Objev mikrovlnky byl dílem náhody, k níž došlo roku 1945. Percy Spencer, zaměstnanec americké firmy Raytheon Company, testoval v laboratoři magnetrony čili trubice, v nichž se vytváří mikrovlnné záření. Test mu sloužil k vylepšení radarů, které firma vyráběla, nic jiného neměl v úmyslu.
Jenže jak před zařízením stál, zjistil, že se mu v kapse rozpustila arašídová tyčinka. Teplem z šířících se vln? Pokud ano, nešly by využít k vaření jídla?
Hloubavý Spencer patřičně umístil hromádku kukuřičných kuliček – a za hlasitého pukání skákal po podlaze laboratoře první mikrovlnný popcorn na světě. Druhý den naložil stejně s přineseným vajíčkem. Když po pár sekundách uvařené vystříklo přihlížejícímu nevěřícímu technikovi do tváře, bylo jasné, že jde o něco zajímavého.
Souhlasili i Spencerovi šéfové a na půdě Raytheon Company se začala rodit mikrovlnná trouba nazvaná RadarRange. Patent jí byl přidělen ještě v roce 1945, dva roky nato vyšla do světa.
Japonské zmenšení
K dnešní běžné kuchyňské mikrovlnce, často menší než krabice na lyžařské přezkáče, měla ovšem Spencerova mikrovlnka ještě dost daleko. První komerčně použitelný model se výškou blížil dvoumetrové lednici, vážil téměř 400 kg a cena se pohybovala od dvou do tří tisíc dolarů. Dobrých 20 minut trvalo, než se trouba rozehřála, ale brambory pak zvládla uvařit za 30 sekund.
Ne snad že by o nové zařízení nebyl zájem, ale vzhledem k rozměrům a ceně se hlásily hlavně restaurace, zaoceánské lodě a železniční jídelní vozy.
Zmenšení na velikost pultu se objevilo v roce 1955, přesto stále zabíralo moc místa. K dnešní příjemné miniaturizaci, o kterou se hodně zasloužili Japonci, se konečně levnější mikrovlnka propracovala až během 60. a 70. let. Pak už nastoupila vítěznou cestu do moderních domácností, od 90. let taky k nám.
Tento objev však nebudí jen nadšení. Proti sobě stojí názory na zdravotní spolehlivost. Kritikové hrozí změnou chemického složení nebo struktury potravin, ba dokonce vznikem látek vysloveně nebezpečných.
Zastánci mikrovlnky (mezi odborníky jich je většina) oponují, že neionizující elektromagnetické záření je příliš slabé, aby něco takového mohlo způsobit. Myšlenku, že má dokonce cosi společného s radioaktivitou, odmítají zcela. Pokud v něčem experti vidí ohrožení, pak v nesprávném zacházení s troubou.
Geniální samouk
Vynález principu mikrovlnné trouby není to jediné, co je na příběhu farmářského synka Percyho Spencera pozoruhodné. Jeden z nejúspěšnějších elektrotechniků historie, majitel nebo spolumajitel zhruba 300 patentů a mimo jiné čestného doktorátu z Massachusettské univerzity, nedokončil ani základní školu. Kdosi z jeho kolegů to později nazval výhodou: „Vzdělaný vědec ví, co nelze udělat. Percy neví, co nejde udělat.“
Tři otazníky
|
Řešil a vyřešil věci, které ostatním unikaly. I rozteklý pamlsek v kapse pro něj byl pobídkou. Od šestnácti let se hrnul do všeho, co souviselo s elektřinou, aniž o ní v počátcích něco věděl. Metodou pokus-omyl i studiem po nocích se naučil kdeco. Nakonec jako jedenatřicetiletý nastoupil do společnosti Raytheon, původně soustředěné na domácí elektrické spotřebiče.
Pověstně zvědavý Spencer se svou metodou „Zkusíme to a uvidíme“ chrlil nápady jeden za druhým. Velmi se osvědčil i počátkem 40. let, kdy se USA chystaly vstoupit do války a Raytheon Company zamířila do sféry přístrojů pro obranu.
Spencer se tehdy soustředil na magnetron, produkující záření použitelné v radaru, a nejen že zvýšil jeho výkonnost, ale i možnost početnější výroby. Výsledky jeho díla, montovaného do amerických bombardérů, se ukázaly schopné odhalit periskopy německých ponorek. Obdržel za to Cenu námořnictva za výjimečné služby, nejvyšší poctu udělovanou civilistům.
A to nespočítáme pochvaly, kterých se mu denně dostává z milionů kuchyní po celém světě.
Objev mikrovlnky byl dílem náhody, k níž došlo roku 1945. Percy Spencer, zaměstnanec americké firmy Raytheon Company, testoval v laboratoři magnetrony čili trubice, v nichž se vytváří mikrovlnné záření.
