylo i pozorování symptomů otravy a posmrtných změn na obětech. To je ale postup dosti subjektivní, a tak se občas vynořily svérázné závěry: starořímský filosof Seneca hlásal, že v mrtvole otráveného člověka se nemohou zrodit červi, jeho mladší krajan Suetonius zase označoval za typický znak otravy nehořlavost srdce.
Nákres Marshova přístroje pro detekci arzeniku v knize McMuigana An Introduction to Chemical Pharmacology.
V 19. století se arzenik začal široce používat jako jed na krysy a vinou jeho dostupnosti se situace s otravami stala neudržitelná. Pravda, už koncem 18. století švédský lékárník Carl Wilhelm Scheele (objevitel kyslíku) a německý lékař Samuel Hahnemann (vynálezce homeopatie) dosáhli dílčích úspěchů v důkazu přítomnosti arzenu, ale to na odsouzení člověka k smrti nestačilo. O tom se přesvědčil i anglický vojenský chemik James Marsh. Roku 1832 byl povolán jako znalec v jednom travičském soudním procesu. Přímo v soudní místnosti provedl zkoušku na přítomnost arzenu, využívající přechodného vzniku žluté sraženiny sulfidu arzenitého. Obhajoba však platnost jeho testu zpochybnila a porota obžalovaného osvobodila.
Frustrovaný učenec se proto rozhodl vymyslet důkladnější test. Po četných pokusech sestrojil přístroj, ve kterém se přítomné sloučeniny arzenu působením čerstvě vznikajícího vodíku (kyselina sírová + zinek) redukovaly na plynný arsan (arzenovodík). Ten se teplem rozložil na vodík a volný arzen v zahřáté rource vedoucí na studenou porcelánovou misku, kde ochlazený arzen vytvořil viditelný nálet (kovově lesklé arzenové zrcátko). Zkouška byla dostatečně citlivá, umožnila prokázat mikrogramy arzenu.
Marie Lafargeová, obviněná z vraždy svého manžela. Titulní strana knihy jejích vzpomínek, které vyšly v roce 1841.
Svůj postup autor zveřejnil v roce 1836 a poprvé využil v případu jisté Marie Lafargeové, která byla na základě pozitivního testu na arzen odsouzena k doživotí za vraždu svého manžela.
Zatímco v letech 1820–60 bylo v Anglii, Německu, Španělsku a Francii zaznamenáno asi 500 případů vražedných otrav arzenikem (zhruba polovina všech případů násilných otrav), po uvedení Marshovy zkoušky do povědomí travičstva případů arzenových vražd výrazně ubylo.
Marshova zkouška sloužila přes sto let, než ji vystřídaly modernější metody stanovení arzenu, které kombinují separaci ze vzorku (nejčastěji vysokoúčinnou kapalinovou chromatografii) s citlivou prvkově specifickou detekcí (např. hmotnostní nebo atomovou spektrometrií). V dnešní době už se tráví jinak, nicméně arzen pro toxikology a lékaře stále neztrácí zajímavost (viz text Otrava v normě).
Článek byl převzat z webu časopisu Vesmír, kde najdete i další články na vědecká témata. Tématem tohoto měsíce jsou Jedy, všechny články k tématu najdete zde. Původní text je zde.
