Létající upír SOFIA
V minulém roce poprvé proletěl nad Českou republikou „Létající upír“, létající observatoř SOFIA agentury NASA. Jde o nejnovější ztělesnění staré myšlenky: pozorovat hvězdy z co největší „blízkosti“, tedy přímo z oblohy.
První pozorování byla prováděna z otevřených kokpitů dvouplošníků či ještě dříve z balonů. Letadla přinesla mimořádnou mobilitu a oproti pozemním stanicím poskytují na bezoblačné obloze delší pozorovací čas na přesném zeměpisném místě. Až do 60. let však letecká astronomie přešlapovala na místě, když se zaměřovala jen na samotné zatmění Slunce. Za bod obratu lze označit nástup infračervených teleskopů, umožňující rozkvět oboru astronomie i v tomto spektru.
Jak to tedy všechno začalo?
1887 První vědecký let
Dne 19. srpna (podle juliánského kalendáře 7. srpna) se odehrálo úplné zatmění Slunce, které bylo poprvé vědecky pozorováno z létajícího zařízení. Pilotem balonu „Ruskij“, Ruský, ve kterém pro vysokou hmotnost přístrojů mohl vzlétnout pouze jeden člověk, byl Dmitrij Ivanovič Mendělejev, všestranně nadaný vědec, autor periodické soustavy prvků známé jako Mendělejevova tabulka prvků.
Mendělejův let na „aerostatu“ v roce 1887
Mendělejev vzlétl z levého břehu řeky Sestry v půl sedmé ráno ve městě Klin, ležícím sto kilometrů severovýchodně od Moskvy, a po 90 minutách letu na severozápad, kdy dosáhl maximální výšky 3 600 metrů, urazil vzdálenost 90 kilometrů, a v 9:20 hod. přistál u vesnice Spas-Ugol. Mendělejevův let, který se neobešel bez těžkostí, ocenila francouzská letecké akademie udělením čestné medaile.
1912 První rytíři nebes
Pásmo totality během úplného zatmění 17. dubna probíhalo napříč Evropou od Portugalska, Francie přes Německo, Baltské státy až nad severní část Ruska. Měsíční stín běžící po zemi rychlostí 800 metrů za sekundu (2 880 km/h) zasáhl také severozápadní předměstí Paříže, kde jej z řiditelného balonu pozorovali admirál Ernest Francois Fournier a plukovník Bourgeois. Z upoutaného balonu nad Saint Nom-de-Breteche pak kapitán Dupic.
Snímek zatmění ze 17. dubna 1912 pořízený z paluby řiditelného balonu Globule
List Le Matin na druhý den nezapomněl zmínit výkon aviatika Michela Mahieu. Mahieu odstartoval spolu s navigátorem Gastonem de Manthé na dvouplošníku Voisin z plochy v Issy-Les-Moulineaux v 12:20, letci přeletěli Seinu, minuli Eiffelovu věž, a ve výšce 250 metrů vstoupili nad Saint-Germain-En-Laye do pásma totality. Neostrý snímek letícího Voisinu na pozadí se zastřeným Sluncem od neznámého autora se stal trhákem, který způsobil, že výtisku Le Matin se prodalo na jeden milion.
Mahieu po vypuknutí první světové války v roce 1914 věnoval svůj soukromý Voisin francouzské armádě a vstoupil mezi „rytíře nebes“. Kapitán Michel Mahieu, velitel perutě V B-114 „Les Chouettes“ (Sovy), nositel řady vyznamenání, byl střelen do zad německými vojáky poté, co 2. března 1918 zraněný přežil havárii svého letounu za nepřátelskými liniemi. Bratři Michel a Auguste, oba padli ve válce, jsou vyobrazeni v životní velikosti na pomníku v Armentiéres, odkud pocházeli.
Se zatměním Slunce také souvisela zpráva, kterou v neděli 21. dubna přinesl pařížský Le Petit Journal, že příchod zatmění mohl mít na svědomí katastrofu Titaniku, která se odehrála 15. dubna.
1923 Chybami se i piloti US Navy učí
První organizované letecké pozorování úplného zatmění Slunce se uskutečnilo 10. září 1923. Posádky šestnácti letadel US Navy, námořního letectva Spojených států, byly na oblohu vyslány zaznamenat průběh a střed zatmění.
Desátého září ráno odstartovaly dvoumotorové hydroplány Felixstove F5-L a dvouplošníky Airco De Haviland DH-4 B (v USA je licenčně vyráběli čtyři firmy, mj. Boeing), které zaujaly postavení v očekávaném pásmu totality ve výškách od 1700 do 4900 metrů.
Letoun de Havilland DH4
První organizovaná letecká astronomická mise však byla z vědeckého hlediska považována za neúspěšnou, neboť na žádném ze třiceti exponovaných snímků se fenomén úspěšně zachytit nepodařilo. Experiment, jeho příprava a okolnosti, však na sebe přitáhl pozornost, díky které se o „létající vědu“ začala více zajímat veřejnost i vládní instituce. Dobový tisk psal dokonce o tom, že americkému námořnímu letectvu patří dík za záchranu astronomů.
