V zemích Evropské unie musí nést všechny potraviny z geneticky modifikovaných organismů (GMO) označení "Vyrobeno z GMO". Referendum, kterým mělo být stejné pravidlo zavedeno v Kalifornii, skončilo vítězstvím odpůrců značení.
Společnost BASF, které Evropská unie po čtrnáctiletém úředním maratonu povolila pěstovat geneticky modifikované brambory Amflora, určené k jednodušší výrobě průmyslového škrobu, v Evropě dobrovolně "sbalila krám" a přesunula své aktivity za Atlantik. Našla tam podstatně příhodnější podmínky. Podobně i americká firma Monsanto upustila od snah o schválení nových geneticky modifikovaných plodin v Evropské unii s tím, že proces schvalování je byrokraticky těžkopádný a netransparentní.
Evropská unie nepovolila (až na několik výjimek) pěstování geneticky modifikovaných plodin. Ve Spojených státech je drtivá většina ploch sóji, kukuřice či bavlníku oseta geneticky modifikovanými odrůdami. V regálech evropských obchodů jsou potraviny s nápisem "Vyrobeno z GMO" skutečnou výjimkou. V amerických supermarketech obsahuje více než 80 procent balených potravin produkty geneticky modifikovaných organismů.
Evropská unie tedy nahlíží na genetické modifikace úplně jiným prizmatem než zbytek světa. Přitom stanoviska nejvyšších odborných autorit v otázkách bezpečnosti potravin, americké Food and Drug Administration (FDA) a evropské European Food Safety Authority (EFSA), jsou v otázkách bezpečnosti potravin z geneticky modifikovaných organismů prakticky shodná.
Také laické odpůrce GMO najdeme na obou stranách Atlantiku. Ve Spojených státech je reprezentuje například filmový dokumentarista Michael Pollan. Ten vznáší např. v dokumentu Food Inc. proti geneticky modifikovaným plodinám a jejich producentům prakticky stejné argumenty, jakými se ohánějí i evropští aktivisté. Proč se tedy v konečném důsledku vztah Evropanů ke geneticky modifikovaným organismům od zbytku světa tak zásadně liší?
Slibný nástup a pochybná TV show
Když v polovině 90. let minulého století začínalo ve Spojených státech pěstování geneticky modifikovaných plodin, stavěla se k nim Evropa zpočátku celkem pozitivně. Jako první se dostalo na evropský trh v roce 1996 geneticky modifikované rajče Flavr Savr, jehož plody neměkly tak rychle jako obyčejná rajčata.
Díky tomu se tato rajčata dala sklízet až v plné zralosti a transportovat bez rizika poškození. To umožnilo snížit cenu těchto rajčat asi o pětinu. Navíc byl z nich vyrobený protlak méně "vodnatý". Jen ve Velké Británii se prodalo 1,8 milionu plechovek protlaku z těchto rajčat, jasně označených jako výrobek z geneticky modifikovaného organismu. V jednu dobu se prodávalo více GM protlaku než protlaku z běžných rajčat. Zákazníci byli evidentně spokojení.
Protlak vyrobený z geneticky modifikovaných rajčat, který se prodával v 90. letech ve Velké Británii. Díky vlastnostem GM rajčat mohl být o cca 20 procent levnější než konkurence.
Jak skončilo rajčePrvní GM potravinou nasazenou do praxe bylo rajče Flavr Savr, dílo malé kalifornské firmy Calgene založené několika genetiky z tamních univerzit. Když její "výrobek" slavil komerční úspěch, malou společnost to zaskočilo. Zakladatelé byli vědci a nechtěli se stát podnikateli v zemědělství. Společnost rádi prodali společnost velkému koncernu Monsanto (které ocenilo hlavně patenty v portfoliu společnosti). Strategie Monsanta byla ale úplně jiná než Calgene. Kalifornská firma trvala na maximální otevřenosti: nechala si nezávadnost potraviny ověřit úřady, i když nemusela; rajčata byla jasně značená a zákazníci dostávali dokonce letáčky s vysvětlením, jak rajče vzniklo. Monsanto roky bojovalo za to, aby se informaci o obsahu GM plodin v jídlech objevovat nemuseli. A také se rozhodlo prodávat GM produkty ne koncovým zákazníkům (tedy ne potraviny), ale spíše farmářům (rostliny odolné proti herbicidům, aby se dala pole snadno odplevelit). Monsanto nakonec výrobu rajčete Flavr Savr zastavilo v roce 1997. V článku zmiňovaná rajčatový protlak vznikl z rajčat vyrobených v podstatě totožnou technologií, ale pod patronací firmy Zeneca. Po Pusztaiově aféře prodeje spadly a v roce 1999 firma výrobu zastavila. (mla) |
Slibný rozjezd zadrhl v srpnu 1998, když v britské televizi vystoupil vědec maďarského původu Arpad Pusztai a prezentoval výsledky svých pokusů na laboratorních potkanech krmených geneticky modifikovanými bramborami. Ty obsahovaly gen sněženky, podle kterého si brambory vyráběly toxický protein lektin. Potkani živení těmito bramborami trpěli poruchami imunitního systému a měli poškozené střevo. Pusztai tvrdil, že tyto problémy nevyvěrají z přítomnosti toxinu v potravě, ale jsou důsledkem samotného zásahu do dědičné informace.
