Poprvé na dně moře. Za okénky se stmívá, objevují se světélkující živočichové

  10:15aktualizováno  10:15
Přesně před 60 lety se člověk poprvé ponořil na dno Středozemního moře. V roce 1960 pak dosáhl až na dno nejhlubší. Na dno Mariánského příkopu. Ten muž se jmenoval Jacques Piccard.

Podmořský výzkumník Jacques Piccard ve věži batyskafu Trieste při zkoužkách v zátoce Castellamare nedaleko italské Neapole. | foto: Profimedia.cz

První díl tohoto dvoudíného seriálu o rodině Piccardů z pera Karla Pacnera najdete zde. Dočtete se vše o přípravách na rekordní ponory i prvních cestách člověka do stratosféry.  

Člun FNRS 3 se poprvé ponořil 17. června 1953 do hloubky 13 metrů. Jeho stálou posádku tvořili zkušený námořník, korvetní kapitán Georges Houot a mladý inženýr z oddělení konstrukce ponorek Pierre Willm. Během roku se s ním spustili do hlubin osmkrát, třikrát vyslali batyskaf dolů v automatické verzi.

Zkoušky Trieste na Středozemním moři začaly o něco později. Koncem srpna 1953 vyrazil z Neapole malý konvoj: loď Tenace táhnoucí Trieste a korveta Fenice 2. Mířily k ostrovu Capri, kde je tisícimetrová prohlubenina.

Ráno 25. srpna se Auguste a Jacques Piccardové ponořili do hloubky 1 080 metrů. Gondola se propadla do bahna až po okénka. Okamžik napětí: neucpaly se otvory rezervoárů s přítěží? Vypustili zadní zátěž – batyskaf se nahýbal. Najednou začaly částečky bahna klesat. Člun se vynořil.

Novinářům, kteří doprovázeli výpravu, svědectví zaplombovaných registračních přístrojů nestačilo. Chtěli důkaz. "To je snadné," odpověděl profesor se smíchem. "Nechali jsme po sobě na dně pěkný lavor. Můžete si ho prohlédnout." Za chvíli však přinesl jeden z potápěčů hmatatelný důkaz – hrst šedomodré hlíny, kterou odloupl z gondoly. Teď už tomu musí uvěřit každý. Námořní mapy udávají v těchto místech hloubku 1 000 až 1 100 metrů.

Batyskaf Trieste

Batyskaf Trieste

Po drobných opravách a zlepšováních Trieste v suchém doku připravovali podmořský člun k dalším zkouškám. Dne 30. září sestoupili oba Piccardové znovu do hlubin.

"Za okénky se stmívá, mizí poslední modravý svit," uvádí starší oceonaut ve svých poznámkách. 923 metry – začínají se objevovat první světélkující živočichové. 923 metry – této hloubky dosáhli Beebe a Barton 15. srpna 1934. 1 080 metrů – hloubka, do které jsme sestoupili před pěti týdny u Capri. Červená žárovečka tachometru bliká stále rychleji: sestup se zrychluje, jak potvrzuje křivka barografu.

Je čas vypustit zátěž? Kdyby bylo naším cílem pozorovat živočichy, neváhali bychom to učinit – naprosto nehybní bychom měli nejlepší podmínky k pozorování. Ryby by jistě neměly nedůvěru k nehybnému tělesu. Mohli bychom je překvapit světlem reflektorů a zachytit se je na filmový pás. Dnes však chceme především dokázat, že náš batyskaf je skutečně hlubokomořské plavidlo.

1 360 metrů – hloubka, jíž dosáhl Barton roku 1948 ve své batysféře. 1 380 metrů – do této hloubky se dostal FNRS 2 před několika dny při pokusu bez posádky u Kapverdských ostrovů. 2 100 metrů – 14. srpna se z téhle hloubky vrátil FNRS 3 řízený Houotem a Willmem, aniž spatřili dno.

Pod námi je ještě tisíc metrů vody. Náhle mi přichází na mysl heslo Santos-Dumonta: Napříč mořem, které dosud nebrázdila žádná loď. I my pronikáme do panenského oceánu. Mám podobné pocity jako 27. května 1931, kdy jsem s Kipferem letěl do stratosféry. Ale tím podobnost končí: tady není ani Slunce, ani Měsíc a hvězdy, tady není nic než neproniknutelná tma.

Stále klesáme. Mírně přibrzďujeme uvolněním malé části zátěže. 2 500 metrů. Plujeme rychlostí 1 m/s. Pohled na manometr: překročili jsme kótu 3 000. Je na čase vypustit zátěž. Otvíráme obě nádrže, takže za vteřinu vytečou 2 kilogramy ocelového zrní.

