Některé letecké katastrofy jsou zapříčiněny špatně fungujícími stroji. Jiné jsou důsledkem dlouhého řetězu náhod nešťastných okolností. Ale v oblasti, kde zuří vojenský konflikt, se přidává další nebezpečí: chybující lidé disponující smrtícími prostředky.
Dokumentární rekonstrukce Letecké katastrofyTento článek vychází z kanadské dokumentární rekonstrukce Mayday, kterou vysílá Česká televize pod názvem Letecké katastrofy. Článek připravujeme ve spolupráci s ČT. Většina snímků z článku pochází právě z dílu Letecké katastrofy: Tragická záměna (Mayday: Mistaken Identity), který vysílá Česká televize na programu ČT1 v úterý 22.1. od 21:20. |
Ráno dne 3. června 1988 nezačalo pro kapitána Willa Rogerse vůbec optimisticky. Dostal hlášení od tajných služeb, že na některou z lodí možná ten den zaútočí iránská armáda. Kapitán vzal zprávu na vědomí a vyrazil na můstek.
Kapitán velel plavidlu USS Vincennes. Jeho loď se právě vracela z měsíční hlídkové mise a posádka se těšila na několikadenní odpočinek v přístavu. Netuší ještě, že po týdnech poklidného hlídkování a dohlížení na mír v zálivu se jejich loď dostane do své první přestřelky.
Vincennes, určený původně k obraně bojové skupiny letadlové lodi, byl vyzbrojen raketomety Mark 26, protilodními střelami Harpoon, dvěma 120mm kanóny a rychlopalným systémem Phalanx. Na jeho palubě byl také velmi výkonný radar. Fázovaná anténní soustava dokázala najednou sledovat až tři sta cílů do vzdálenosti sta kilometrů.
Irácko-iránská válka22.9. 1980 - 20.8. 1988 Do roku 1990 se jí říkalo také "Válka v Perském zálivu". Válku začala irácká armáda, když v roce 1980 překročila iránské hranice. Po počáteční bleskové invazi se válka změnila a charakterizovala ji široká fronta a vleklé "zákopové" boje. V roce 1988 napadly íránské síly třináct tankerů během jednoho měsíce. Jejich cílem bylo zabránit Saddámu Husajnovi vyvážet ropu. Americké jednotky měly za úkol chránit civilní plavidla v oblasti perského zálivu, protože Irák i Irán navzájem napadaly tankery. Ochrana lodí byla svěřena také křižníku Vincennes. |
Když se kapitán Rogers dozvěděl, že je fregata v ohrožení iránskými rychlými ozbrojenými čluny (bogamary), vyslal na průzkum helikoptéru. Dvoumotorový vrtulník čluny brzy objevil, za což si od nich vysloužil dávku z protiletadlového kanónu.
Pilot se stáhnul a ohlásil kapitánovi, že byl napaden. Kapitán si to vysvětlil jako útok na jeho posádku, což mu, podle amerických předpisů, umožňuje v konfliktu použít síly. Rogers nařídil změnu kurzu, vyhlásil poplach a loď se za všeobecného spěchu na palubě vydala plnou rychlostí směrem k bogamarům v Hormuzské úžině.
"Po vyhlášení poplachu bylo třeba uzavřít všechny průchody a připravit se k případné obraně," vysvětluje jeden z vojáků, Mark Nielson, a kolega Zunino jej doplňuje: "Musíte si okamžitě nasadit přilbu a plynovou masku. Pohyb po lodních prostorech je zakázán. Všichni musí zaujmout svá místa a plnit své úkoly." Šest a půl minuty po rozeznění sirén byl křižník připraven k boji. Na rozdíl od mnoha předchozích cvičení to tentokrát bylo doopravdy. Loď čekal křest ohněm.
Civilní letadlo
Pouhých 87 kilometrů od USS Vincense se na letišti v iránském Bandar Abbásu připravoval ke startu Airbus A300B2 společnosti Iran Air. Na kapitánském křesle seděl sedmatřicetiletý Mohsen Razaian, zkušený pilot s více než deseti tisíci nalétanými hodinami. Kvůli problémům s odbavením jednoho z cestujících se pravidelný let zpozdil o 27 minut. Zdánlivě nepatrná prodleva se ale stala jedním z kaménků, který spustil lavinu.
