Bez létacího kola a kovového ježka v kleci si slavné foglarovky nedovedeme vůbec představit. Oba vynálezy nejsou jen doplňkovým instrumentem, ale významně ovlivňují běh událostí okolo Rychlých šípů. Sám Jaroslav Foglar, od jehož úmrtí ve středu uplynulo dvacet let, přitom velkým fanouškem technických složitostí nebyl.
Jistě, nebyl ani žádný zpátečník, takže rozhlas, telefon, gramofon či biograf byly běžnou součástí jeho života. Výdobytky vědecko-technického pokroku rád využíval jako většina z nás. K lidem, kteří baží po tom, přijít na kloub všem možným fyzikálním či chemickým záhadám, však rozhodně nepatřil. Byl chlapcem, který raději snil uprostřed romantické přírody.
Fotogalerie |
Jako jeden z mála kluků své generace neměl příliš v oblibě ani verneovky. V jistém věku ho doslova odpuzovalo, jak velký důraz klade Jules Verne ve svých dílech na nejrůznější vynálezy a technická řešení. Aby ne! Verne vědecko-technický vývoj skutečně programově propagoval. A tak jediná verneovka, které malý Slávek Foglarů naopak doslova propadl, byl romantický a strašidelný Tajemný hrad v Karpatech.
Život je však plný paradoxů, a tak si Foglar už jako malý nuselský kluk zamiloval velké stroje, které viděl, že něco pohánějí: železniční lokomotivy, jejichž dráha kopírovala protáhlé nuselské údolí, parníky na nedaleké Vltavě, především však tramvaje. Láska k nim mu vydržela celý život. O mnoho let později o nich v pozdním věku napsal:
„Tramvaje byly mou vášní od útlého dětství – a ta mě provází dodnes. I při cestách do ciziny nebyly mým prvním zájmem ve městech, kterými jsem projížděl, galerie, katedrály a zámky, ale elektriky, třeba jaké tam jezdí typy, jak jsou barevné a jaká mají čísla. Zřejmě i v tomto ohledu jsem pořád zůstal hochem, třebaže je mi už tolik let!“
Ve Foglarově vztahu k technice představovaly spíš výjimku. Součást sentimentálních vzpomínek na dětství, které se přežily až do dospělosti. Vedle toho se Foglarovi líbila černá řemesla a práce se dřevem. Sám se však za rukodělně šikovného nepovažoval.
Jako začínající oddílový vedoucí se musel soustředěně učit, aby ve svém romantickém snění nezapomínal na provozní technické záležitosti. Jeho první skautský tábor proběhl bez vážnějších komplikací jen díky tomu, že mu jiný zkušený vedoucí z vlastní iniciativy nezištně poskytl kvalitní stany s podsadou. Foglar byl připraven se učit a svůj oddíl úspěšně provedl mnoha obtížnými obdobími.
Mladý hlasatel versus Mladý technik
Od poloviny třicátých let spolupracoval Jaroslav Foglar s nakladatelstvím Melantrich. Vydržel v něm až do jara 1945. Pro původně skautského spisovatele představovala práce v jednom z předních českých nakladatelství té doby vstup do nového kulturního prostředí. Od kolegů z Melantrichu dostával tipy na zajímavou literaturu, kterou předtím neznal.
V redakci časopisu Mladý hlasatel potkával celou řadu technicky erudovaných specialistů, kteří s týdeníkem externě spolupracovali. Časopis vznikl přímo na Foglarův podnět. Pod vedením zkušeného šéfredaktora Karla Bureše se však původně navržený jednoduchý bulletin proměnil v týdeník s velkým množstvím popularizačních článků o letectví, motocyklech, radiotechnice a různých vědeckých objevech. Modelářských závodů Mladého hlasatele se v jednom ze svých dobrodružství účastnily i slavné Rychlé šípy.
Nelze si nevšimnout, že právě v tomto období se objevuje v některých Foglarových dílech znenadání hned několik technických zajímavostí – především tajemný ježek v kleci a Tleskačovo létající kolo. Foglar však i při práci s nimi myslel především na vyprávění. Nezaplétal se do technických detailů a konstrukčních složitostí. Zdánlivě obyčejným věcem dokázal dát neobvyklé názvy a začlenil je do tajuplného příběhu. V tom spočíval jeho hlavní vypravěčský přínos.
