První let do stratosféry: Za okny je mínus 50 a z gondoly uniká vzduch

aktualizováno 
Jako první lidé spatřili Zemi ze stratosféry. Přesně před 60 lety se opět jako první potopili na dno Středozemního moře. Osudy Augusta, Jacquese a Bertranda Piccardových jsou příběhem tří generací konstruktérů stratosférických balonů, podmořských batyskafů a solárního letounu. Z jejich výzkumů těží vědci dodnes.

Známky vydané v roce 1932 v Belgii na počest letu Auguste Piccarda a Paula Kipfera do stratosféry. Vyryto Jeanem De Bastem. | foto: www.stampboards.com

"Pusťte vše!" Tento příkaz profesora Piccarda přenášely 18. srpna 1932 v 5.07 hodin ráno rozhlasové stanice desítek států. Přitom byl určen pouze čtyřem stům vojáků švýcarské armády. Ti až do téhle chvíle přidržovali při zemi pomocí provazů velkou hrušku balonu s malou kulovitou gondolou. Po několika hodinách letu vystoupali na palubě tohoto létajícího stroje vzduchoplavci Auguste Piccard a Max Cosyns do výšky 16 201 metrů. Spatřili Zemi z výšky, do jaké se zatím žádný pozemšťan nedostal.

O jedenadvacet let později vytvořil Auguste Piccard, tentokrát se synem Jacquesem, rekord v opačném směru. Dne 30. srpna 1953 dosáhli dna Středozemního moře v hloubce 3 150 metrů. Opět k tomu použil aparatury vlastní konstrukce – batyskaf Trieste.

A potom 23. ledna 1960 se zdokonalený Trieste ponořil do nejhlubší propasti světa – na dno Mariánského příkopu v Tichomoří, 10 919 metrů pod hladinu moře. Podmořský člun řídili Jacques Piccard a poručík amerického námořnictva Donald Walsh.

Dva dny před startem Apolla 11 na Měsíc, 14. července 1969, vyplul Jacques Piccard s pětičlennou posádkou ve speciální ponorce Ben Franklin z floridského přístavu West Palm Beach na cestu Golfským proudem. Třicetidenní pouť tohoto plavidla zastínilo vylodění prvních dvou lidí na Měsíci.

Dálkový zkušební let s průkopnickým letadlem na sluneční pohon Solar Impulse uskutečnil Bertrand Piccard v květnu 2011 – ze švýcarského Dübendorfu do Bruselu. A letos v červenci završil Solar Impulse přelet napříš Spojenými státy.

To jsou vrcholné okamžiky v životě otce, syna a vnuka Piccardových – lidí, kteří rozhodujícím způsobem zasáhli do výzkumu stratosférických výšin a mořských hloubek. Hlavním konstruktérem aparatur pro oba oceány byl Auguste Piccard, od něhož později převzal vývoj podmořských člunů Jacques. Iniciátorem solárního letounu je Bertrand Piccard, šéfkonstruktérem André Borschberg.

Létání pro fyziku

Auguste nebyl jedináčkem. Měl starší sourozence – Paula a Marii. Sám pocházel z dvojčat, která se narodila 28. ledna 1884 v Basileji ve Švýcarsku. Jejich otec přednášel chemii na tamní univerzitě.

Oba chlapci – Auguste a jeho dvojče Jean – chodili do školy v Basileji. Jako všichni kluci i oni dostali do rukou romantické knihy Julese Verna. Oba si je okamžitě zamilovali. Vždyť francouzský romanopisec je přivedl do světa s podivuhodnými balony, ponorkami, létajícími stroji, spolu s ním cestovali na Měsíc... Auguste začal snít, že právě on postaví takový balon a takový podmořský člen, že právě on bude zkoumat výšiny a hlubiny. I když si to samozřejmě vyžádá roky příprav, roky dřiny. Už aby měl za sebou tyhle školy – řečtinu, latinu, Homéra...! Zatím aspoň stavěl s Jeanem modely balonů a společně zuřivě sháněli všechny možné knížky a články o létání.

Třebaže oba bratry zápal o letectví spojoval, další zájmy je rozdělily. Jean se věnuje chemii, Auguste fyzice. Auguste navštěvoval dva semestry přednášky z přírodních věd na basilejské univerzitě. Potom přestoupil na polytechniku v Curychu. Stal se žákem profesora Aurela Stodoly, odborníka na turbíny. Roku 1910 ho promovali na inženýra.

Svou první vědeckou práci vydal Auguste už o šest let dříve. Nazývala se Nové eseje o citlivosti ukončení kořenů. "Tato studie do značné míry odhaluje pozorovací talent autora a jeho schopnosti analyzovat a experimentovat," napsal Paccardův životopisec André Jaumotte. "Staví se proti všeobecně přijatému názoru Darwina, který připisuje citlivost kořenů gravitaci."

Mladého inženýra zlákal výzkum, a proto zůstal na technice. Stal se asistentem profesora Pierra Weisse, vášnivého specialisty v oblasti magnetismu. Piccard, nadšený jak vědou, tak dobýváním vzduchu, spojil obě záliby dohromady. Začal létat na balonech a přitom měřil fyzikální charakteristiky okolního prostředí. Poprvé se vznesl do vzduchu 29. června 1912. Přitom na akademické půdě rychle postupoval: roku 1914 obhájil doktorskou dizertaci o působení magnetismu na vodu a plyny, následující rok ho jmenovali docentem a roku 1917 mimořádným profesorem na curyšské polytechnice.

Za první světové války zůstalo Švýcarsko neutrální. Přesto muselo být ve střehu. Vojenským výcvikem prošli rovněž vědci. Auguste Piccard sloužil u letectva, u balonové roty. Jako pilot balonů získal další cenné praktické vzduchoplavecké zkušenosti.

