Nadřízení za ním chodili s naléhavou a poněkud bizarní žádostí: „Už nic nevynalézejte, soustřeďte se na svou práci!“ Jenže lesmistr Josef Ressel nemohl jen tak vypnout svůj mozek, nemohl za to, že byl geniální. A absolutně nepochopený, ve své době nedoceněný.
Bezpředmětná je diskuze, kdo přesně vymyslel lodní šroub. Archimédés spirálu načrtl, da Vinci o ní referoval. Jenže byl to Ressel, kdo ji v Evropě dokázal prakticky využít. Kdo vymyslel zasazení do roviny před kormidlo.
Byl to Ressel, kdo změnil vodní dopravu, kdo zmenšil měřítko světa a nastartoval opravdovou globalizaci. Díky jeho myšlence se najednou cestovalo mezi Evropou a Amerikou rychleji, zlepšil se obchod i přeprava pasažérů.
Škoda jen, že chrudimský rodák z toho nic neměl. Jenom trápení.
Vzdělání zachránil obraz
Už dětství muselo být pro Ressela lehce výstřední. Otec byl německý finanční dozorce, matka Češka, která německy hovořit neuměla. Malý Josef se tedy musel na světě rychle zorientovat, umět reagovat na různé podněty.
V české trojtřídce údajně exceloval a předčil vrstevníky, rodiče ho tedy vypravili na cestu za příbuznými do Lince. „Na gymnázium půjdeš!“ přáli si. Stalo se. Následovala dělostřelecká škola v Českých Budějovicích a obecné vzdělání na Vídeňské univerzitě.
Medicína, zemědělství, ekonomie, fyzika, chemie a také mechanika či veterinářství. To všechno Ressel v rakouské metropoli dva roky pumpoval do hlavy, vstřebával. Jenže přišla zpráva z rodné hroudy: „Vrať se domů, války vyčerpaly rodinný rozpočet.“
Český da Vinci si poradil, respektive nechal si poradit. Královský komorník ho ponoukl k výtvarnému ztvárnění Napoleonovy porážky a následně vyjednal slyšení u samotného císařpána Františka I., který slíbil stipendium na lesnické akademii v rakouském Mariabrunnu.
Roku 1817 nastupuje Ressel jako obvodní lesní na území dnešního Slovinska.
Uznání až po smrti
Už dávno nosí lesní inženýr v hlavě velkolepé plány na využití Archimédovy spirály. Vidí ji jako pohon horkovzdušných balonů, ale testovat ji začne na vodě. Bez vědomí, že totéž již učinil jistý hravý Američan jménem John Stevens.
V evropském Terstu vizionář Ressel staví modely, správnost svých úvah si potvrzuje na plavidle, kde šroub pohání síla paží dvou mužů, a vše funguje, jak má. Jenom najít investora, jenom myšlenkám vdechnout život.
Právě v obchodních jednáních měl geniální inovátor smůlu. Nejprve se dohoda zadrhla na dodání parního stroje, následně došlo k odcizení celého řešení.
Nedočkavý vynálezce toužil tak demonstrovat svou pravdu, že prozradil prohnaným společníkům příliš mnoho a ti plány bez emocí zkopírovali. Ressel přišel o patent, pouze sledoval stoupající hvězdy konkurentů a plagiátorů.
Otci deseti dětí to zasadilo těžkou ránu do duše, dalšími zlepšováky už se nechlubil. Vykoumal toho ale spoustu, namátkou lis na víno a olej, kuličkové ložisko bez mazání, buzolu, parní mlýn, přístroj k určování jakosti dřeva…
Byl to Josef Ressel, který uvedl lodní šroub do praxe. Obrovská zásluha mu byla přiznána až po smrti.
Bylo toho tolik, až ho nadřízení úpěnlivě prosili: „Přestaň!“ Marně. Ressela zastavila až smrt. Zemřel na malárii v Lublani roku 1857 s vědomím, že mu jeho know-how nebylo přiznáno a patenty se chlubí jiní.
Až v roce 1934 přišla odborná komise s jasným a neměnným závěrem: „Na základě dosud známých pramenů můžeme tvrdit, že Josef Ressel se zasloužil o praktické použití Archimédova šroubu a tedy o rozvoj lodní dopravy v Evropě na prvním místě před jinými evropskými pracovníky, kterým je v jejich rodných zemích přiznávána na tomto poli priorita.“
Tři otazníky
|
