Před rodinou se vyplatí mluvit o práci, ověřil si Alan Kingstone z univerzity v Britské Kolumbii. Před dvěma lety tento odborník na lidské chování nad večeří ženě a dětem řekl, že si neví rady s jedním pracovním problémem: nedokáže přesně určit, kam se lidé dívají na jiné lidi při prvním setkání.
Nepochybně to bylo někde na hlavě, konkrétně na obličej. Z něj se toho (nejen lidé, ale i ostatní primáti) dozvíme nejrychleji nejvíce. Hlavně z očí vyčteme nejen životně důležité informace o emočním a citovém rozpoložení druhých, ale také třeba některé údaje o jejich zdravotním stavu. Ale otázkou bylo, na co přesně se náš mozek zaměřuje? Zda přímo na oči nebo na prostě obličej, kde je pak snadné najít i oči.
Kvůli těsnému anatomickému sousedství si Kingston nedokázal představit, jak v pokusu odlišit mezi pohledem do obličeje a přímo do očí. Jeho dvanáctiletý syn Julian Levy ovšem ano.
"Příšery z Dungeons & Dragons mají oči všude možně," vysvětlil časopisu Science (pozn. red: D&D je americký vzor populární české obdoby Dračí doupě). Řada smyšlených nestvůr jich také má jiný počet než dvě. U takových tvorů by se dalo celkem snadno zjistit, zda se mozek zaměří na oči či jen místo, kde by měl být normálně obličej.
Tato úvaha se ukázala jako správná. Julian s pomocí otce a jeho postgraduálního studenta připravil pokus, ve kterém sledoval pohled dobrovolníků během prvních pěti sekund odhalení obrázku neznámé postavy. Mezi snímky byli obyčejní lidé, humanoidi (tedy postavy s lidským obličejem, ale zároveň jinými nelidskými rysy, třeba kentaur) a nakonec i nestvůry s očima všude možně, jen ne na hlavě.
Výsledky ukázaly známou věc, že při pohledu na neznámý obrázek nejprve zrak automaticky zamířil do jeho středu. U lidských postav se pak posunoval vzhůru směrem k obličeji. Ale obličej zřejmě cílem nebyl, protože v případě nestvůr zrak studentů těkal po celé postavě. To bylo dáno tím, že každá nestvůra měla oči jinde, takže oči studentů v každém případě zřejmě musely také zamířit jinam.
Celkově se na relativně malou oblast očí zrak studentů zaměřil podstatně více, než by napovídala jenom statistická pravděpodobnost. Po statistické analýze se zdá, že hleděli monstrům do očí prakticky stejně dlouho jako lidským postavám.
I když postavy nemají oči na hlavě, lidé si je stejně najdou a zaměří se na ně. To ukazuje záznam rozptylu pohledu dobrovolníků v pokusu (dole, na oči jsou zaměřené červené body).
Výsledky autoři publikovali v uznávaném časopisu Biology Letters. Publikace v něm je úspěch i pro zkušené vědce, natož pro tehdy dvanáctiletého kluka (dnes je mu již 14 let). Studie je zdarma dostupná zde pod chytlavým názvem "I nestvůry jsou lidé". Protože Julian odvedl nejvíce práce i na přípravě samotného pokusu, je jeho jméno mezi autory uvedeno jako první.
Výzkum přináší vědcům zajímavé informace o fungování lidského mozku. Třeba může upřesnit, které části mozku se vlastně podílí na získávání sociálních informací (a to se třeba může časem uplatnit v medicíně, například při zkoumání autismu). Navíc je to zajímavý příspěvek do poznání o podvědomých základech lidského chování, což je obor, jehož poznatky lze poměrně snadno zpeněžit například v marketingu či reklamě.
Jediný, komu tento poznatek asi nikdy nepomůže, jsou hráči her na hrdiny. I když jejich mozek evidentně najde oči na těle další nestvůry, k čemu jim to bude? O jejich osudu stejně nakonec rozhodnou kostky a Pán jeskyně.