V letech 1920–1922 přednášel profesor Piccard v Basileji. Dostal lákavou nabídku z bruselské univerzity. Fakulta aplikovaných věd se bude stěhovat do nové budovy a celá výuka se má modernizovat – důraz chtějí klást na výzkum. Piccard bruselskou profesuru přijal.

Při jedné návštěvě belgické metropole Piccard zjistil, že z budoucích laboratoří a přednáškových sálů stojí pouze základy – a on měl tedy možnost požádat o nejrůznější úpravy a doplňky plánů podle svých představ.

Poučení od mrtvých rekordmanů

Do Bruselu se profesor Piccard stěhoval se ženou. Tam se jim také 28. července 1922 narodil syn Jacques. Později se rodina rozrostla ještě o čtyři dcery.

"V rodinném kruhu nacházel Piccard vždycky nezbytný klid a porozumění pro své plány, dokonce i pro ty nejnebezpečnější," napsal Jaumotte. "Domek v Ernestinově ulici byl pohostinný a otevřený pro každého. Přicházeli tam Einstein, Bohr, Rutherford, Langevin a přirozeně i další přední badatelé. V tomto prostředí se projevovaly všechny rysy Piccardova charakteru, které jinak v laboratoři zatlačoval do pozadí jeho přísný vědecký duch. Měl výrazný smysl pro humor, byl velice laskavý a nezištný. Auguste Piccard uznával bezvýhradně dvě hodnoty: vědeckou a lidskou čest."

Z Curychu si do nového působiště odnesl profesor i svou dávnou touhu: sestrojit zvláštní potápěcí aparaturu pro velké hloubky, které říkal batyskaf. Na tomhle projektu pracoval spolu s bratrem Jeanem, ale ten odešel do USA, kde se oženil a natrvalo zakotvil. Snad na fakultě aplikovaných věd by mohl s touhle myšlenkou prorazit a získat i potřebné finance.

Ovšem ve dvacátých letech přitahovalo odborníky a veřejnost spíše létání. Stateční muži se předstihovali v ohlašování nových rekordů dosažených balony, vzducholoďmi, aeroplány... Téhle bláznivé horečce podlehl i Auguste Piccard – na balonu Curych se roku 1923 účastnil soutěže o nejdelší let. Avšak přistál už po devadesáti kilometrech.

Potom se profesor vrátil ke svému dřívějšímu názoru – do stratosféry se mají vydávat jenom odborníci, aby zkoumali tamní prostředí a vesmír. Když v listopadu 1927 zahynul Američan Hawthorne Gray před tím, než jeho balon dosáhl výšky 13 500 metrů, neváhal fyzik prohlásit: "Při veškeré úctě, kterou chovám ke kapitánu Grayovi, se domnívám, že samoúčelné výškové rekordy jsou zbytečným hazardem."

Další výzkumný let balonem uskutečnil Piccard v roce 1926. Opakoval při něm pokus Němce A. A. Michelsona z konce předchozího století – pomocí speciálně konstruovaného přístroje měřil absolutní rychlost pohybu Země v prostoru. Svými závěry z této výpravy přispívá k potvrzení Einsteinovy teorie relativity, o kterou se stále vedou spory.

Teď by se chtěl stejným způsobem pustit i do měření kosmického záření. Zdá se, že stupeň ionizace atmosféry roste s výškou – aspoň podle údajů získaných z vysokohorských observatoří a z některých balonových výprav. Avšak kosmické záření takřka dokonale pohlcuje atmosféra. Proto se dá měřit jedině ve velkých výškách, kde je vzduch řidší.

Bohužel v otevřeném koši balonu se člověk příliš vysoko nedostane. Neměl by tam co dýchat a kromě toho by mrzl. Případy několika mrtvých vzduchoplavců to jasně prokázaly. Výstupy balonů do výšek přes deset kilometrů se neobejdou bez hermetické kabiny – uvědomil si Piccard. Kabiny vybavené zásobami vzduchu a snad i nějakým zdrojem tepla. Gondola by se tedy měla podobat přístroji, který spolu s Jeanem vymýšlel pro oceánské hlubiny.

Profesor vypracoval návrh projektu balonu a plán výzkumů. Na jejich uskutečnění dostal finanční prostředky od belgického Národního fondu pro vědecký výzkum (Fond National de la Recherce Scientifique). Proto také balon nazval FNRS.

Gondola bude mít tvar koule o průměru 2,1 metru. Stěny ze slitiny hliníku a cínu musí být silné 3,5 milimetru. Bude tam osm kruhových okének a dva vchody. Všechny měřicí přístroje upevní zvenčí. Balon naplněný vodíkem vytvoří hrušku o průměru 30 metrů. Aby posádka vystoupila do maximální výšky, musí odhazovat velké množství zátěže. Konstruktér zvolil drobná olověná zrnka, která nemohou nikoho zranit. Samotná kabina se neobejde bez záchranného padáku, rovněž oba vzduchoplavci dostanou osobní padáky. Piccard nechce nic ponechat náhodě. Gondolu vyrobí Belgická hliníkářská společnost G. L. Hoira, balon továrna Reidinger v Augsburku.

Augsburk zvolil Piccard proto, že tam jsou vhodné podmínky pro start. Na jaře a na podzim tam bývá naprosté bezvětří a stálé počasí, zato hory a moře, kde by se těžko přistávalo, jsou daleko.

Zajatci stratosféry

Balon FNRS měl odstartovat v polovině září 1930. Na příznivý vítr však čekali vzduchoplavci marně. A po několika týdnech se rozpoutala taková bouře, že hrozilo nebezpečí utržení drahocenného balonu. Piccardovi nezbylo nic jiného, než dát příkaz k havarijnímu vypuštění cenného vodíku. Vypuštění se odložilo na příští rok. "Ovšem pro tisk a veřejnost to bylo velké zklamání," poznamenal profesor ve svých memoárech.

