Co, kde a s kým (ne)jíme, je nedílnou součástí našeho vztahování se k okolnímu světu. V antickém Řecku lidé bohům připravovali rituální pokrmy, které se sami neodvážili ani ochutnat. Středověká šlechta stolovala striktně oddělena od poddaných a menu servírovaná na mezinárodních politických zasedáních jsou populárním tématem dnešních médií.
Indický premiér Nárendra Módí je hrdým vegetariánem a jeho PR tým s oblibou zdůrazňuje morální kredit obsažený v jeho dietě. Informuje také o tom, že zatímco Módí na výjezdním zasedání obědval jednoduchou nekořeněnou rýži, jeho pákistánský protějšek si dopřával mastné porce halal hovězího (více o Modího „politice vegeteriánství“ si můžete přečíst například na webu The Disorder Of Things).
Tomio Okamura se nešťastně zmítá v mediálním humbuku kolem zmínky svého stranického kolegy o muslimech, prasátcích a kebabech a neotesaná image hlavy českého státu je pravidelně přiživována zprávami o tom, co všechno zase prezident dokázal sníst a vypít.
Emocionální index?
Francouzský právník a gurmán Jean Anthelme Brillat-Savarin kdysi řekl, že jsme to, co jíme. Římský filosof Lukrécius naopak navrhl, že nás definuje spíš to, co z nějakého důvodu jíst nemůžeme nebo nechceme, a antropolog Arjun Appadurai jídlo popisuje jako vysoce kondenzovanou sociální skutečnost a „unikátně plastické zhmotnění kolektivní reprezentace”. Jídlo je zkrátka citlivé společenské téma, a kromě nutričního indexu potravin bychom proto mohli začít uvažovat i o zavedení indexu emocionálního.
Mnohé z nás k jídlu pojí láska i nenávist. Naše chuťové buňky jsou nositeli sentimentu a emocí, a mohou proto sloužit jako komunikační rozhraní, přes které definujeme, kdo jsme a jaké hodnoty uznáváme. V poslední době mediálně populární prášková „super potravina” Soylent (web zde, my jsme o její české obdobě psali v tomto článku), zhmotněná v podobě hutné béžové tekutiny bez výrazné chuti a zápachu, tedy u většiny diskuzních stolů funguje doslova jako emocionální časovaná bomba.
Navážené ingredience pro českou mutaci Soylentu, Manu
Bez shánění, připravování, kousání a trávení tuhé stravy bychom podle příznivců Soylentu měli ušetřit čas, peníze i pocity úzkosti z nedopnutých džín. Základem této perfekcionistické stravy je práškový mix jak přírodních, tak syntetických surovin. Prášek obsahuje převážně rýžový protein, ovesnou mouku, maltodextrin, arabskou gumu, řepkový olej a směs vitaminů a minerálů. Složky jsou namíchány tak, aby plně pokryly průměrnou denní dávku makro i mikronutrientů, které lidské tělo potřebuje k fungování.
Složení Soylentu však není unifikované. Jde totiž o takzvané crowdsourcingové jídlo, které je vyvíjeno a upravováno on-line komunitou konzumentů. Na webu diy.soylent.me má každý člen možnost upravit si základní recepturu podle svého, respektive podle cílů, kterých chce konzumací Soylentu dosáhnout. Ti, co chtějí zhubnout, redukují sacharidové komponenty prášku, kdo naopak touží nabrat na tělesné hmotě, přidává bílkoviny. A jsou i takoví, kteří svůj personalizovaný DIY (do it yourself, tedy udělej si sám) recept utvářejí na základě svého genetického kódu (takzvaná nutrigenetická dieta). V on-line Soylent kuchařce je tak v současné době přes 3 800 receptů, volně reprodukovatelných a upravovatelných podle potřeb jednotlivých zájemců.
Láká vás prášková strava typu Soylent?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 úterý 3. února 2015. Anketa je uzavřena.
