S maximální rychlostí zhruba od 100 do 200 metrů za hodinu si lenochodi tříprstí své jméno zaslouží. Přesto se pravidelně, zhruba jednou za týden, vydávají z relativního bezpečí stromových větví na zem, kde loví jaguáři, oceloti či divocí psi. Biologové odhadují, že smrt na zemi je nejčastější příčinou úmrtí tříprstých lenochodů vůbec. Zahyne tak možná polovina dospělých zvířat.
Lenochodi přitom riskují výlety na zem z napohled zcela nepochopitelného důvodu: kvůli defekaci. Navíc ještě ztrácejí životně důležitý čas tím, že nejprve vytvoří důlek, do kterého si uleví, a pak hromádku pečlivě přikrývají listím. Nedává to smysl, protože třeba nejbližší příbuzný, lenochod dvouprstý, se bez těchto nebezpečných výletů obejde a potřebu vykonává z výšky stromových větví.
Vypasená břichaJiní býložravci od goril po skot mají ohromné trávící trakty, do kterých se vejde spousta potravy. Lenochodi si něco takového nemůžou dovolit, protože pro pohyb ve větvích je "velké břicho" nevýhodné. Zvláště když se kvůli potravě musí dostat až k listům, které tak neprakticky rostou až na tenkých koncích větví, hlavně tedy ty nejšťavnatější a nejvýživnější mladé listy. Lenochod tedy na sobě šetří, kde se dá. Jeho klidová tělesná teplota je 12 °C, má jen naprosté minimum energeticky náročné svalové hmoty a jeho pohyb je z našeho pohledu opravdu neuvěřitelně pomalý. |
Když si vědci nepochopitelné záliby lenochodů v rizikovém sportu všimli, přišli samozřejmě hned s pokusem o vysvětlení. V 70. letech se tak objevila hypotéza, že lenochodi tak hnojí stromy, které poskytují jejich oblíbené listy, a tak je zvýhodňují proti jiným druhům. Moc silná hypotéza to nikdy nebyla.
Lenochodi totiž i díky pomalému metabolismu nevyprodukují významná množství "hnojení" a jejich příspěvek k výživě stromu nemůže být nijak významný. Ale tato zvířata nejsou zrovna běžným předmětem výzkumu, a tak lepší vysvětlení k dispozici nebylo.
Lepší, zajímavější a podstatně zamotanější vysvětlení podali letos Jonathan Pauli a Zachariah Peery z Univerzity Wisconsin. Lenochodi tříprstí podle nich výlety na dno pralesa pomáhají motýlům, kteří žijí v jejich dlouhé srsti. Jejich článek vyšel v časopise Proceedings of Royal Society B. Dostupný je odsud, ale není zdarma.
Jde o několik druhů drobných druhů z čeledi zavíječovitých, které zhruba připomínají běžné moly, ale jsou spíše menší. Hmyz se vyvíjí jen v trusu lenochodů. Když se tedy lenochod vydá na zem a vykoná svou potřebu, z jeho srsti se zvednou oplodněné samičky "jeho" motýlů a nakladou do trusu vajíčka, která se v něm v klidu (lenochod trus zahrabává) vylíhnou. Když se larvy změní na motýly, z trusu vylétnou, najdou nějakého lenochoda a na něm partnery, se kterými se mohou spářit, a také místo, kde umřít.
Zavíječi, kteří zahynou na těle lenochoda (a těch je patrně většina, nebo alespoň velká část), se podle všeho sami stávají potravou. Jejich tělíčka rozkládají houby a bakterie, které tak z nich uvolňují cenná hnojiva, především dusíkaté látky. Tyto látky pak slouží jako živiny pro hojné řasy žijící na lenochodovi.
Musíme si pomáhatVzájemně výhodná spolupráce není v přírodě samozřejmě nic neobvyklého. Nedávnojsme psali o podmořském krabovi, který nejistotu v dostupnosti potravy řeší vlastní "zahrádkou". Složité, někdy parazitické, někdy vzájemné prospěšné vztahy máme třeba i my lidé s bakteriemi žijícím v těle, které dokážou podle všeho ovlivňovat i funkci našeho mozku. Někdy spolupráce zajde až do extrému. Například jeden z nejdůležitějších orgánů našich buněk, "buněčné elektrárny" mitochondrie, vznikly nejspíše spojením dvou typů organismů, eukaryotické buňky (tj. s jádrem) a bakterie. Druhá zmíněná rezignovala na "vlastní život" a stala se součástí větší buňky. Jedna strana získala bezpečí, druhá výhodu proti konkurenci. |
Řasy vytváří v srsti dospělých viditelnou zelenou vrstvu. Jejich celková hmotnost dosahuje dvou až tří procent hmotnosti zvířete (tj. cca 100-150 gramů). Vědci zelený porost pokládali především za kamufláž, která lenochody pomáhá chránit proti dravým ptákům. Předpokládali, že proto jsou lenochodí pokožka i srst uzpůsobené tak, aby se tu řasám dařilo (třeba díky "vráskám", které zachycují dešťovou vodu).
Ale nejde jen o maskování. Pauli a Peery z rozboru obsahu žaludku lenochodů zjistili, že řasy zřejmě představují pro zvířata zdroj potravy. Když si lenochodi pročesávají srst, část řas jim zůstane na drápech, které pak olizují. Řasy obsahují množství tuků a jsou mnohem výživnější potravou než listy, které tvoří základy lenochodí stravy. Mimochodem, zvířata se pročesávají tak pomalu, že podle biologů při tom neohrožují motýly v srsti. Ti stačí reagovat.
Listí samo je tak nevýživné, že podle propočtů biologů jsou lenochodi tříprstí neustále na pokraji hladovění i přesto, že tak výrazně snížili nároky na energii. Bez řas, které spotřebovávají látky z těl mrtvých motýlů, kteří zase potřebují k rozmnožování lenochodův trus, by tedy dost možná lenochod nepřežil. (Některé druhy lenochodů jsou v jídle méně vybíravé, a zdá se, že bez pomoci řas se zřejmě obejdou. Mívají alespoň řas i motýlů na těle méně.)
Energetické zisky z tohoto malého ekosystému jsou malé, jak dokládá lenochodův životní styl, evidentně však funguje. Lenochodi si našli svou niku - životní prostor, ve které jsou relativně úspěšní a rozšíření. Najdeme je dnes na území zhruba od Nikaraguy po Amazonii. Při jejich rychlosti to není špatný výkon.