Nové přípravy začaly v dubnu. V noci z 26. na 27. května byl balon plný plynu. Avšak hodinu po půlnoci shodil náhlý poryv větru gondolu z lůžka. Náraz mohl poškodit některé citlivé přístroje, Piccard se svým asistentem Paulem Kipferem vstoupili do kabiny, aby je překontrolovali.

Ve 3.57 hodin vyhlédl Kipfer z okénka: "Pod námi je tovární komín." Jednu ze zkoušek rádiové aparatury zřejmě pochopil personál na letišti jako povel ke startu. I když s ním posádka vůbec nepočítala.

"Stoupáme velmi rychle," vzpomínal Piccard. "Po chvíli vidím, že izolátor jedné elektrické sondy, která prochází stěnou kabiny, se při pádu gondoly rozbil. Vzduch – náš drahocenný vzduch – uniká se sykotem dírou. Naštěstí jsem si dal připravit směs z koudele a vazelíny. Počítal jsem s tím, že by se mohla hodit k ucpání případných štěrbin. Omotávám tedy izolátor izolační páskou a touhle kaší, což není nijak snadné."

Balon pokračoval v rychlém výstupu. Kipfer hlásil: "Jsme ve čtyřech tisících metrech. Tlak venku i v kabině je stejný."

Jestli se Piccardovi nepodaří ucpat díru, musí otevřít záklopku a přistát. Jinak by se zadusili. Jenže posádka ještě neví, že záklopka je zablokována.

Auguste Piccard před svým stratosférickým balónem.

Auguste Piccard před svým stratosférickým balónem.

Konečně přestal vzduch unikat. Tlak klesl na třetinu normálu. Naštěstí měli oba stratonauti v zásobě tekutý kyslík. Piccard ho po loužičkách lil na podlahu, kde se rychle vypařoval.

Ve 4.25 hodin oznámil asistent: "Patnáct tisíc pět set metrů." Za necelou půlhodinu tedy vystoupili patnáct kilometrů. Balon, který dole spíše připomínal velkou vysušenou hrušku, se vlivem rozpínavosti plynu nafoukl do přesného kulovitého tvaru.

"Konečně jsme ve stratosféře!" Piccardův sen se splnil. "Všude kolem nás vidíme oblohu. Je tak úžasná, že se jí nevyrovná nic, co jsme dosud spatřili: temná, tmavě modrá, anebo fialová až skoro černá. Naše zorné pole by obsáhlo 640 000 kilometrů čtverečních z naší planety – víc než povrch Francie. Pod stratosférou je však troposféra, jejíž horní hranice je toho dne ve výši asi 12 000 metrů – ta je daleko méně průzračná. Hranice mezi oběma pásmy je na obzoru jako narýsovaná. Když se díváme skrz troposféru šikmo, vzdálená Země je neviditelná. Pozorujeme jenom mlhu. Čím svisleji směřuje náš pohled, tím je Země viditelnější. Pod námi je bavorská rovina. Ale i když se díváme úplně kolmo dolů, pohled je zamlžen jako špatná fotografie. Vždyť mezi námi a Zemí je devět desetin hmoty atmosféry, skoro tolik, jako kdybychom z hladiny moře sledovali Měsíc. Jenom hory se vynořují z nejmlhavějších částí troposféry. Skryty v mracích se odhalují zponenáhlu – nejprve jeden vrcholek, potom další, až nakonec celý zasněžený hřeben Bavorských a Tyrolských Alp, ke kterým se pomalu blížíme. Přes nádhernou podívanou nezanedbáváme naše měření."

Vzduchoplavci najednou zjistili, že balon není ovladatelný – nemohli vypustit trochu vodíku, aby klesal. Šňůra od škrtícího ventilu se zřejmě zapletla do lan, jimiž je gondola upoutána k balonu. Sestupovat začnou až po západu slunce, kdy se plyn trochu ochladí. Ale kam se do té doby dostanou? Budou ještě nad pevninou? Anebo nad Jaderským mořem.

"Stáváme se zajatci stratosféry. Naštěstí máme značnou zásobu kyslíku a natronového vápna, které slouží k absorpci vydechovaného oxidu uhličitého." Avšak dírou v izolátoru uniká vzduch nanovo. Znovu začíná boj o život.

Další smůla – rozbil se jeden teploměr a rtuť se rozlila po podlaze. V určitých případech může rtuť hliník velmi rychle rozleptat. Naštěstí chránila kabinu silná vrstva nátěru. Přesto museli rtuť zlikvidovat. Pumpičku neměli, jenom gumovou hadičku.

A venku je vzduchoprázdno – uvědomil si Piccard. Stačí připojit hadičku na kohoutek, který vede ven do prostoru. Vzápětí rtuť mizí z podlahy.

Zatímco dřívější vzduchoplavci mrzli, posádce FNRS bylo stále větší vedro. Piccard nechal natřít polovinu gondoly černou barvou a druhou polovinu stříbrnou. Tenhle povlak by měl sluneční paprsky buď pohlcovat, anebo odrážet. Bohužel vrtulky, jimiž se mělo natáčení kabiny ke slunci řídit, a tím regulovat vnitřní teplotu, nefungovaly – nejspíš se poškodil motorek. Plášť byl obrácen ke světlu černým povlakem, takže působil jako kamínka. Zatímco venku ukazuje teploměr 52 stupňů pod nulou, uvnitř se posádka smažila ve 40 stupních. Nezbylo, než aby se oba muži postupně svlékli. Teprve po poledni se balon trochu pootočil, takže teplota v kabině klesala.