Svá tvrzení nemohl v té době opřít o publikaci ve vědeckém časopise. Sdělovacím prostředkům to nevadilo a strašily veřejnost ničím nepodloženými vizemi o škodlivosti potravin z geneticky modifikovaných plodin. Později se ukázalo, že závěry Pusztaiovy studie jsou zcela mylné. Ale Džin už opustil lahev.
Rajče Flavr Savr zmizelo v době největšího poprasku kolem Pusztaiova televizního vystoupení z evropského trhu a už nikdy se na něj nevrátilo. Další geneticky modifikované plodiny se už do Evropy dostávaly jen obtížně.
Tichá fiaska kritiků
Pusztai měl hned několik následovníků. Sdělovací prostředky celkem okázale ignorovaly stovky studií, které neprokázaly škodlivost potravin a krmiv z geneticky modifikovaných plodin pro lidi i zvířata a chytaly se ojedinělých studií, jež se snažily prokázat pravý opak.
Scénář je stále stejný. Na počátku stojí velmi mizerně provedená studie. Následuje mediální hysterie, v níž zcela zanikají kritické hlasy vědců poukazující na slabiny experimentů. Když se nakonec ukáže, že všechno byl jen humbuk, sdělovací prostředky se s uvedením informací na pravou míru většinou nenamáhají.
Před pěti lety takto vzbudila velkou pozornost rakouská studie týmu Jürgena Zenteka, která prokazovala narušení plodnosti myší krmených geneticky modifikovanou kukuřicí. Psalo se o tom, mluvilo se o tom. Studie nikdy nebyla publikována a později rakouská vláda jako zadavatel studie dokonce její výsledky dementovala. Ale o tom už se skoro nikde nemluvilo a nepsalo.
Gilles-Eric Séralini
Snad ještě větší mediální kampaň spustil kolem své studie francouzský toxikolog Gilles-Eric Seralini, který zcela pochybnými experimenty došel k závěru, že geneticky modifikovaná kukuřice vyvolává u pokusných potkanů nádorové onemocnění. Studie plná zásadních pochybení byla dokonce publikována ve vědeckém časopise Journal of Food and Chemical Toxicology. Seralini propagoval její závěry v knihách i dokumentárních filmech. Nedávno však redakce časopisu rozhodla, že studie bude z časopisu stažena jako nevěrohodná. Seralini si tak užívá druhé vlny zájmu a staví se do role mučedníka.
Ačkoli se závěry Arpada Pusztaie, Jürgena Zenteka či Gillese-Erica Seraliniho ukázaly jako zcela chybné, zůstávají stále součástí internetového anti-GMO folklóru a řada čtenářů jejich pochybnou kvalitu buď vědomě ignoruje, nebo ani netuší, že čtou nepravdivé informace.
Nešikovná regulace
Nabízí se otázka, zda jsou geneticky modifikované plodiny tak velkou inovací, aby si v zemědělské produkci zasloužily zvláštní zřetel, jaký jim věnuje Evropská unie a její legislativa.
To, co pěstujeme na polích, v zahradách a v sadech a co následně jíme, prošlo za několik tisíciletí drastickou proměnou. První zvrat prodělal jídelníček člověka, když naši předkové opustili životní styl lovců a sběračů a začali se živit jako pěstitelé zemědělských plodina a chovatelé hospodářských zvířat. Mezi planým předkem kukuřice a původními mexickými odrůdami, na něž máme tendenci nahlížet jako na "přírodní produkt", je propastný rozdíl. Asi jako mezi károu taženou voly a raketoplánem. Botanici původně neřadili planého předka kukuřice se zdomácnělou kukuřicí do jednoho a téhož rodu. Pšenice vznikla před tisíciletími jako hybrid tří různých druhů travin, který by bez lidské péče dávno vyhynul.
