Až se letos na olympiádě v Riu poběží maraton, na chvíli si na stádo zpocených, funících Homo sapiens přepněte a pokochejte se obdivuhodnými výsledky vývoje člověka. Běh je totiž jedna z věcí, která nám jde nejlépe - a vzpřímený postoj a skvěle fungující potní žlázy maratonců jsou klíčové triumfy evoluce rodu Homo.
Dohromady z nás - alespoň podle tzv. hypotézy vytrvalostního běhu - udělaly lovce, kteří na savanách našli dostatek potravy k vývoji svého mozku a dalších schopností, díky kterým pak naši předkové mohli nastoupit k celosvětovému úspěchu. Domněnka, která úspěch člověka přikládá jeho běžeckým schopnostem, je několik desetiletí stará a byť ji nelze považovat za prokázanou, má už dnes celou řadu ve vědě vlivných zastánců. Postupně také získává nové a zajímavé rysy - a my využijme olympijské příležitosti, abychom si některé představili.
Jak vysoko jsme si žili
Jednou z novinek je lepší model teploty těla našich předků, který letos v květnu zveřejnili britští antropologové Tamás Dávid-Barrett a Robin Dunbar (studie dostupná odsud). Ve své práci se snaží zpřesnit odhady toho, o kolik nás ztráta ochlupení a postavení na dvou zadních končetinách mohla vlastně ochladit - či přesněji se snaží zlepšit stávající modely termoregulace našich předků. V této otázce stále není zcela jasno, protože jak se dnes zdá poměrně jasné, naši předkové se postavili na zadní dříve, než se přesunuli do savan. Určitě stáli na zadních už před pěti miliony let, na savany přešli zřejmě někdy o pár milionů let později.
Srovnání před pěti lety objevené nártové kosti australopitéka s lidskou. Podle podoby nalezené kosti se nezdá, že by australopitékové používali dolní končetiny stejně jako dnešní lidoopi. Patrně tedy nebyli na stromech o mnoho obratnější než dnešní lidé.
Vzpřímený postoj tedy nejspíše předcházel běžeckým schopnostem, a vyvinul se u hominidů, kteří ještě trávili velkou část života na stromech. Protože vzpřímený postoj pomáhá s termoregulací především snížením množství přímo dopadajícího slunečního záření, nabízí se otázka, zda vůbec mohl mít ve stinném lesním prostředí nějaký termoregulační význam.
Podle modelu britských vědců, založeného také na pozorování aktivity dnešních lidoopů, by skutečně v lese pohyb po dvou velký význam neměl. Ale pokud se naši předkové pohybovali ve smíšeném prostředí (na okrajích lesů, v nižším porostu), tak by tu jistá výhoda býti měla. V jejím důsledku by se mohli australopitékové z doby před zhruba pěti miliony let pohybovat během dne o něco málo déle než zvířata na čtyřech nohou. Jak jsme říkali, rozdíl není veliký, a autoři rozhodně netvrdí, že by se pohyb na dvou nohách vyvinul právě kvůli němu. Vznikl zřejmě z jiného důvodu (byť kvůli vyšší obratnosti na stromech to zřejmě nebylo). Jistá výhoda při udržování teploty těla však jistě mohla přispět k udržení rysu.
Zajímavé je, že Dávid-Barrett a Dunbar na základě svého modelu považují za velmi nepravděpodobné, že by se naši předkové v té době zbavovali ochlupení. Jak v práci opakovaně zmiňují, fosilie australopitéků se našly na místech, která jsou dnes sice často blízko hladiny moře, ale v době uložení kostí nebyly. Některé části Velké příkopové propadliny se za posledních několik milionů let propadly až o kilometr, a tak vlastně v tuto chvíli nemáme podle nich žádné nálezy hominidů z té doby z nadmořských výšek pod jeden kilometr. Pokud nejde jen o náhodu, tak by naši předci museli žít v podmínkách, kde teploty mohly klesat poměrně často pod 10 °C - a bez ochlupení (či ohně) by v nich tedy měli poměrně velkou nevýhodu.
Ztracené ochlupení
Samozřejmě, tohle neodpovídá na otázku, kdy přesně jsme o své ochlupení přišli. Máme jenom nepřímé indicie, které zatím přesné datum určit neumožnily. Jednou z nich je třeba vznik druhu Homo erectus, který podle všeho žil už před 1,8 miliony let. Při pohledu na jeho kosterní pozůstatky se zdá poměrně nápadné, že mohl být podle své anatomie poměrně velmi schopný vytrvalec.
V čem by lidští atleti porazili zvířata?Není toho mnoho  Ilustrační foto |
Například měl zřejmě Achillovu šlachu, která slouží při běhu jako pružina - zmáčkne se při dopadu a pomůže s odrazem. A měl také podstatně větší mozek než jeho známí předchůdci. To také hezky souzní s hypotézou, že vytrvalostní lov nám zpřístupnil nové zdroje potravy, díky kterým jsme si mohli dovolit živit svůj velký mozek. (Ke zlepšení mohlo přispět i vaření potravy, ovšem alespoň trochu přesvědčivé doklady využití ohně máme z doby před zhruba půl milionem let, tedy dávno po vzniku Homo erectus.)
Ve stejné době jsme také mohli získat velkou část svých potních žláz. Ty mají v podstatě i všichni ostatní savci, ale jen opravdu málo zvířat jich má tolik jako my. Představují další klíčovou součást výbavy přespolních běžců. V roce 2015 vědecká práce (v časopise PNAS) odborníků především z Harvardu ukázala, že alespoň u myší aktivita jednoho genu (tzv. En1) přímo souvisí s hustotou ochlupení a výskytu potních žláz.
Dotyčný gen En1 je velmi důležitý i v jiných ohledech při vývoji plodu a bez něj se nedá přežít, ale stejně jako jiné geny může pracovat na více či méně „plynu“. A právě to (spolu)ovlivňuje, jak moc ochlupené zvíře bude a jak se bude potit. Je tedy poměrně snadno představitelné (ovšem znovu ne prokázané), že evoluce v době našeho přechodu na savany měla shodou okolností připravenou poměrně snadno schůdnou cestu, jak nás změnit na druh vytrvalců.
Platí to hlavně v teplém podnebí, třeba v podmínkách letošní olympiády v Riu de Janeiru. V chladném počasí, kde by termoregulace nehrála takovou roli, by se určitě situace mohla výrazně změnit - například vlci ve vysloveně nízkých teplotách, kde není problém se uchladit, mohou podávat skvělé vytrvalecké výkony (víme určitě, že za den dokáží naběhat více než 80 kilometrů, i když čas na maraton jim samozřejmě zatím nikdo změřit nedokázal). Vytrvalostní běh ale i tak zůstává jednou z mála atletických disciplín, ve kterých bychom měli při „všezvířecí“ olympiádě skutečně šanci. Dalších pár medailových tipů najdete v našem starším článku.