Navíc oba muže trápila žízeň, protože všechna pitná voda zůstala při nenadálém startu dole. "Naštěstí objevuje Kipfer jiný zdroj vody – čerstvá, čistá a destilovaná voda stéká po stěně odvrácené od slunce," vzpomínal Piccard. "Není jí mnoho, ale na občasné svlažení jazyka stačí. Napadá mi něco lepšího: když nalijeme do hliníkového pohárku tekutý kyslík a počkáme, až se vypaří, vytvoří se na vnější straně pohárku tlustá vrstva jíní. Avšak led je příliš studený – vznikal při minus 180 stupních – a proto musíme chvíli čekat, až se ohřeje na teplotu tání."

Unikátní filmové záběry

podívejte se

Díky volně přístupnému archivu British Pathé se můžete na přípravy letu i samotná start balónu, podívat zde.

Další (zvukovou) verzi filmu nejdete tady.

Záběry z návratu vzduchoplavců uvidíte zde.

Odpoledne ukazoval výškoměr 15 781 metrů. To je maximum. Do takové výše dosud žádný člověk nevystoupil – ani živý, ani mrtvý. Sluneční paprsky takřka neznatelně slábly a balon začal klesat. Kipfer odhadl zásobu kyslíku na šest hodin. Bohužel těleso sestupovalo velice pomalu. Piccard se obával, že při rychlosti klesání 30 metrů za hodinu by se dolů dostali za patnáct dnů. Naštěstí se po třetí hodině sestup urychlil. I tak by však přistáli až po 24 hodinách.

Okolo osmé hodiny večer byli ve výšce 12 000 metrů. Konečně opouštěli stratosféru. Teprve když zapadlo slunce, rychlost sestupu se znovu zvýšila. V té chvíli se také vypařila poslední kapka kyslíku. Před devátou hodinou ukazoval výškoměr 4 500 metrů. Kipfer hlásil vyrovnání tlaků. Stratonauti rychle odstranili hermetické uzávěry oken, aby mohl dovnitř proniknout čerstvý vzduch.

Ovšem nebezpečí dosud nepominulo. Posádka musela odhazovat zátěž velmi opatrně – aby se jedním skokem neocitla v 17 kilometrech. Kromě toho neovladatelný balon by se mohl zachytit o nějaký převis. Anebo dosednout na nepřístupném místě.

O půl desáté se balon snesl na úpatí ledovce. Piccard vypustil z hruškovitého pláště vodík a scvrklý balon se položil na zem. Noc trávili oba muži v kabině. "Nebýt taková zima", vzpomínal profesor, "byla by to pohádková noc."

Ráno se oba stratonauti vydali k nejbližší vesnice, jejíž světla viděli večer. Stali se z nich horolezci: byli přivázáni jeden ke druhému a první z nich zkoumal pomocí bambusové hole pevnost sněhu. V poledne potkali záchrannou výpravu. Přistáli v Rakousku. Ledovec se nazývá Gross Gurgl a vesnice Ober-Gurgl.

Rázem se všechno změnilo. Profesor Piccard je hrdinou, slavným Švýcarem a Bruselanem. Ale také riskmanem, protože dopustil zablokování šňůry od záklopky. Jeho jméno a fotografie se ocitly na prvních stránkách novin. A tak není divu, že dostal peníze na další projekty.

Poslední momenty před seskokem. Za pár vteřin začne Baumgartnerovo tělo rotovat

Z roku 1932 záběry ze stratosféry k dispozici nemáme. Loni se však do výšky téměř 40 kilometrů vydal Felix Baumgartner. Jeho pohled směrem k Zemi mluví za vše.

Do oblasti rozumu nepřístupno

Příští rok se chystal Piccard do stratosféry znovu. Tentokrát za pomoci přátel z curyšského aeroklubu.

Začátkem srpna 1932 se zdály být příznivé meteorologické podmínky. V noci chtěli balon naplnit. Avšak ředitel belgického meteorologického ústavu je varoval: "V noci čekáme bouřkové poruchy nad střední Evropou." Curych tuto zprávu potvrdil. Piccard start odložil. Měl štěstí – bouřka, která by zničila balon, Švýcarsko opravdu postihla.

Z Döbendorfu u Curychu startovali až 18. srpna. Tentokrát se však balonu do výšky nechtělo. Dva metry nad zemí zakolísal. Teprve když vzduchoplavci – Piccard a jeho nový asistent Max Cosyns – odhodili část zátěže, začal stoupat.

"Všechno probíhá podle našeho programu, jako pečlivě připravený pokus v laboratoři. Zjišťujeme, že zvláštní záření gama, které by podle určitých předpokladů mělo být v oněch výškách intenzivnější, tam vůbec neexistuje."

Tentokrát však stratonauti trpěli zimou. Piccard nechal natřít celou gondolu stříbrně, aby vysoká teplota nepůsobila na činnost přístrojů. Posádka vytvořila opět nový rekord: 16 201 metrů. Na základě barografu podle normy schválené Mezinárodní aeronautickou federací. Nicméně geometři švýcarského topografického ústavu, kteří měřili výšku FNRS teodolitem, zjistili 16 940 metrů s možnou chybou 18 metrů.

"Viditelnost je dokonalá," končí Piccard své vzpomínky ze stratosféry. "Zvolna se stáčíme, přelétáme nad Walenstadtským jezerem, nad Grauböndnerskými Alpami, potom míjíme Gardské jezero a zamíříme k Desenzanu v Itálii, kam dorážíme v 17.07 hodin."