Samotná prášková hmota je v oficiální verzi dodávána původcem myšlenky Soylentu Robem Rhinehartem a jeho kalifornskou společností Rosa Labs, personalizované verze si pak musí každý vyrábět sám. Ale protože je Soylent veden duchem open source, tedy myšlenkou volného sdílení zdrojů a informací, objevuje se po světě množství alternativních distributorů, kteří míchají různé modifikace nutričního prášku a nabízejí je ke koupi ve svých on-line shopech (aniž by se dostávali do právních konfliktů s oficiálním marketingem Soylentu). K dostání jsou tak například produkty jako Schmoylent, Joylent, Queal, Ambronite nebo česká verze s názvem Mana.
Amarouny šetří energii i krajinu
Na myšlence Soylentu a všech jeho kopiích je zajímavá nejen idea volného sdílení a hromadné kolaborace lidí z různých koutů světa, diskutujících o různorodých aspektech a vylepšeních soylentové stravy, ale také jeho „nenápadný” ekologický efekt. Pijáci „soylentů” (jak práškové superpotraviny navrhuje označovat Rhinehart), kteří nutričním práškem nahrazují svůj denní příjem potravy, totiž zároveň, jakoby mimoděk, snižují počet návštěv supermarketu i obsah odpadkových košů v kuchyni.
Ne snad, že by se nějak vyvazovali z kapitalistického systému produkce poživatelných komodit. I když je Soylent svébytnou obdobou amarounu, stále jde o hmotný prášek, jehož komponenty je potřeba někde zakoupit. Vzhledem k jeho složení se pak nabízí možnost, že by se spolu s masovým rozšířením jeho konzumace ušlý zisk potravinových gigantů jednoduše přesunul do rukou gigantů farmaceutických.
Je však nasnadě, že tři dávky prášku denně (to je podle údajů na webu Soylentu přibližně 440 gramů) jsou na výrobu méně ekologicky náročné než obvyklé denní menu značného počtu městských obyvatel. Utopická (nebo dystopická?) představa o přechodu k práškové superstravě by s sebou v extrémní formě eventuálně nesla i zrušení velké části zemědělské produkce, což je myšlenka divoká, leč v jistém smyslu relevantní.
Zvířat a rostlin jsme již snědli dost?
Množství půdy a energií potřebné pro globální produkci zemědělských výrobků totiž tvoří jednu z nejnáročnějších položek v zatěžování životního prostředí. V současné době jsou lidé z mnoha geografických oblastí definováni tím, že se jim nedostává různých základních druhů potravy, tedy s odkazem na Lukrécia „jsou tím, co nemohou jíst”. Podle různých prognostik, mezi které patří i nedávno zveřejněná studie o vlivu klimatických změn na život v městské infrastruktuře, se bude globální nedostatek potravin dále rozšiřovat.
Myšlenka Soylentu je tedy prostá. Pojďme zapomenout na to, že je potřeba jíst rostliny a zvířata (kterých už jsme snědli více než dost) a zkrátka se smiřme s tím, že jsme technologicky zmutovaní živočichové, kteří by v rámci efektivní údržby svého vlastního i celospolečenského softwaru měli vzít zavděk životní energií z prášku.
Ekologický aspekt Soylentu však nepůsobí jako hlavní lákadlo, které by přitahovalo zájem konzumentů. Ti se obvykle rekrutují z řad technologických nadšenců a hackerů, ale i start-up podnikatelů a byznysmenů, kteří jsou motivováni spíše časovou nenáročností konzumace práškových superpotravin, případně i posíleným pocitem kontroly nad vlastním tělem. Zakladatelé Synectaru, bratislavské verze soylentového prášku, například tvrdí, že je pro ně podstatné především plné vědomí o tom, co spolu s každou sklenkou koktejlu vpravují do svého těla. Díky vlastnoručně namixovanému prášku se mohou přestat trápit tajuplnými či naopak krutě upřímnými popisky na obalech potravin ze supermarketů a zároveň se cítí být hrdými pionýry a vývojáři rodící se technologické inovace.
Podomácku vyrobený prášek Synectar, který jsem od jeho tvůrců Juraje a Pavola dostala k otestování, jsem následně „propašovala“ do českých končin (jakkoliv jsou všechny ingredience Synectaru legální, přenášení sáčků s bílým práškem zkrátka navozuje pašerácký pocit). V pražském hackerspace brmlab jsme pak spolu s několika jeho členy provedli ochutnávku jak „unflavored“ prášku z Bratislavy (“recept“ zde), tak čtyř různých příchutí nizozemského Joylentu.
