U vědy si spíš vybavujeme její úspěchy, občas vrcholící cenami, z nichž Nobelova je nejznámější. Ale vědců je mnoho, cen málo a je otázka, jak se k nějakému objevu vůbec postavit – v nadšeném obdivu, nebo ho zatratit jako pochybný, ne-li nesmyslný. To je stránka vědy, kterou veřejnost povětšinou nezná.
Vědci se snaží výsledky svého bádání uveřejnit, dát ve známost kolegům. Činí tak ve vědeckých časopisech. Ty pak, s jistou nadsázkou, můžeme někdy označit za hřbitovy vědy – leží v nich práce zapomenuté, opomíjené či nepovšimnuté. Je to zvlášť problém moderní doby. Nevím, kolik je dnes na světě vědeckých časopisů, ale počet je jistě ohromující, a jestliže hledáme pomocí nejmodernější techniky takzvaná klíčová slova vymezující téma, jež nás zajímá, sotva postihneme zlomek článků. I tak je prakticky nemožné všechno přečíst. Přitom někdy může být v práci zásadní myšlenka.
Johann Gregor Mendel
Problém komunikace není nový. Stávalo se už minulosti, že práce opravdu významná, ba průlomová, skončila v onom obrazném hrobě. Občas z něj vstala a autorovi se dostalo zadostiučinění. Někdy byl, bohužel, mezitím pohřben on sám. Pro příklady nemusíme chodit daleko.
Opat augustiniánského kláštera v Brně Johann Gregor Mendel (1822 – 1884) na základě svých pokusů s křížením rostlin zformuloval tři genetické zákony. Tehdy zapadly; jeho práce vyšla v časopise neznámém a krátkého života. Před lety historikové vědy zjistili, že třeba Darwin, kterému Mendel poslal výtisk své práce, ani nerozřezal stránky knihy.
Podobný osud sdílel český psychiatr Jan Janský (1873 – 1921), jenž roku 1907 identifikoval čtyři základní krevní skupiny. Janský učinil svůj objev nezávisle na rakouském imunologovi Karlu Landsteinerovi (1868 – 1943), jenž roku 1901 popsal tři krevní skupiny. Tu čtvrtou uvedl právě Janský. Nobelovu cenu za objev krevních skupin dostal roku 1930 Landsteiner, přestože už roku 1921 uznala americká lékařská komise Janského prioritu objevu.
S dírou v hlavě k Nobelovce
Větší štěstí měl americký lékař Francis Peyton Rous (1879 – 1970), jenž spolu s dvěma kolegy prokázal v letech 1910 až 1911 infekčnost filtrátu kuřecího rakovinového nádoru sarkomu. Jinými slovy, tito vědci dokázali, že zhoubné bujení způsobuje virus, který je dnes znám jako Rousův.
První publikace na toto téma vyšla roku 1911, leč v následujících asi patnácti letech byl názor vědecké komunity vyjádřen slovy jednoho z badatelů: "Rous má buď díru ve svém filtru, nebo díru v hlavě." (Jak je asi jasné, Rous preparáty filtroval.) Nakonec se vše obrátilo, sice hodně pozdě, ale přece – roku 1966 dostal Rous za svůj objev Nobelovu cenu. To je případ objevů, které předběhly dobu a uvažování většiny tehdejších vědců.
Proslulý se stal objev oscilujících chemických reakcí, při nichž se barva roztoku v pravidelných intervalech cyklicky mění, což může trvat i hodiny. Ovšem nakonec to samozřejmě skončí. První oscilující reakci objevil již roku 1921 W. Bray při působení jodičnanu na rozklad peroxidu vodíku v roztoku. Všiml si, že hnědé zbarvení roztoku se periodicky objevuje a mizí. Dočkal se odmítání; jeho reakci vědci ignorovali další čtyři desetiletí.
Lépe na tom nebyl ani sovětský vědec Boris Pavlovič Bělousov (1893 – 1970), jenž při studiu významné biochemické reakce zjistil, že v přítomnosti jistých iontů se roztok pravidelně zbarvoval žlutě, odbarvoval a zase zbarvoval, což vydrželo asi hodinu. Bylo to někdy kolem roku 1950.
Ukázka Bělousov-Žabotinského reakce v Petriho misce. Obrazce v misce nejsou statické, šíří se jako vlny z různých míst a vytváří chaotickou a proměnlivou koláž.