Ten večer promluvil Auguste Piccard do rozhlasu: "Podnikáme tyhle lety proto, abychom prozkoumali poměry ve vyšších vrstvách ovzduší a ne abychom dělali zbytečné, ba i škodlivé dostihy za světovými rekordy. Naše měření intenzity kosmických paprsků ve stratosféře otevřou – jak doufáme – nová pole bádání v oblastech, jež byly až dosud lidskému rozumu nepřístupné."

Na počest stratonautů vydala belgická pošta v roce 1932 známky s jejich balony. To je výjimečná pocta.

O dva roky později si zapsal nový výškový rekord další Piccard: Jean se svou ženou Jeanettou. Amerikanizované dvojče švýcarského vzduchoplavce a vynálezce zkonstruovalo přibližně stejně velkou gondolu. Avšak z vylehčené slitiny, obsahující hořčík, zinek a mangan.

Start 23. října 1934 poblíže Minneapolis je dramatický. Jakmile mužstvo povolilo lana, prudký poryv větru balon málem roztrhl, ale potom ho sebral a unášel vzhůru. Po osmi hodinách oba manželé šťastně přistáli. Podle přístrojů dosáhli výšky 17 550 metrů.

Jaké to je,

skočit ze stratosféry?

Čtrnáctého října 2012 skočil Felix Baumgartner ze stratosféry, volným pádem zdolal rychlost zvuku a překonal rekord ohledně největší výšky při seskoku i ohledně nejvyššího balonového letu s lidskou posádkou. Extrémně nebezpečný seskok přežil bez zranění.

Více zde

Foto - ikona. Felix Baumgartner se vrhá vstříc Zemi.

V dalších letech se Auguste Piccard o vzduchoplavectví už aktivně nezajímal. Svůj úkol – utvrzuje sám sebe – přece splnil. Jeho přínos technice a praxi létání je nemalý. "Při konstruování nepropustné stratosférické kabiny spojil Piccard své schopnosti fyzikální s inženýrskými," uvádí fyzik André Jaumotte. "To mu umožnilo najít řešení všech problémů: čištění vzduchu, regulace teploty, manipulace s přístroji vně kabiny. To všechno bylo nové. Jeho vynálezy se dodnes používají v letectví a v kosmonautice."

Třebaže Piccard věnoval hodně energie vzduchoplavectví a později podmořským výzkumům, nezůstal nic dlužen své pověsti pedagoga. Měl vytáhlou postavu, byl neobyčejně mrštný a pohyblivý, nosil brýle, jejichž čočky se sklápěly či zvedaly podle potřeby, na každé ruce jedny hodinky. Na tabuli dokázal psát a kreslit oběma rukama najednou, i když náčrty nebyly vždy symetrické. Vypadal jako podivínský profesor vystřižený ze školních humoresek.

Ve skutečnosti připravoval jedinečné přednášky z experimentální fyziky. Jeden z jeho žáků Jean Germain na ně později vzpomínal: "Když chtěl Piccard při akustice doložit vztah mezi rychlostí šíření čili výškou zvuku a hustotou plynu, uchopil náhle skleněnou trubičku a strčil si ji do nosu. Druhou rukou otevřel uzávěr lahve s vodíkem a naplnil si jím dutiny. Jeho hlas se nečekaně ostře zvýšil a změnil se v komickou fistuli. Zatímco plyn unikal, jeho hlas – svůj výklad nepřerušil – postupně klesal, až dosáhl normální polohy. Posluchárna užasla, ozval se smích. Všichni byli překvapeni pohledem na velkého muže, jenž tak málo dbal na vyvolaný dojem, důstojného a přísného, kterého nikdo na počátku školního roku nemíval rád."

Jaumotte zase říká: "Vděčím Augustu Piccardovi mimo jiné za tři schopnosti: naučil jsem se měřit, znát zákony fyzikálních veličin a uznávat omyly. To je neocenitelná zkušenost."

Dolů padal Joe Kittinger v jiné poloze, nafouknutý skafandr totiž držel tvar

Joe Kittinger, první člověk, který skočil ze stratosféry.

Podmořská vzducholoď

"Studoval jsem prvním rokem na technice v Curychu, když se mi náhodou dostala do ruky překrásná kniha Carla Chuna, popisující oceánografickou výpravu na lodi Valdivia," psal Piccard v knize V batyskafu na dno moří. Existuje jediný prostředek, jak pozorovat ryby v jejich přirozeném prostředí, a to sestoupit do největších mořských hlubin. Jistě by se dala sestrojit vodotěsná kabina, říkal jsem si, která by odolala podmořskému tlaku a z jejíchž oken by pozorovatel mohl obdivovat nový svět. Kabina by byla těžší než voda, kterou vytlačí, stejně jako gondola balonu je těžší než stejný objem vzduchu. Zcela analogicky jako u volně plujícího balonu by bylo třeba zavěsit ji na objemné těleso naplněné látkou lehčí než voda. Tak se zrodil základní princip batyskafu.

Už tehdy jsem vůbec neuvažoval o použití závěsného lana pro svou podmořskou kabinu. Nepokládal jsem to za bezpečné. V té době jsem ovšem nebyl schopen rozřešit všechny problémy spojené s konstrukcí takového přístroje."

Piccard začal načrtávat obrysy "thalassosféry". Třebaže na gymnáziu neměl klasické jazyky v oblibě, teď si vzpomněl, že moře se řecky nazývá "thalassa".

Belgický Národní fond pro vědecký výzkum s myšlenkou průzkumu oceánů souhlasil. Profesorovi přidělil prostředky na vybudování laboratoře pro výzkum vysokých tlaků. "Především jsem musel ve speciálních nádržích podrobit zmenšený model kabiny tlakům až 1 600 atmosfér, což je váha sloupce vody vysokého 16 000 metrů. Protože můj batyskaf měl mít kulatá lodní okna, bylo třeba pečlivě prostudovat jejich konstrukci. Rovněž jsem musel najít bezpečný způsob, jak konstrukčně vyřešit průvlaky ve stěně pro četné kabely a elektrické vedení, aby přitom nepronikala dovnitř voda. A dále promyslet váhu zátěže."