USS Vincennes mezitím doplul na dohled ozbrojeným bogamarům. Kapitán čekal, jak se čluny budou chovat. V případě přímého ohrožení nebo jejich agresivního chování měl možnost se bránit.
"Jakmile se (čluny) otočily a začaly kolem nás manévrovat, požádali jsme o povolení vypálit varovný výstřel," vypráví kapitán. Toho se jim od zodpovědného kapitána Richarda McKenna dostalo.
V 9:44 minut se tak z běžné situace vyvinul vážný střet. Lodní dělo vypálilo výstražnou salvu. "Celá loď se otřásala," vzpomíná Nielson. Čluny palbu opětovaly.
"Přímá konfrontace bylo to poslední, co jsme si přáli. Předpokládali jsme,že se tomu vyhneme. A najednou to tady bylo..."
"Museli jsme rychle manévrovat, protože jsme si je chtěli držet od těla. Neustále jsme měnili cíle. Úkolem Montgomery bylo vypořádat se s druhou skupinou člunů," vysvětluje kapitán. Rozpoutala se přestřelka. Každý, kdo se nyní k lodím přiblíží, je považován za možného nepřítele.
Americká loď měla na palubě jedno z nejsofistikovanějších kontrolních center té doby. Výkonný radar monitoroval nejen bezprostřední okolí, ale také vzdušný prostor, a to v okruhu až 100 km. Major Lustig v kontrolním centru zaznamenal také let íránského letounu P3. Kontaktoval jej na vojenské frekvenci, sdělil mu, že je zaměřen a požádal jej o změnu kurzu. Pilot slíbil, že se bude držet mimo konflikt. Kapitán Rogers se však obával, aby stroj nepřivolal leteckou podporu. Bitva se každým okamžikem přiostřovala.
Jelikož byla loď ve stavu bojové pohotovosti, probíhaly všechny kontroly ještě pečlivěji. Na vojácích se také jistě podepsala nervozita z očekávaného útoku. Každé letadlo bylo v takovou chvíli podezřelé už od chvíle, kdy se coby neoznačený symbol objevilo na radarů.
Letadlo kapitána Rezaiana s 290 civilisty na palubě se tak na monitorech radarů objevilo takřka bezprostředně po zpožděném startu z Bandar Abbásu. Toto letiště využívá také iránské letectvo, a podle amerických informací zde tou dobou měly být i stíhačky F-14 Tomcat.
Obsluha radarů Rezainovo letadlo na pravidelné lince 655 kurzorem zaměřila, aby přečetla kód vysílány automatickým odpovídačem.
Všechna velká letadla jsou vybavena odpovídačem. Anderson tedy musí identifikovat signál blížícího se cíle. Poručík Anderson zmáčknutím tlačítka vysílá do atmosféry svazek elektromagnetických pulsů. Radarový odpovídač reaguje automaticky. K lodi směřuje elektronická odezva s kódem, který má odhalit, zda jde o spojence nebo nepřítele.
Kódy začínající čísly 1, 2 a 4 jsou vyhrazeny vojenským účelům, zatímco trojka značí civilní letadla. Letadlo se hlásilo pod kódem tři. "Trojkou se hlásí každý," vysvětluje ale Nielsen. "To samo o sobě nic neznamená. Mohl to být civilní letoun, ale taky to nemusel být civilní letoun."
Protože by se za označením mohl skrývat vojenský stroj, přistoupil Anderson k dalšímu kroku. V letovém řádu si ověřil, zda v tuto dobu odlétá z Bandar Abbásu nějaká pravidelná linka.
Loď se tedy pokusila letoun kontaktovat na vojenské nouzové frekvenci: "Neidentifikované íránské letadlo na kursu dva nula tři, rychlost čtyři osm pět, ve výšce dvanáct set metrů. Tady americká válečná loď...Blížíte se k americké válečné lodi. Žádáme, abyste sdělili své úmysly, konec."
Odpovědi se však nedočkali. Přes veškerou špičkovou techniku nedokáže křižník vysílat na kmitočtech, které používá kontrola řízení letového provozu, proto nezbylo, než volat na nouzové civilní frekvenci. Ani na toto volání ale loď nedostala odpověď.