Divoce rostoucí teosint - předek kukuřice.
Rostliny mají desítky tisíc genů a jejich dědičná informace se skládá z mnoha miliard písmen genetického kódu. Jednotlivé odrůdy vyšlechtěné našimi předky se liší dlouhými úseky tvořenými miliony písmen genetického kódu. Naproti tomu genetická modifikace se týká obvykle jednoho, či několika málo míst dědičné informace, kde genoví inženýři navodili změny v rozsahu maximálně tisíců písmen genetického kódu.
Proto také v USA a dalších zemích nehraje při schvalování nové odrůdy rozhodující roli, jak byla připravena, ale jaké má vlastnosti. A pokud se ukáže, že je ve většině ohledů srovnatelná s již pěstovanými odrůdami a její nově získané vlastnosti neškodí přírodě, zvířatům ani lidem, pak je bez velkých cavyků povolena pro pěstování.
Evropská unie si zvolila jeden z nejnešikovnějších systémů pro hodnocení nových odrůd. Rozhodující je pro nás, jaká technika byla pro vznik odrůdy využita. Evropa má oficiální seznam technik, jež považuje za genetické modifikace, a vlastnosti vzniklých plodin jsou pro ni druhořadé. Takže můžeme mít dvě řepky odolné k herbicidům a přitom jednu budeme komplikovaně prověřovat a sáhodlouze schvalovat pro pěstování jako geneticky modifikovanou plodinu, zatímco druhou pustíme na pole bez mrknutí oka, protože byla připravena technikou, jež nefiguruje na oficiálním seznamu. Situaci značně komplikuje i fakt, že vědci vyvíjejí neustále nové a nové techniky pro zásahy do dědičné informace rostlin a Evropa nestačí rozhodovat, zda tyto techniky patří, či nepatří na oficiální seznam technik pro genetické modifikace.
Důkladně prověřované techniky ze seznamu postupů pro genetické modifikace přitom navodí v genomu řepky jednu jasně definovanou změnu na jednom přesně zvoleném místě. Techniky označované za "tradiční" a používané bez omezení, například ozařování osiva radioaktivním zářičem, naopak navodí v dědičné informaci řepky bezpočet změn, o jejichž charakteru nevíme zhola nic.
Důvod, proč první řepku kontrolujeme a druhou nikoli, je z valné části praktický. Cíleně navozenou změnu umějí laboratoře snadno identifikovat a kontrola je snadná. V druhém případě dochází ke spoustě těžko definovaných změn, které by se v laboratořích hledaly obtížně. Jednodušší je tedy takové změny nehledat a prohlásit tyto plodiny za nemodifikované, a tudíž a priori za bezpečné.
Sila firmy Setuza v Ústí nad Labem, která v roce 2004 sila posloužila jako obří plátno pro hnutí Greenpeace.
Evropská specifika
Důvodů, proč se Evropa bojí geneticky modifikovaných plodin, je celá řada. Svou roli sehrává úzká skupina velkých obchodních řetězců, které ovládly většinu evropského potravinového trhu a snaží se navzájem přetáhnout zákazníky. Na ně cílí reklamními kampaněmi, z nichž první uvedla na trh biopotraviny.
Když se potenciál kampaně za biopotraviny vyčerpal, přišly obchodní řetězce s prodejem potravin živočišného původu od zvířat, která jsou chována v podmínkách zajišťujících maximální pohodu, například vejce od slepic chovaných ve volných výbězích a nikoli v uzavřených drůbežárnách.
Třetí v pořadí přišly kampaně, v kterých velké obchodní řetězce garantovaly, že v regálech jejich obchodů nejsou potraviny z GMO. Nebyl to nijak významný počin, protože většina geneticky modifikovaných zemědělských plodin je určena ke krmení hospodářských zvířat a nikoli pro přímou spotřebu člověkem. To však zákazník zhusta netuší.