Přípravy k útoku na mořské hlubiny přerušil Hitlerův útok na Evropu. Teprve koncem roku 1945 se Piccard vrátil z neutrálního Švýcarska do Bruselu, aby pokračoval ve své práci. Tentokrát dostal přiděleného spolupracovníka, Belgičana Maxe Cosynce. Projekt tedy měl dva velitele se stejnými právy a povinnostmi.

"Z hlediska politického bylo takové rozdělení pravomoci jistě nutné, v praxi se však toto ustanovení ukázalo nešťastným," psal Piccard. "Tak významný podnik vyžaduje jednoho vedoucího. Ten má mít své spolupracovníky, kteří jsou podřízení jeho autoritě, protože sám nemůže hmotně zajistit celou práci."

Podmořské plavidlo, jemuž Piccard začíná říkat batyskaf, můžeme přirovnat k volně létajícímu balonu.

"Přes rozdílnost prostředí, ve kterých se pohybují, a přes rozdílnost cílů, kterých mají dosáhnout, jsou založeny na stejném principu: na Archimédově zákonu. Jestliže je váha ponořeného tělesa menší než váha stejného objemu okolní tekutiny (plynu), těleso se vznáší vzhůru. Jestliže je těleso těžší než stejný objem jím vytlačené kapaliny (plynu), klesá. Balon se pohybuje ve vzduchu: nejprve má stoupat a potom se snést dolů. Batyskaf plave na vodě: z hladiny má sestoupit do hloubky a potom se opět vynořit na povrchu.

Balon stoupá, protože jeho obal naplněný plynem lehčím než okolní vzduch (teplým vzduchem, svítiplynem, vodíkem anebo héliem) je dostatečně objemný, aby unesl váhu zavěšené gondoly. Rovněž batyskaf je v principu lehčí než voda: plovák naplněný lehkou látkou nadlehčuje masivní kouli, která je pod ním připevněna."

Od vyslovení zásadní myšlenky ke konstrukčnímu řešení bývá daleko. Ovšem Piccard se na vybudování podmořské lodi připravoval už mnoho let. Teď musel jenom dokončit své výpočty a podle nich postavit plavidlo.

Kabina pro posádku bude mít tvar koule o vnitřním průměru dva metry. Tloušťka stěn se bude pohybovat od 9 do 15 centimetrů. Mohly by tedy být rozdrceny až v hloubce 16 kilometrů. A protože se gondola má ponořovat pouze do 4 kilometrů, je koeficient její bezpečnosti 4. Tak jako u většiny technických konstrukcí. Pro okénka našel Piccard po dlouhém pátrání jako nejvhodnější materiál organické sklo čili plexisklo. Výzkumy ukázaly, že by se mohlo deformovat pouze za tlaku, jaký by byl v hloubce 30 kilometrů. Plovák, jenž trochu připomíná vzducholoď, bude mít průměr přes tři metry a délku takřka sedm metrů. V něm bude sedm hliníkových nádrží nesoucích benzín – látku, která podmořský člun ve vodě nadlehčuje.

V létě 1948 batyskaf FNRS 2 – opět nazvaný podle hlavního financiéra – dokončili.

Zklamané publikum

Na úsvitu 1. října 1948 připlula belgická nákladní loď Scaldis s Piccardovým batyskafem do Dakaru. Na základě mezivládní dohody se stala hlavní základnou pro zkoušky podmořského člunu Francouzská západní Afrika.

Auguste Piccarda doprovázel jeho šestadvacetiletý syn Jacques. Třebaže mladík vystudoval národní hospodářství na univerzitách v Bruselu a v Lausanne a na Vysoké škole mezinárodních studií v Ženevě, třebaže měl dobré místo na ženevské univerzitě, i on podlehl průzkumnické horečce. Od té doby bude stát věrně po boku svého otce.

Výpravy se účastní belgičtí a francouzští biologové, chemici, oceánografové, inženýři a potápěči. Účinnou pomoc poskytlo francouzské válečné námořnictvo.

Avšak na batyskafu se stále objevovaly nejrůznější drobné poruchy. Propukly první rozmíšky mezi Piccardem a Cosynsem. Konečně 19. října vyrazila Scaldis za doprovodu oceánologického plavidla francouzského námořnictva Elie-Monner ke Kapverdským ostrovům, do portugalských teritoriálních vod, kde se má člun poprvé ponořit. Nejdřív jenom do hloubky asi 25 metrů, aby sestup a výstup mohli pozorovat potápěči.

Zkouška se měla uskutečnit 24. října. Avšak Cosyns odjistil automat na uvolnění zátěže a Piccard, který o tom nevěděl, zase natáhl hodinový stroj, který po určité době dává pokyn k jejímu uvolnění. A tak najednou baterie vážící 600 kilogramů prorazila palubu dopravní lodi. Naštěstí nikdo nestál pod ní. Opět další zdržení.

Teprve druhý den v 14.15 hodin nastoupil Auguste Piccard a francouzský biolog profesor Théodore Monod do kabiny batyskafu. V 15.34 vyzvedl palubní jeřáb podmořský člun opatrně z podpalubí. V 15.58 se těleso dotklo hladiny. Oba oceanauti mezitím hráli šachy. Telefon nefungoval, a proto se dorozumívali s venkem lístky, které ukazovali skrz okénko potápěčům. Na moři začali naplňovat nádrže ponorné vzducholodi benzínem. Tankování 32 tisíc litrů benzínu skončilo při západu slunce.