Poručík Anderson najednou zpozoroval, že status letadla na radaru se změnil. Obrazovka nyní kromě módu tři ukazovala také mód dva s kódem 100. Porovnáním se seznamem Anderson zjistil, že toto označení by mohlo patřit irácké stíhačce F-14. To už bylo vážné.
"Všem stanovištím. Máme tu potenciální mód dva na dráze 4-1-3-1. Vypadá to na ef-čtrnáctku," ohlásil Anderson do mikrofonu. Jeho slova měla elektrizující účinek. Letoun se nyní na taktických obrazovkách označil jako stíhač. Který mířil přímo k lodi.
Jak později ukázalo vyšetřování, vojenský kód nepatřil letadlu Airbus, ale skutečně stroji F-14, který byl připraven ke startu že stejného letiště. Když obsluha zaměřila právě vzletnuvší civilní letoun, byl tento v blízkosti letiště. Kurzor obsluha nechala na původním místě a nesledovala jim letadlo, a tak zaznamenal i vojenský kód. Anderson jej mylně přisoudil Airbusu, kterým se právě zabýval. Nejednalo se snad ani o chybu, jako spíše nepřesnost, ale odstartovala sled události, které vyústily v tragickou záměnu.
Blíží se! Kapitáne, co máme dělat?
"Srdce mi bušilo do žeber. A hladina adrenalinu stoupala," vzpomíná Nielsen na okamžiky krátce poté, co se všichni dozvěděli, že na ně nejspíše vystartovala stíhačka. Letoun byl vzdálen pouhých 45 km. Koordinátor protiletecké obrany žádal kapitána o povolení jej zneškodnit, pokud překročí určitou hranici: "Když ve vzdálenosti třiceti kilometrů neotočí, navrhuji sestřel. Žádám o souhlas."
Kapitána v tu chvíli zaměstnávaly i nečekané problémy se zaseknutým dělem. Zároveň musí rozhodnout o osudu blížícího se letounu. V něm se zatím kapitán Rezaian ujišťuje, že má správně nastavený odpovídač a je tedy snadno identifikovatelný jako civilní letadlo.
Také na lodi si poručík William Mountford všiml, že letadlo se hlásí v módu tři, a informoval o tom kapitána. Ten to vzal na vědomí. Protože však měl informace od tajné služby, že ten den hrozí zvýšené nebezpečí, nemohl ignorovat fakt, že letoun neodpovídá.
"Neidentifikované letadlo na kursu 2-1-0, rychlost 3-5-0 letící ve výšce tři tisíce tři sta metrů metrů. Blížíte se k americké válečné lodi..."
Letoun se k lodi přiblížil na třicet kilometrů. Pokud by šlo o stíhačku, stává se pro loď bezprostředně nebezpečnou. Kapitán má nyní podle platných předpisů oprávnění letadlo sestřelit. "Měl jsem pochybnosti, " přiznává. Proto rozkaz odložil.
Jeho pochybnosti ale vzápětí rozptýlil vzrušený výkřik taktického koordinátora, poddůstojníka Leache, zdopovědného za sledování vzdušných cílů: "Začíná klesat!"
To dávalo smysl jedině, pokud šlo o stíhačku chystající se k útoku. 24 km od lodi už stíhačka mohla vypálit řízené střely nebo na loď jinak zaútočit. Atmosféra byla nevýslovně napjatá. Dispečeři se stále snažili letoun kontaktovat, ale marně. Další hlášení naopak potvrdila, že letoun klesá a zrychluje.
Vzdálenost 17 km nutila kapitána jednat. Vzpomněl si na americkou fregatu Stark, kterou před rokem napadla irácká stíhačka raketami Exocet. Během útoku zahynulo 37 vojáků. Kapitán měl zodpovědnost za své muže a musel jednat. Jeho lodi se toto přihodit nesmí.
Přišel okamžik pravdy. Kapitán otáčí autorizačním klíčem k odpálení raket. Cíle je zaměřen, rakety odpáleny.