Na experimentu se významně podílel kapitán Albert William Stevens, příslušník Air Army Corps, který je označovaný za otce myšlenky létající observatoře. Toho dne však Stevens s pilotem Macreadym štěstí neměli, neboť nad San Diegem byla silná vrstva oblačnosti. (Pozn. red.: Albertu Stevensovi, leteckému průkopníkovi s velkou reputací, bude věnován samostatný článek)
1930 První filmový záznam stínu na zemi
Pro úplné zatmění Slunce dne 28. dubna 1930 zorganizovala Námořní observatoř, Naval Observatory, expedici k jezeru Honey Lake v Kalifornii. Protože úplné zatmění trvalo jen krátce, 1,4 sekundy, a na zemi vytvořilo jen velmi úzký stín, většina „pozemních“ astronomů se na událost nijak nechystala, jak zmiňoval tehdejší tisk.
Pro účely expedice byly vyčleněny dva letouny US Navy. Zatímco hydroplán Sikorsky PS-3 zajišťoval přepravu členů a vybavení expedice, dvouplošník Vought 02U-1 Corsair byl vybaven 35 mm Akeleyho filmovou kamerou nazývanou pro svůj nezaměnitelný tvar „Pancake“, palačinka. Film nasnímaný z letadla názorně ukazuje, jak rychle se měsíční stín blíží k pozemnímu stanovišti a jak se od něj vzdaluje. Díky filmovému záznamu pořízenému z výšky 7 600 metrů byla upřesněna trajektorie zatmění, a následně byly do lunárního almanachu provedeny korekce. Historicky první filmový záznam byl světovým úspěchem.
Letoun Vought O2U Corsair amerického námořního letectva někdy kolem roku 1930
Hydroplán Sikorsky S-38 na snímku z roku 1930
Kromě toho probíhalo pozorování v okolí Sonomy, a to v rámci expedice organizované US Army Air Corps. Posádky dvou letounů, mělo se jednat o dvouplošníky Currtiss Falcon, byly vybavené dvěma fotoaparáty. Zatímco pilot poručík W. Bobzien a fotograf seržant S. Bush měli za úkol snímkovat Slunce skládacím přístrojem K-6, ve druhém letadle měli pilot poručík Wallace a fotograf seržant M. H. Jeffers pořizovat skříňovou kamerou Kodak snímky měsíčního stínu na zemi.
Curtiss A-3 Falcon, dvoumístný pozorovací letoun amerického letectva
Oba letouny však na prstencové zatmění vyčkávaly v nevhodné výšce 3 050 metrů, která jim pro nečistou atmosféru neumožňovalo pořídit kvalitní fotografie Slunce, ale i zkreslovala pohled na nevýrazný úzký stín na zemi. Jak se k výsledku pozorování vyjádřil seržant Jeffers: „Nad Sonomou se žádná umbra neodehrála.“ Umbra je nejtemnější část stínu, ve kterém zdroj světla není vidět, a to ani částečně.
1932 Úspěch navzdory omrzlinám
Na základě zkušeností z let 1923 a 1930 se Albert Stevens zasadil o třetí expedici, kterou spolupořádalo Army Air Corps, armádní letecký sbor Spojených států, a National Geographic Society, dále jen NGS. Pásmo totality vedlo z Kanady přes ze Severozápadní teritoria, Quebec a části států Vermont, New Hampshire, Maine, Massachusets, až nad severozápadní cíp Cape Cod. Letoun kapitána Stevense byl vybaven třemi kamerami s rozdílnou ohniskovou vzdáleností. Pro měření kosmického záření byl na palubě zamontován elektroskop. Dne 31. srpna vystoupali Albert Stevens a John MacReady v experimentálním letounu XCO-5 do výšky 8250 metrů, což samo o sobě byla vzhledem k tehdejšímu vybavení výzva.
Noticka upozorňující na úplné zatmění Měsíce v srpnu 1931
Protože byli oba letci oděni do nemotorných zimních kombinéz, předem se domluvili na kombinaci fyzických povelů, které za letu sloužily k dorozumívání. Oba také měli nasazený kyslíkový přístroj. Jistotu, že i tak nedojde k dezorientaci, ani jeden z nich pro malé zkušenosti s přístrojem neměli.
O dramatické situace nebyla během letu nouze. V jednu chvíli se Stevensova kyslíková hadice zamotala do zařízení kamery, v jiné to zase byla MacReadyho rukavice, která se připletla do ovládání škrticí klapky. Letoun přitom ztratil výkon a padal. Oběma mužům omrzaly prsty na rukou i nohou, navzdory tomu však Stevens obsluhoval palubní vybavení. Přesto letci svým výkonem dosáhli obrovského úspěchu. Stevensenovy fotografie z postupu zatmění a sluneční korony (pořízené přes infračervený filtr) byly prezentovány v listopadovém čísle National Geographic ročníku 1932.