Jinak technickým spletitostem zůstával nadále vzdálen. Když byl v létě roku 1948 nucen opustit redakci bolševizovaného časopisu Vpřed, náhradní redaktorskou pozici v časopisu Mladý technik odmítl. Z jakého důvodu? „Technika není mým oborem,“ odpověděl představitelům Mladé fronty, která oba časopisy vydávala.
Přitom Mladý technik byl časopis atraktivní, v některých ohledech navazující i na protektorátního Mladého hlasatele, byť s větším důrazem na popularizaci vědy a techniky. Svou reklamu na stránkách Mladého technika zveřejňovala firma K. M. Moučka, která za okupace zajišťovala výrobu dřevěných napodobenin Foglarova ježka v kleci.
Několikrát se na stránkách časopisu objevila i reklama na Zápisník 13 bobříků, sestavený dvojicí Bureš-Foglar. Zadní strana periodika byla vyhrazena edukativnímu komiksovému seriálu Dobrodružství pana Vrtáčka. Přesto všechno měl časopis pro romantického Foglara až příliš technický nádech, takže spolupráci odmítl. Zároveň tím přišel o členství v Syndikátu novinářů, protože na jiné redaktorské místo už nenastoupil.
Klub zvídavých dětí
Až do loňského roku prakticky nikdo netušil, že Foglar měl v té době za sebou ještě jedno rozsáhlé angažmá, během něhož se často věnoval i propagaci vědy, techniky a vynálezů. Mezi roky 1941 až 1943 totiž pro rozhlas připravil patnáct rozhlasových pořadů pro vzdělávací pásmo Klub zvídavých dětí. Zprávami o vynálezech a vynálezcích se některé z jeho scénářů jenom hemžily.
Širší veřejnost se s Foglarovou činností v období okupace mohla seznámit až loni, prostřednictvím objemné práce s obsáhlým obrazovým doprovodem, vydané pod názvem: Klub zvídavých dětí • Jaroslav Foglar a Protektorát. Jádrem knihy jsou Foglarovy neznámé texty, včetně nikdy nevydaných rozhlasových scénářů. Šest dětí vede v rámci svého zájmového klubu dialogy na nejrůznější témata z oblasti vědy, techniky i veřejného života.
Knihy o díle J. Foglara
Na každé klubové setkání se Foglar snažil přinést několik aktuálních zajímavostí a her. Jejich prostřednictvím se v dětech snažil vzbudit hlubší zájem o věci kolem nás. Několikrát také nechal své hrdiny vymýšlet, co by se ještě dalo praktického vynalézt:
„Alena: Jéé – Tondo – o co sis to tak rozškrábal nohu?
Tonda: Tak vidíte! To je od pedálů – víte? Včera večer jsem vedl kolo, protože mi nesvítilo světlo. A šlapka, která pořád vykukuje z kola ven, mne každou chvíli uhodila do nohy, když jsem se ke kolu jen trochu neopatrně přiblížil. A teď řekněte: Proč žádný vynálezce nevynalezl ještě sklápěcí pedály? Takové nějaké skládací, aby se daly z vodorovné vyčnívající polohy obrátit do svislé, když už cyklista musí jít někdy vedle kola! Nebyl by to dobrý a užitečný vynález? A nic těžkého by to nebylo!
Ivan: To já vím ještě jeden užitečnější vynález, který by byl zapotřebí!
Martina: To zas bude asi něco moudrého!
Ivan: Náhodou jsi to tedy uhodla! Měl by se vynalézt vynález, víš, takový, aby kolo jezdilo samo. Bez šlapání do kopce!