Teď musel personál odtáhnout batyskaf od pomocné lodi aspoň na 50 metrů. A naložit přítěž. Trvalo to další dvě hodiny.

Konečně se podmořský člun FNRS 2 pomalu potápěl. Měl dosednout na dno v hloubce 25 metrů.

"Postupně se ponořujeme," vzpomínal Piccard. "Do gondoly neproniká žádný zvuk zvenčí. Prohlížím si modrou vodu a myslím na slavný Nautilus, na kapitána Nema a profesora Aronnaxe. Vidím tu scénu, kdy Nemo a Aronnax obdivují před oknem mořskou krajinu. A mezi promenádou všech ryb se náhle objevuje potápěč Nicolas Pesce. Ten výjev se mi vryl do paměti takřka půl stoletím... Dnes jsem já kapitánem Nemo. Roku 1948 se Aronnax jmenuje Monod. A potápěč před našimi zraky také není Nicolas. Má brýle na očích, přístroj v ústech a plováky na nohou – je vyzbrojen autonomním skafandrem Cousteauovy konstrukce.

Reflektory Scaldis osvětlují široký okruh. Dno je rovné. Kdybychom čekali, že tady najdeme sasanky, korály a perlorodky, byli bychom zklamáni. Moře je pusté. Všude jen černé bahno, čechrané mořským proudem."

Výstup začal ve 22.15. Za pět minut vyskočil batyskaf na hladinu. Ale než ho vyzdvihli na palubu a než mohli oba profesoři opustit své dobrovolné vězení, ukázaly hodiny 3.12 v noci.

Cílem expedice bylo vyzkoušet člun s posádkou do hloubky 1 000 metrů. Avšak před tím se musí bez lidí ponořit do 1 500 metrů. Na téhle bezpečnostní zkoušce profesor Piccard trval.

Lodi zakotvily na klidném místě chráněném sopečným ostrovem Fogo. Ale když 31. října zvedal jeřáb třináctitunový batyskaf z podpalubí, bylo trochu vlnobití. Najednou se pružina, která uvolňuje zátěž, zachytila o pomocné lano – a tuny železných broků spadly z části na palubu, zčásti do moře. Naštěstí se opět nikdo nezranil.

Francouzi objevili klidnější místo – zátoku Santa Clara u ostrova Sao-Thiago. Sestup člunu pomocí automatu určili na 3. listopadu. Před vyzdvižením nařídil Cosynse v batyskafu budík se spínačem na odhazování zátěže na 16.40 a tlak na hloubku 1 400 metrů. FNRS 2 se tedy vrátí k hladině buď v 16.40 hodin, anebo z hloubky 1 400 metrů.

Avšak příprava se nezvykle protahovala. Když se batyskaf konečně ocitl na hladině, zjistili Francouzi, že je tam hloubka jenom 900 metrů. Loď tedy musela dotáhnout ponorný člen na hlubší místo. Při této plavbě se zase přetrhlo vlečné lano. Všechno se spiklo proti Piccardovi!

Teprve v 16 hodin se batyskaf bez posádky ponořil. Do uvolnění zátěže zbývalo pouhých 40 minut. Postačí tahle doba k tomu, aby se dostal do předepsané hloubky?

"Pomalu prohlížím dalekohledem horizont," vzpomínal profesor. "Na vodě pluje mnoho našich členů a lodic. Ale co je to za loďku tam vzadu? Tam jsme přece žádnou neposlali. FNRS 2 to být nemůže, protože nevidím jeho anténu. Ale přece je to on, poznávám jeho oranžovou barvu! Mohl však batyskaf proplout za 29 minut svislou dráhu 2800 metrů?"

Batyskaf přivlékli k mateřské lodi. Zvedal se vítr i vlny, nastupovala tma tropické noci. Dva žabí muži se snažili napojit na člun hadici, kterou by se z něho vyčerpal benzín. Marně. Navíc okolo nich kroužil žralok. Oba plavci museli na palubu. Zbývala jediná možnost: odvléci podmořské plavidlo na chráněné místo v zátoce. Ale na tenhle způsob dopravy nebyl připraven. Piccard měl obavy, jestli není v některé komoře trhlina, kterou tam vniká voda, takže by se batyskaf pomalu nenávratně potápěl.

"Nabízí se rychlé řešení: benzín se musí nahradit, nikoliv však vodou, ale oxidem uhličitým. Tenkou hadicí musíme tedy nasát plyn do komory plováku, ale protože nedokážeme připojit velkou rouru, musíme obětovat benzín a vypustit ho do moře. Znamená to konec potápění a konec celé výpravy, ale je lepší oželet benzín než riskovat ztrátu batyskafu. Avšak 30 tisíc litrů benzínu v moři znamená vážné nebezpečí požáru. Striktní zákaz kouření. Sám sděluji rádiem své rozhodnutí na Elie-Monnier – její komín chrlí snop jisker. Moji zprávu nepředali včas kapitánovi. Naštěstí uslyšeli naše volání a loď se vzdaluje."

Za svítání vytahují v zátoce batyskaf na palubu Scaldis. Piccard nedočkavě vlezl do kabiny. Manometr ukázal hloubku 1 380 metrů!

"Za 29 minut urazil tedy batyskaf dráhu 2 800 metrů, což představuje průměrnou rychlost 1,60 m/s. Je zřejmé, že odlehčení bylo zbytečně velké. Výstup musel probíhat rychlostí přes 2 m/s. Kritická rychlost člunu byla překročena."