Veřejnost se pod vlivem podobných kampaní utvrzuje v přesvědčení, že na geneticky modifikovaných plodinách a z nich vyrobených potravinách je něco podezřelého. Momentálně se zdá být i tato reklamní strategie za zenitem a obchodníci se snaží přesvědčit zákazníky, že ušetří životní prostředí, když si budou kupovat potraviny od místních producentů a nikoli z dovozu. Přínos ke snížení produkce skleníkových plynů je však zanedbatelný. Ve Velké Británii by konzumací potravin z místních zdrojů klesla celková produkce oxidu uhličitého asi o jedno procento.
Ekologie a GMOO zdravotní nezávadnosti potravin z geneticky modifikovaných organismů lze jen těžko pochybovat, protože všechny procházejí tím nejdůkladnějším testováním, jaké si lze představit. Žádná jiná nová odrůda ho neprodělává a potraviny z geneticky modifikovaných plodin jsou na trhu bezkonkurenčně ty neprověřenější a nejbezpečnější. Jejich odpůrci proto často argumentují možnými ekologickými riziky. Ukazuje se, že pěstování některých geneticky modifikovaných plodin skutečně má na polní ekosystémy významný efekt. To je moment, který velmi rádi zdůrazňují odpůrci GMO. Situaci je však nutné vnímat v celkovém kontextu zemědělství a jeho vlivu na životní prostředí. Neexistuje způsob hospodaření, který by neměl na přírodu žádný dopad. I v rámci tradičního či ekologického zemědělství dochází k významným zásahům do přírody, někdy větším jindy menším. Pokud srovnáme plné spektrum efektů tradičního a ekologického zemědělství s efekty pěstování geneticky modifikovaných plodin, pak se ukáže, že důsledky pěstování plodin vzniklých v laboratořích genových inženýrů nijak nevybočují z řady. Mnohdy jsou k životnímu prostředí dokonce šetrnější než ostatní systémy hospodaření. Jasně se to ukázalo např. na výsledcích studie, která hodnotila dopady pěstování geneticky modifikované kukuřice a tradičních systémů pěstování této plodiny. Konvenční pěstování kukuřice patří z hlediska druhové pestrosti pole k nejhorším. Přesto není v Evropě slyšet volání po zákazu tradiční kukuřice. Dokonce i ekologičtí zemědělci dokážou napáchat na životním prostředí škody, na jaké se pěstitelé geneticky modifikovaných plodin nezmohli. Jejích přičiněním se pěstitelé jabloní potýkají s populací obaleče jablečného odolného k virům, které tyto původce "červavosti" jablek vždy spolehlivě hubily. |
Západní Evropa od konce druhé světové války nezažila větší ekonomickou turbulenci či politickou krizi. Životní úroveň neustále rostla a dnes je jedna z nejvyšších na světě. Podíl výdajů za potraviny na celkových životních nákladech je velmi nízký a lidé si mohou dovolit "luxusní potraviny", například drahé potraviny z produkce ekologického zemědělství. Zároveň Evropané nijak zvlášť nepocítí, když budou ohrnovat nos nad potravinami z geneticky modifikovaných plodin.
Odpor vůči GMO sice nemůžeme podložit racionálním odůvodněním, ale můžeme si ho dovolit. Odmítání GMO nás nebolí. V USA jsou ve společnosti daleko větší sociální rozdíly a skupina lidí, kteří vydávají za potraviny citelnou část rodinného rozpočtu, je poměrně početná. Pro ně jsou levnější potraviny z geneticky modifikovaných plodin lákavé. Ještě tíživěji dopadá jakékoli zvýšení cen potravin na obyvatele ekonomicky méně vyspělých zemí.
V Evropě je celkem hojně rozšířená averze k nadnárodním společnostem. Ekonomika našeho kontinentu je postavena na malých a středně velkých firmách. Máme proto tendenci vnímat nadnárodní společnosti jako cosi z principu podezřelého. Přitom genetické modifikace se staly doménou velkých nadnárodních korporací z valné části i díky tlaku environmentalistických hnutí na důkladné ověřování bezpečnosti geneticky modifikovaných.
Testy nutné k tomu, aby mohla být geneticky modifikovaná plodina uvedena na trh, jsou tak rozsáhlé, důkladné a zaberou tolik času, že si je může dovolit jen ekonomicky výjimečně silná firma. A to rozhodně nejsou malé a střední evropské podniky. Podobně jako při testování léků před uvedením na trh je to doména několika málo nadnárodních korporací.