Vilda: To jsou dnes taky vynálezy!! Ale aby někdo vynašel, jak bezpečně, a hlavně rychle odstranit z ubrusu rozlitý inkoust, aby se člověk tadyhle zachránil před mrzutostí, to nikoho nenapadne!“
Foglar v pořadu opakovaně připomínal celou řadu zajímavých osobností z českých dějin, dnes již pozapomenutých, které se zasloužily o rozvoj české kultury či hospodářství, aby mladí mohli jejich příklad následovat. V tísnivé době nacistické okupace se snažil držet stranou od politiky a vést děti k ušlechtilosti způsobem, který mu byl vlastní. Značně mu to komplikovalo pověstné Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. To už je však jiný příběh.
Jak to bylo s těmi nejslavnějšími foglarovskými vynálezy?
Tajemný ježek v kleci
Hlavolam s hvězdicí uzavřenou v kovovém pouzdře se v podobě, jak ji známe dnes, na veřejnosti objevil nejpozději na sklonku předminulého století v USA. Hračka byla kovová a na pohled téměř identická s hlavolamem z Foglarova románu. Jak ve třetím vydání své knihy Mýtus zvaný Stínadla přehledně popsal Miloš Dvorský, několik kusů tohoto hlavolamu se na přelomu století dostalo i do Čech. Shodou náhod byla jejich existence opakovaně doložena i v severovýchodních Čechách, v kraji spojeném s Foglarovými předky. Miloš Dvorský pak naznačuje i další zajímavé souvislosti.
Vedle toho nesmíme zapomenout ani na romantickou legendu, podle které si u spisovatele schovala hlavolam skupina židovských chlapců – Vontů samozřejmě –, aby jejich talisman nepadl do rukou „Smrtihlava“. Tato verze však neobstojí pro zásadní časové trhliny. Slavný román Záhada hlavolamu vycházel v Mladém hlasateli na pokračování od podzimu 1940 do jara 1941. Naproti tomu „Smrtihlav“ – zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich – začal v Protektorátu působit až od konce září 1941, tedy víc jak rok po okamžiku, kdy se kdesi ve Stínadlech objevil na zdi ježek v kleci. Časová souslednost této pověsti prostě nesedí.
Mýtus zvaný stínadla
Šlapolet – létající kolo
Románový hlavolam v sobě ukrýval plánek Tleskačova geniálního létajícího kola. Dnes už je to jen těžko představitelné, ale v první polovině 20. století se s podobnými návrhy roztrhl pytel. Nejrůznější vynálezci přicházeli s nápady, jak z obyčejného kola udělat vodní kolo neboli hydrocykl, jiní pracovali na obojživelném vozidle, které se mimochodem objevilo i v několika příbězích Rychlých šípů.
O sestavení létacího kola se usilovně pokoušelo několik generací konstruktérů v USA i na starém kontinentě. Mnohé z nich opět připomíná Miloš Dvorský v knize Mýtus zvaný Stínadla.
Mezi první tuzemské experimentátory patřil se svým kluzákovým velocipedem Jan Hirsch v Písku. Ten už v roce 1908 připevnil na svůj bicykl dvě křídla z bambusových holí, které potáhl kalikem. Později se o něco podobného pokoušel v Chrasti u Chrudimi zámečník Josef Kábele. Problémem bylo, že ani jeden z těchto vynálezů nelétal. Do češtiny s nimi však proniklo nové slovo aviete či avietta – česky šlapolet.
V dobovém tisku se zprávy o pokusech a (ne)úspěších těchto i zahraničních experimentátorů objevovaly často. Sám Foglar v Záhadě hlavolamu nechtěně naznačuje, že o historii létání tu a tam někde četl. Nepřímo se totiž zmiňuje o Vítu Fučíkovi, zvaném Kudlička (o něm více zde), který podle lidových zkazek už někdy v letech 1760–1765 několikrát uletět asi pět kilometrů ze samoty Klus do Vodňan.
Málo se také ví, že slavný spisovatel jednou… O tom ale až někdy příště…– „Kdybyste to všechno věděli, už by vás to nebavilo,“ tvrdil vždycky Jaroslav Foglar.
V článku byly použity informace z knih Mýtus zvaný Stínadla a Klub zvídavých dětí • Jaroslav Foglar a Protektorát, vydaných nakladatelstvím NZB a také ukázky z připravované knihy Foglarovská tajemství.