V Belgii nevítali profesora Piccarda s nadšením. "Úřady a tisk mu více či méně zastřeně vytýkaly, že věnoval obrovské částky na nedostatečně připravený podnik," napsal spisovatel Pierre de Latil v knize Od Nautilu k batyskafu. "Není Belgičan, není námořník, udělal by lépe, kdyby nezatahoval Belgii na mořské dno. Mohl snadno odpovědět, že dobytí druhého světa vyžaduje dobu zkoušek a že chybil jedině tím, když připustil okázalé provedení prvních pokusů. Avšak on se spokojil s prohlášením, že kdyby sestoupil ve svém batyskafu do 1 380 metrů, celý svět by opěvoval vítězství, a že z vědeckého hlediska nemá sestup prázdného člunu o nic menší význam."

Přípravy na rekordní ponor

Belgické úřady zůstaly chladné, zato Francouzi měli o batyskaf velký zájem. Roku 1950 uzavřely belgický FNRS a francouzské námořnictvo dohodu o spolupráci. Francouzi postaví nový batyskaf, přičemž ze starého použijí gondolu. Piccard a Cosyns budou odbornými poradci. Úplně nový má být plovák, jímž bude procházet do kabiny i vstupní kanál. Posádka se tedy může nalodit na moři, nikoliv už v podpalubí mateřské lodi. Do stavby podmořského člunu FNRS 3 se pustily loděnice v Toulonu.

Spolupráce mezi Piccardem a francouzskými odborníky narážela na obtíže. Jejich příčinu nejlépe vystihuje profesor Jacques Monod, laureát Nobelovy ceny za lékařství: "Člověk nemusí být učencem, aby odhadl, kolik fantazie a nezávislosti letitého učence, překypujícího nápady, se dříve či později muselo dostat do sporu s podniky přepečlivě organizovanými, mezi nimiž cizinec, navíc civilista s vysokoškolským vzděláním, prožije určité nesnáze, než aby se cítil volně."

Začátkem ledna 1952 dostal Piccard nabídku na postavení nového batyskafu z Itálie. Informoval o tom Belgičany a Francouze – a protože Paříž se k tomu nevyjádřila, přijal návrh Říma. Otec a syn Piccardové začali v Terstu budovat podmořský člun Trieste.

Později se rozpoutala v tisku polemika – profesora Piccarda obvinili z toho, že ukradl vynález batyskafu Francouzům. To je samozřejmě nesmysl. FNRS 3 a Trieste vycházejí ze stejného principu, jejich duchovním otcem je jeden člověk. Zatímco plovák francouzského plavidla se velice podobá skutečné lodi, plovák italský má válcový tvar podle Piccardových plánů z roku 1949. Tehdy byl zavržen jako příliš nákladný, ačkoli válcovitý plovák je ve skutečnosti lacinější, pevnější, lehčí a může být vlečen za lodí.

Pokračování zítra - co čeká dobrodruhy na dně Středozemního moře? A co chystají jejich potomci dnes?

Autor:
 

Nejčtenější

Dětem škodí obrazovky a displeje. Ale jinak, než si rodiče obvykle myslí

Jak všudypřítomné displeje ovlivňují výchovu dětí? (ilustrační fotografie)

Světová zdravotnická organizace vydala nová doporučení ohledně aktivit vhodných pro malé děti. Nejvíce pozornosti si...

Třímachový zabiják letadlových lodí Suchoj T-4 byl velkým žroutem rublů

Suchoj T-4

Historie letectví se pozoruhodnými stroji jenom hemží. Jedním takovým byl i sovětský bombardér Suchoj T-4. Vznikl pouze...

Poslední vrtulník. Začíná předehra zcela zapomenuté letecké tragédie

Reklama NYA zvoucí k cestování v proudové době.

Byla to budova, kterou by někteří obyvatelé New Yorku nejraději hned po dokončení nechali zdemolovat. Místní bar s...

Aktualizujte si WhatsApp. Kvůli chybě vás mohli útočníci odposlouchávat

Aplikace WhatsApp (ilustrační obrázek)

Nový trik využívající chybu v komunikační aplikaci WhatsApp umožnil na základě zmeškaného hovoru nainstalovat do...

Statisíce posluchačů přišly o svá internetová rádia, náprava je pomalá

DAB rádio Pure Oasis Flow

Mnoha posluchačům internetových rádií zmizely předvolené stanice i jimi přidané streamy. Největší výrobce čipů pro...

Další z rubriky

Revoluce už za rok: Lenovo ukázalo „ohebný počítač“, vejde se do kapsy

Světová premiéra nového konceptu ThinkPad X1 Foldable PC

Třináctipalcový tablet, plnohodnotný počítač a ultrapřenosný notebook, to vše v jednom malém zařízení. Vývojáři čínské...

Poslední vrtulník. Začíná předehra zcela zapomenuté letecké tragédie

Reklama NYA zvoucí k cestování v proudové době.

Byla to budova, kterou by někteří obyvatelé New Yorku nejraději hned po dokončení nechali zdemolovat. Místní bar s...

Třetí náraz byl osudný, prorazil nádrže. Pilot suchoje byl „slepý a hluchý“

Ohořelý trup letadla Suchoj SSJ100 poté, co požár udusili pěnou hasiči na...

Na začátku tragické nehody letu SU-1492 společnosti Aeroflot byl úder blesku. Je velmi neobvyklé, že má v letectví...

Nejlepší dětské knihy podle věku: Testujeme na vlastních dětech
Nejlepší dětské knihy podle věku: Testujeme na vlastních dětech

Dětských knih je na trhu velké množství, a tak je někdy složité najít tu pravou, která bude děti opravdu bavit. My jsme vyzkoušeli osm knížek. Podívejte se, jak v testu našich „redakčních“ potomků obstály, a nechte se inspirovat.

Najdete na iDNES.cz