Opomíjet nelze ani kulturní rozdíly mezi Evropou a Amerikou. Američané mají obecně větší slabost pro využívání výsledků vědy a nových technologií, i když jim třeba nijak zvlášť nerozumějí. Tradičně také vyznávají kult svobodného podnikání. Proto pro ně nepředstavují geneticky modifikované organismy zásadní problém.
Evropa naopak shlíží na vědu a vědce s krajní podezřívavostí. Politici jsou si těchto společenských nálad dobře vědomi a zohledňují je při rozhodování. Proto se američtí politici řídí při svém rozhodování vědeckými poznatky podstatně víc než jejich evropské protějšky. To však platí především v případech, kdy se věda nedostává do kolize s náboženstvím. Například v otázkách vzniku světa a evoluce si Amerika drží náhledy, které jsou s vědou v konfliktu.
Ukázka dnes komerčně úspěšné technologie genetických modifikací. Vlevo je běžná rostlina hrášku napadená larvami škůdce zavíječe. Vpravo jeho geneticky modifikovaná varianta vybavená genem převzatým z bakterií, které vyrábí jed zabíjející larvy zavíječe. Zákazník se nedočká sice žádného zlepšení, ale zemědělec ušetří náklady na postřik.
Dobrovolný ústup
Evropa je specifická v mnoha ohledech: historicky, politicky, ekonomicky, kulturně i sociálně. Na tom nelze nic změnit. Proto také její obyvatelstvo a politická reprezentace často uvažují a konají jinak než zbytek světa. Na tom není nic špatného. Problémy nastávají, když Evropa začne považovat svůj specifický náhled na věc za jediný a jednou pro vždy správný, necítí potřebu jej korigovat v konfrontaci s pokrokem ve vědě a dokonce si činí nárok na to, aby svůj názor vnutila i obyvatelům jiných světadílů, například subsaharské Africe.
Mnohé ze zásadních objevů v oboru genetických modifikací se odehrály na evropské půdě a náš kontinent určoval chod tohoto odvětví. Tyto pozice však Evropa zcela dobrovolně vyklidila.
Pro současný odmítavý přístup evropských zemí k otázce geneticky modifikovaných organismů proto existuje nepříjemná, ale o to poučnější historická paralela. Počátkem 15. století byla Čína námořní velmocí. Stavěla koráby, jejichž posádky tvořily stovky lidí. S flotilami těchto korábů, vedle nichž by o osmdesát let mladší Kolumbova Santa Maria vypadala jako necky, podnikal admirál Čeng Che plavby po celém Indickém oceánu. Čína díky tomu měla vliv na dění v Indonésii, Indii a dokonce i na východním pobřeží Afriky. V jejích možnostech bylo přeplutí Pacifiku a objevení Ameriky půl století před Kolumbem.
Jaroslav PetrJe vzděláním biolog. Pracuje jako vedoucí výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, kde se zabývá reprodukční biologií a biotechnologiemi hospodářských zvířat. Přednáší externě na České zemědělské universitě v Praze a dalších institucích. Je také dlouholetým popularizátorem vědy. Píše například pro Lidové noviny, časopis Vesmír i server Osel.cz. |
Jenže pak propadla Čína pod vlivem konfuciánských tradicionalistů dojmu, že okolní svět nepotřebuje. Vše vyvrcholilo za vlády císaře Ču Čchi-čena zákazem stavby lodí o více než dvou stěžních a zákazem zaoceánských plaveb. Čína se povýšenecky uzavřela před okolním světem a to byl počátek jejího ústupu z výsluní a následného pádu. Přišla o podněty, kontakty, nové technologie. Omezil se obchod, vzkvétalo podloudnictví a stát přicházel o příjmy. Oslabení čínské flotily otevřelo japonským pirátům prostor pro nájezdy a drancování.
Velmi výstižně podobné situace popisuje americký fyziolog, geograf a spisovatel Jared Diamond, když říká: "Každá společnost se jednou za čas poblázní, váží si věcí bezcenných a zavrhuje věci cenné. V dnešním propojeném světě je nemyslitelné, aby někdo zašel v tomto pobláznění tak daleko, že by zavrhl důležitou technologii. Společnost, která se od takové technologie na čas odvrátí, má stále její přínosy před očima u sousedů a má možnost si ji opět osvojit. Pokud to neudělá, pak svým sousedům podlehne."
Nezbývá než doufat, že naše evropská společnost se ze svého pobláznění včas vzpamatuje a konkurenci okolního světa těžícího z vymožeností moderních biotechnologií nepodlehne.