Se svým spolupracovníkem A. P. Safronovem se začal touto problematikou zabývat, zkoumali různé směsi sloučenin a další parametry. Zjistili, že je více takových reakcí, které "oscilují". Ovšem publikaci o tom renomované vědecké časopisy odmítaly. Jeden redaktor odpověděl: "Váš domněle objevený objev prostě není možný, takže jeho publikování nepřichází v úvahu." Nakonec se první a jediná Bělousovova zmínka o těchto reakcích objevila roku 1959 v materiálech rusky vydaného sborníku prací z radiační medicíny. Vědec se pak rozhodl, že se už o publikaci nepokusí.
Mezitím však v tehdejším Sovětském svazu kolovaly návody na provedení jeho reakce a koncem roku 1961 si toho povšiml mladý absolvent biochemie Moskevské státní univerzity Anatolij M. Žabotinskij (1938 – 2008). Neváhal prohledat knihovny, našel Bělousovovu práci z roku 1959 a roku 1964 publikoval v sovětském vědeckém časopise zásadní práci o takových chemických reakcích, kde přiznal autorství Bělousovovi.
Až když v SSSR vyšlo asi deset publikací na tuto tematiku, objevily se první texty i v zahraniční a rozhodující impulz dalo symposium o biologických a biochemických oscilátorech konané roku 1968 v Praze. Bělousovovi a Žabotinskému se spolu s dalšími dvěma kolegy dostalo roku 1980 Leninovy ceny za vědecký objev. Podstatné však bylo, že se reakce Bělousova-Žabotinského stala součástí věcného rejstříku vědeckých knih a učebnic. To je pro vědce mimořádná pocta.
Zde leží omyl
Potud příklady skutečných úspěchů, které ze svého hrobu vystoupily. Jsou ale také jiné pohřby - mrtvě narozené vědecké výsledky, což jejich autoři původně netušili. Jsou to omyly, jimiž dějiny vědy oplývají. Nyní nemám na mysli záměrné podvody, jejichž počet, bohužel, v poslední době roste. Omyly, produkty pevné víry, vedly k publikacím, jež jsou dnes doménou historiků vědy. Před lety jsem se zabýval mylně objevenými chemickými prvky, jichž je skoro dvakrát tolik než těch skutečně objevených.
Bohužel nemáme chemický prvek bohemium, jehož objev ohlásil roku 1934 inženýr Odolen Koblic, ale ještě téhož roku v následující publikaci své tvrzení odvolal. Neuspěl ani jeden z našich nejproslulejších chemiků Bohuslav Brauner (1855 – 1935). Jeho austriacum z roku 1889 byl rovněž omyl.
O autoroviVladimír Karpenko (*1942) působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vystudoval fyzikální chemii (z té má docenturu), pak se stal profesorem filosofie a dějin přírodních věd. Je známým historikem chemie a také alchymie, která je námětem několika jeho knih (např. Alchymie - dcera omylu; Alchymie - nauka mezi snem a skutečností). Byl také editorem výpravné publikace Rudolfinská alchymie, která shrnuje současný stav poznání o této nauce a jejích protagonistech na pražském dvoře Rudolfa II. |
Přitom měl o sedm let dříve na dosah ruky skutečný objev. Zmínil se o tom v dopise napsaném krátce před smrtí: "Nalezl jsem roku 1882 studiem produktů rozkladu didymia, že může být rozděleno na dvě zeminy." Abych osvětlil dobový jazyk: didymium byl domnělý prvek, ve skutečnosti však dítko nepřesnosti analýz – roku 1841 takto nazval švédský chemik Carl Gustav Mosander (1797 – 1858), jak soudil, nový dosud neznámý kov.
Brauner se dostal blízko k objevu, který však nakonec učinil až roku 1885 rakouský badatel baron Auer von Welsbach (1858 – 1928); didymium je ve skutečnosti směs dvou dosud neznámých chemických prvků, praseodymu a neodymu. Welsbach tak objevil dva prvky naráz, což byl i v té době vzácný úspěch. Na druhou stranu, nebylo to náhodou, Rakušan byl plodný technik a vědec: proslul jako vynálezce pověstných punčošek do tehdejších plynových lamp, osmiového vlákna do žárovek a kamínků do zapalovačů.
Končíme malou procházku jakousi nekropolí vědy ještě jednou zmínkou o dnešní lavině vědeckých publikací. Soudím, že drtivá většina z nich je odsouzena do pomyslného hrobu, nikdo je neocituje, zapadnou. Ale naprostý pesimismus není na místě. Autoři řady těchto prací bývají často studenti, kteří se začínají vědě teprve věnovat. Kdo ví, třeba to budou právě oni, jimž se podaří nějaký objev.