Nadále se loď snaží letoun kontaktovat na nouzové vojenské frekvenci. Kdyby se ozval, může kapitán ještě útok odvolat. Svůj prst má připravený na tlačítku, kterým obě rakety zničí dříve, než zasáhnou cíl.
Ale střely se neúprosně blíží k letounu. Zatímco my, coby diváci dokumentu, víme, že sledujeme šestou nejhorší leteckou katastrofu v dějinách, na můstku mají za to, že se brání velice nebezpečnému útoku.
Letoun s popiskem F-14 z radaru zmizel. Vizuální kontakt potvrdil zásah a kapitán Rogers je přesvědčen, že zachránil svou loď před zničením. Místo toho právě učinil nejhorší omyl své kariéry.
Záchranáři nenašli v troskách ani jediného člověka, který by přežil. Na palubě zahynulo 290 lidí, z toho 66 dětí.
Bratr kapitána Rezaiana je z havárie dodnes zdrcen při vzpomínce na den, kdy musel do márnice, aby identifikoval tělo svého sourozence: "Nechci si to místo znovu vybavovat. Snažím se na něj zapomenout. Když jsem uviděl ta těla, nedokázal jsem se ovládnout. Dělám všechno proto, abych na to, co jsem tam viděl, nemusel vzpomínat. Naše rodina byla zdrcena. Hlavně jeho děti, žena a moji rodiče, kteří jsou stále naživu... Nemine den, aby o té události nemluvili. Stále probírají, co se stalo a proč k tomu vlastně došlo."
Vyšetřování
Světová veřejnost byla pobouřena. Všichni se ptali, jak je možné, aby křižník vybavený špičkovou technikou zaměnil osobní letadlo za útočící íránskou stíhačku. Americká vláda pověřila kontraadmirála Fogartyho, aby celou záležitost vyšetřil: "Můj první pocit byl, že jde o tragédii. Uvědomoval jsem si, jaká zodpovědnost na mě leží a kolik bezesných nocí mám před sebou..."
Vyšetřování se řídilo vojenským právem a postupně vyslechlo všechny zúčastněné. Z vyšetřování vyplynulo několik důležitých okolností, které přispěly ke konečné tragédii.
Především, zpoždění letu 665 způsobilo, že jej Anderson nenašel na seznamu pravidelných linek. Anderson také vypověděl, že rozhodující pro jeho podezření byl mód dva.
Tajná služba zjistila, že ve stejnou dobu jako let číslo 6-5-5 se v Bandar Abbásu připravovala ke startu také íránská stíhačka. Zdá se, že Anderson označil kulovým ovladačem civilní letoun, ponechal ovšem dotyčný nástroj zapnutý přes minutu a půl na stejném místě.
Symbol stroje se sice na obrazovce posunoval směrem k lodi, ale systém nadále přijímal signály z íránského letiště. Šlo o lidskou chybu způsobenou nedokonalostí jinak špičkové techniky.
Protože útok stíhačky zapadal do informací, které měl kapitán od tajné služby, nevěnoval příliš pozornosti, kdy mu poručík Mountford hlásil, že letadlo se hlásí na módu tři. Kapitán nepochyboval, že jde o vojenský letoun, přesto váhal s rozkazem k sestřelení: "Chtěl jsem získat veškeré dostupné informace. Kód jedna jedna nula nula mohl znamenat ef-čtrnáctku stejně dobře jako ten průzkumný letoun. Až do té doby na naše volání vždycky reagovali."
Což je dobrá otázka. Proč letoun nereagoval na volání? Ukazuje se, že sedm z deseti vysílání proběhlo na vojenské frekvenci, které Airbus nemohl přijmout. A na těch civilních adresovali vysílání "neidentifikovanému letounu na kurzu 210, rychlost 350..."
Jak později vyšetřování objasnilo, ačkoli kapitán Rezaian toto vysílání pravděpodobně slyšel, neměl důvod na něj reagovat. Zatímco lodní radar měřil rychlost vzhledem k zemskému povrchu, v Airbusu viděl kapitán rychlost vzhledem k okolnímu vzduchu. Ta se lišila o více než devadesát kilometrů v hodině. Rezaian se proto klidně mohl domnívat, že je hlášení určeno někomu jinému. Kdyby místo toho použili jeho kód z odpovídače, mohlo se celému incidentu elegantně předejít, ale k ničemu takovému je tehdejší předpisy nezavazovaly.
