Muž, kterému se přičítá plastové prvenství, se jmenoval Alexander Parkes. V 19. století netušil, jakého džina dvou tváří vypouští z lahve.
Rodák z Birminghamu byl duše přemýšlivá. Dokázal to už jako zaměstnanec firmy George a Henry Elington, specializující se na galvanizaci. Pro ni vyvinul proces elektrolytického postříbřování jemných uměleckých děl, zvládl tak potáhnout i křehké květiny, nebo dokonce pavučiny.
Svou sérii desítek patentů načal jako osmadvacetiletý v roce 1841, ten první získal za hydroizolaci tkanin potažením gumou. Tehdy už měl za sebou řadu pokusů s přírodním kaučukem.
A právě to ho přivedlo k myšlence vyrobit materiál, který by se za tepla stal plastickým a dal se tvarovat.
Parkesin a xylonit
Uspěl v roce 1855. Jeho patentovaný termoplast, vytvořený rozpuštěním nitrátu celulózy v alkoholu a kafru s obsahem éteru, se skutečně zatepla stal dobře tvarovatelným a studený si pak udržel tvrdost. Nazval ho po sobě parkesin.
Materiál „tvrdý jako rohovina, ale ohebný jako kůže, schopný odlévání, lisování, barvení i řezání“ v roce 1862 s velkým úspěchem představil na londýnské průmyslové výstavě. Užaslým návštěvníkům nabídl přehlídku plastových předmětů, většinou určených pro kuchyni.
Povzbuzen založil v roce 1866 společnost s cílem plastové věci vyrábět. Tehdy ještě neuspěl. Nepodařilo se mu dělat je dostatečně levně, snadno a natolik kvalitně, aby hotové předměty nepraskaly a nehořely.
Po dvou letech prodal Parkesin Company obchodnímu společníkovi Danielu Spillovi. Na plastech sice pracoval dál, ale k vysněnému ideálu nedospěl. Nedařilo se ani Spillovi s jeho plastovou verzí nazvanou xylonit.
Co naopak žilo dál, byla myšlenka plastu, který by novými vlastnostmi dosavadní repertoár materiálů obohatil.
Na plastovou cestu se posléze napojil Newyorčan John Wesley Hyatt, i když jeho motivace zní trochu kuriózně. Jako majitel firmy zaměřené na domino a figurky pro hru dáma hledal k jejich výrobě levnější materiál a začal s Parkesovou směsí experimentovat.
Velmi drahé kulečníkové koule ze slonoviny později nahradily levnější z celuloidu.
Navíc, podobně zaměřená firma vyhlásila soutěž o deset tisíc dolarů pro vynálezce náhrady za drahou slonovinu používanou na kulečníkové koule. Hyatt Parkesův nápad tehdy nejen vylepšil, ale našel i způsob, jak vyrábět levněji, a dokonce na to sestrojil zařízení.
Celuloid a bakelit
Tři otazníky
|
Slibované dolary sice nikdy nedostal, ale na materiál nazvaný celuloid získal v roce 1869 patent. A ve své nově založené firmě začal vyrábět kdeco: kromě kulečníkových koulí i brýlové obroučky, hřebeny, pingpongové míčky, vložky do límečků… a také filmové pásky. U filmařů sice našel velký odbyt, přitom právě oni často doplatili na nepříjemnou vlastnost celuloidu: snadno a rychle hoří, pročež leckterý archivovaný snímek nenávratně zmizel.
Hyattem užívané slovo celuloid přežilo dodnes stejně jako další z řady podobných hmot - bakelit. V něm dokonce zní jméno jeho autora Lea Baekelanda, který na něj získal patent v roce 1909 a svým revolučním, plně syntetickým, tvárným, ale nehořlavým materiálem doslova zaplavil 20. století.
Takže Parkes? Hyatt? Baekeland? Kdo z nich načal „éru plastů“? Názory se liší. Lidské poznání se řetězí a leckdy je těžké najít pravý bod zrodu.
Zvlášť když posléze přišla záplava dalších syntetických materiálů: polyetylen, polyamid, polyester, polypropylen… Některé byly překonané, jiné nově přicházejí. Staly se pevnou součástí našich životů, nositeli mnoha užitečných vlastností, ale i noční můrou ekologů.
