Že nedostatek spánku našemu zdraví rozhodně neprospívá, je dobře známá věc a prakticky každý si to někdy vyzkoušel i na sobě. Ale jak významný faktor to vlastně je, to už se jen „selským rozumem“ a na základě subjektivních zkušeností zjistit nedá. Chce to přesnější metody, jak předvedl tým kolem Sheldona Cohena z pittsburghské Univerzity Carnegie Mellon.
Jejich studie nebyla nijak veliká, ale organizačně poměrně náročná a poctivě provedená. Trvala několik let a účastnilo se jí 164 zdravých lidí ve věku od 18 do 55 let. Autoři všem slíbili tisíc dolarů a zaplatili jim na týden hotel - a nechali je spát.
Nechtěli přitom spoléhat jen na údaje, které jim účastníci studie o svém spánku sami sdělí. Raději použili kombinaci spánkových deníčků a měření pomocí tzv. aktigrafu, což je běžná metoda, při které se sledují pomocí akcelerometru pohyby těla a podle nich určují, zda daný spí, či nikoliv. Metoda je mnohem přesnější než údaje od samotných „pokusných králíků“, protože lidé soustavně přeceňují trvání spánku a podceňují kolik času během noci probdí. Rozdíly mohou být poměrně veliké; když lidé spí málo, tak se jejich odhady se skutečností rozchází až o čtvrtinu.
Mučící přístroje a návykové lékyMedicína, jak ji nechcete poznat  „Železná plíce“ i s obsluhou. Sestra za chvíli odejde, nešťastník tam však může čekat až do skonání. (1929) |
Na konci pobytu se pak účastníkům dostalo od vědců dárku na rozloučenou v podobě vstříknutí dávky rhinoviru do nosu. Rhinovirus je původcem velká části běžných rým a „rýmiček“ a tedy jeden z nejběžnějších lidských patogenů. Pak už se jen čekalo, komu začne téct z nosu.
Ve skutečnosti bylo měření toho, zda daný člověk má nebo nemá rýmu složitější, ale to není tak důležité. Snad jen pro zajímavost: měřila si nejen hladina protilátek v krvi, ale účastníci také několik dní odevzdávali v igelitových pytlíčcích všechny kapesníčky, které posmrkali. Vědci je zvážili, odečetli hmotnost samotných kapesníků a do tabulek pak zanášeli denní „výtěžnost“ jednotlivých účastníků.
Organismus potřebuje šest hodin spánku
Autoři čekali, že ti, kdo méně spali, budou mít častěji příznaky rýmy, ale sami prý byli překvapeni, jak hezky jim předpoklad vyšel. Z celkem 164 pacientů se jich více než tři čtvrtiny (124) nakazilo rhinovirem, a z nich 48 dostalo takovou rýmu, aby ji vědci uznali za „objektivně prokazatelnou“. Přesně podle předpokladů byli mezi nemocnými ve vysoké míře zastoupeni lidé, kteří málo spali.
Ti, kdo spali více než sedm hodin denně se nechali rhinovirem zaskočit zhruba v každém šestém případě (přesněji v cca 17 procentech případů). Zato z těch, kteří spali pět hodin nebo méně, měla příznaky rýmy téměř polovina, přesně 48 procent.
Záhada spánkuProč se ráno probouzíme s čistou hlavou? Máme čerstvě vymytý mozek  Tohle zatím vědci raději zkoušejí jen na myších. |
Pokud máte pocit, že těch procent je vzhledem k poměrně malému celkovému počtu nemocných nějak moc, je to dáno tím, že lidí, kteří spali pět a méně hodin, bylo v absolutních číslech samozřejmě mnohem méně než těch, kdo spali sedm hodin.
Výsledek studie se dá vyjádřit i jinak: účastníci, kteří spali v průměru pět hodin a méně, dostávali rýmu se 4,5krát vyšší pravděpodobností než lidé, kteří spali sedm hodin. Těm, kdo spali pět a až šest hodin, teklo z nosu s pravděpodobností cca 4,25krát vyšší než u sedmihodinových spáčů. U těch, kdo spali šest až sedm hodin, byla pravděpodobnost už jen zhruba 1,5krát vyšší - což vede autory k domněnce, že náš imunitní systém potřebuje v průměru alespoň zhruba šest hodin spánku, aby fungoval víceméně naplno.
Jak u všech vědeckých zpráv, tak i u této platí, že význam jedné, navíc relativně malé studie, by se neměl přeceňovat. V případě souvislosti mezi délkou spánku a imunitní odpovědí je už přece jen informací více a obecně potvrzují to, co jsme zmiňoval na začátku: tedy, že krátký spánek (méně než pět, šest hodin) zdraví nesvědčí. (Navíc v případě nachlazení stejní autoři už publikovali podobný výsledek, ale tehdy bez pomoci aktigrafů, takže přece jen nepřesněji.)
Ale asi největší zajímavostí práce Cohena a spol. je, že jejich výsledek se týká známého patogenu, se kterým se potýkáme prakticky všichni a vyplývá z něj obecně použitelná rada. Délky spánku předpovídala pravděpodobnost nákazy lépe než například věk, roční období, kouření, subjektivní míra stresu a řada dalších statistických údajů, které vědci sledovali.