Asi nejvíce kapitánovo rozhodování ovlivnila hlášení o tom, že letoun klesá a pravděpodobně přechází do útoku. Proto bylo pro vyšetřovatele překvapením, když prohlédli záznamy z obrazovek a zjistili, že Airbus nikdy klesat nezačal. "Ve skutečnosti po celou dobu stoupal. Bylo to pro nás naprosto neočekávané zjištění," říká Fogarty.
Podle psychiatrů mohl v tragédii sehrát roli stav nazývaný „naplnění očekávaného scénáře.“ Jde o to, že pokud pevně věříte, že k něčemu dojde, nevyvrátí vaše přesvědčení ani data ukazující, že to tak není. Kdyby si nadřízení důstojníci zkontrolovali své monitory, všimli by si, že „útočník“ neletí střemhlav, ale trvale stoupá. Nikoho to však nenapadlo. Neměli důvod svým podřízeným nevěřit, jak vysvětluje major Lustig: "Neumím si to vysvětlit, pane. Měl jsem teď spoustu času, abych o tom přemýšlel. Musím říct, že ta data pro mě nejsou rozhodující. Reagoval jsem na hlášení členů obsluhy, kterým jsem naprosto věřil. Neměl jsem důvod o jejich informacích pochybovat. Musel jsem okamžitě navrhnout velícímu důstojníkovi řešení, a to jsem učinil."
Závěr komise
"Když jsem vzal v úvahu, kolik času měl na své rozhodnutí, a informace, které měl k dispozici, dospěl jsem k názoru – a trvám na něm dodnes – že jednal správně. Jeho hlavním úkolem bylo ochránit loď před zásahem," uzavřel vyšetřování Fogarty.
"K sestřelení letadla Íránských aerolinií nedošlo v důsledku zanedbání ze strany amerického námořnictva," stojí ve zprávě, podle které kapitán "jednal vzhledem k dostupným informacím a časovému rámci obezřetně.“ Admirál dále uvedl, že Írán musí nést zodpovědnost za "rizika vyplývající z provozování osobní letecké dopravy v těsné blízkosti válečného konfliktu."
Investigativní reportér Roger Charles však upozornil, že případ má ještě další rovinu, protože v uvolněné zprávě z vyšetřování nebyla žádná mapa: "Skutečnost, že ve Fogartyho zprávě žádná taková mapa nebyla, o něčem svědčí. Zajímalo mě, co za tím je."
Když dal dohromady všechna data, dospěl k překvapivému výsledku. V okamžiku výstřelu se Vincennes nacházel čtyři kilometry hluboko ve výsostných iránských vodách, kde neměl co pohledávat. Ve chvíli, kdy loď vystřelila na letadlo, které křížilo jejich dráhu, nacházela se na iránském území!
Tam je zahnala akce na obranu fregaty Montgomery. Ta ostatně byla, jak připouští i kapitán McKenna, trochu přehnaná: "Popravdě řečeno, když se tenkrát vypravili na pomoc fregatě Elmer Montgomery, měl jsem dojem, že se trochu moc hrnou do akce. Ta situace zdaleka nebyla kritická. Povolal jsem je tedy zpět. Měli původně jiný cíl, ale přesto se tam rozhodli vydat. V tomto ohledu panuje všeobecná shoda – a já to vidím stejně, že si zbytečně říkali o malér."
Kapitán Rogers dostal i přes tento tragický omyl své kariéry vyznamenání Řád záslužné legie za příkladné velení křižníku Vincennes. Dnes je již ve výslužbě.
Tragédie připomněla, že ani nejmodernější technologie nedovedou člověka ochránit před jeho vlastním strachem.
Odkazy
- Námořnictvo sestřelilo irácké dopravní letadlo (Washington Post, anglicky)
- Americká loď sestřelila irácké linkové letadlo (BBC, anglicky)
- Vyjádření amerických politiků k tragédii (anglicky)
- Vice o nehodě: Iran Air Flight 655 (Wikipedia.org, anglicky)