Ochutnávka „dovozových“ prášků v pražském brmlabu i na pohled skutečně vzbuzuje dojem nepatřičnosti až ilegálnosti.
Zatímco koktejl z prášku Synectar, který je stále v procesu vývoje a zatím není dostupný k oficiálnímu odběru, skutečně vypadal a chutnal trochu „podpultově“. Komerčně distribuovaný Joylent balením, barvou i chutí navozoval pocit slunečné nedělní cukrárny. Všechny vyzkoušené příchutě (jahoda, banán, vanilka a čokoláda) chutnaly jako sladký mléčný shake, do kterého se člověku chtělo vhodit barevné brčko a přiobjednat si třešňový koláč. Jako nutričně vyváženější (zdravější, ekologičtější, časově nenáročnější) alternativa sváteční krmě docela dobré, ale představa, že bych se Joylentem měla vyživovat od rána do noci, mi kroutila obličej do komických grimas.
Nad plastovými kalíšky s nutričními tekutinami různých barev se pak v brmlabu strhla emocemi hustě protkaná debata. Na jedné straně se bojovalo za ideu „posvátné organické cukety”, tedy za nutnost jíst potraviny, které stereotypně považujeme za přirozené, zdravé a ekologicky nezávadné.
Material TimesPrvní český on-line magazín o materiálech, ale nejen o nich. Magazín Material Times se snaží na jednom místě propojovat tvůrčí svět architektury, výtvarného umění a designu se světem techniky, nových materiálů a technologií. Jeho cílem je informovat čtenáře o aktuálních událostech, představovat díla a myšlenky známých osobností i začínajících tvůrců, sledovat výtvarné trendy, představovat nové možnosti a postupy návrhářů. |
Na straně druhé pak zazněla myšlenka „exit-core”. Ta odkazuje k zastaralosti posvátných cuket, které již v městských končinách z velké části organické nejsou, a když už ano, tak jsou zpravidla strašně drahé. Namísto bojkotování průmyslové produkce potravin prostřednictvím nákupu zboží s nálepkou „organic“ a „bio“, navrhoval tábor příznivců exit-core radikální vystoupení z korporacemi ovládaného potravinového trhu. Kdo nejí, ten do supermarketu zkrátka chodit nepotřebuje. Zároveň si však musí zajistit alternativní zdroj živin a tím by mohl být právě komunitně designovaný superprášek.
Potenciálních úskalí plynoucích z dlouhodobé konzumace práškového jídla „pro kutily“ je mnoho. Za prvé je potřeba vzít v potaz, že vlastnoruční výroba nutričního prášku vyžaduje o něco větší preciznost a opatrnost než pečení štrůdlu. Udělat chybu v poměru jablek a mandlí je přece jen o něco méně závažné než do své stravy omylem vmíchat padesát gramů práškového proteinu místo patnácti.
Jakkoliv však v brmlabu příznivci cuketové církve tvrdili, že jíst syntetickou stravu je zcela proti přírodě, exit-core fanoušci kontrovali poznámkou, že složení většiny běžných balených potravin, které jsou k mání v místní kuchyňce (aka „brmbaru“) není o moc lepší. Do posvátné cukety se zkrátka mnoho z nás v běžném denním provozu nezakousne a raději než se v případě hladu narychlo „natucnout něčím dobrým“ je možná skutečně výhodnější popíjet tekutou změť vyvážených nutrientů.
Oba diskutované přístupy nejspíš mohou přispět k řešení globální potravinové nerovnováhy. Z obou si můžeme vzít příklad, ale zároveň můžeme oba zavrhnout, jíst prostě „normálně” a jít si do supermarketu pro další housku s máslem. Záleží na tom, co tím sledujeme. Dobré je, že obě tyto možnosti existují a vytyčují pole pro společné přemýšlení, ať už nad kelímkem Soylentu, bio šťávy, nebo půllitrem piva.
Oprava: do článku jsme doplnili odkazy a anketu.