Lehké zhoupnutí a jsme na dně. Manometry shodně udávají tlak 325 kg/cm2, což odpovídá hloubce asi 3 150 metrů. Zabořili jsme se do dna jako před Capri, ale velké okno se neucpalo. Přece jenom jsme měli začít s vypouštěním zátěže. Ale jak jsme mohli přesně poznat vzdálenost ode dna? Potřebovali bychom ultrazvukový hloubkoměr, ale na něj už naše finance nestačily.

Švýcarský podmořský výzkumník Jacques Piccard při neúspěšném pokusu o rekordní

Švýcarský podmořský výzkumník Jacques Piccard při neúspěšném pokusu o rekordní ponor s batyskafem Trieste u italského ostrova Ponza.

Znovu vypouštíme zátěž. Několik minut batyskaf nereaguje. Okénkem vidíme, jak ze zadní nádrže teče kovové zrní. Jsme příliš těžcí, anebo bahno tolik lepí? Přirozeně trvá nějakou dobu, než zátěž, které se potřebujeme zbavit, odteče, ale tahle strnulost v podmořské pustině působí silným dojmem.

Náhle zaznamenáváme pohyb před okénky. Začínáme stoupat, dokonce velmi rychle. Výstup probíhá normálně – opět se objevují světélkující živočichové, a čím víc se blížíme k hladině, tím víc se rychlost zvyšuje. První světelné paprsky pronikají vodní vrstvou, jsou stále zřetelnější a jasnější. Najednou cítíme nárazy vln, jsme na hladině. Jak předpověděli meteorologové, moře je bouřlivější."

Po tomto úspěchu zakotvila flotila u nedalekého ostrůvku Ponza. Všichni si potřebovali odpočinout.

Oba Piccardové odešli z paluby Feniee a žasli. Lodní siréna šestkrát zahoukala a posádka nastoupila ve slavnostních uniformách. První důstojník lodi se divil: "To jsou přece admirálské pocty." Admirál Girosi souhlasil: "Jsou admirály hlubin. Mají na ně právo!"

Začátkem následujícího roku, už doma ve Švýcarsku, se oba oceanauti dověděli z novin, že FNRS 3 překonal jejich rekord. Nejdřív koncem ledna 1954 dosáhl bez posádky hloubky 4 100 metrů a 15. února s oběma Francouzi 4 050 metrů. Ovšem i to bylo vítězství Augusta Piccarda, vždyť on je inspiroval.

Prodej z nouze

Po roční přestávce se vydali Piccardové se svým batyskafem opět na moře. Mezitím Francouzi dosáhli ve člunu FNRS 3 hloubky 4 725 metrů. Bohužel takové hlubiny v Tyrrhenském moři, kde operoval Trieste, neexistují. Aspoň získávali další praktické zkušenosti.

Celý rok 1955 zůstal Piccardův podmořský člun v suchém doku – majitelé neměli peníze. Další rok financovaly oceánografické výzkumy některé švýcarské a italské univerzity a podniky. Jacques Piccard a geolog A. Pollini, profesor milánské univerzity, sestoupili 3 693 metrů pod hladinu.

Batyskaf Trieste na hladině Tichého oceánu nedaleko ostrova Guam, švýcarský

Batyskaf Trieste na hladině Tichého oceánu nedaleko ostrova Guam, švýcarský podmořský výzkumník Jacques Piccard se s ním právě vynořil z hloubky 5660 metrů. (17. listopadu 1959)

Na podzim 1956 se mladý Piccard seznámil s dr. Robertem C. Dietzem, oceánografem amerického válečného námořnictva. Dietz upozornil na batyskaf a jeho možnosti washingtonské úřady. V únoru 1957 uzavřeli Piccardové dohodu s Národní vědeckou nadací USA – za účasti amerických specialistů se uskuteční v Tyrrhenském moři patnáct sestupů jejich podmořského člunu.

Američané byli nadšeni. Začátkem roku 1958 nabídli oběma Švýcarům, že od nich Trieste odkoupí. Piccardové však nechtěli – byli se svým dítkem příliš citově spjati. Raději by ho na tři roky pronajali. Ale zástupci nadace a válečného námořnictva naléhali. Teprve když přislíbí, že do kupní smlouvy dají bod o tom, že Jacques Piccard zůstane jako odborný konzultant s právem se ponořovat, majitelé souhlasili. Kromě toho si konstruktéři uvědomili, že tím získají peníze na postavení mezoskafu – ponorky pro střední hloubky.

Novou základnou Trieste se stala Laboratoř elektroniky válečného námořnictva v San Diegu v Kalifornii. Už v prosinci se Američané pustili sami do zkoušek batyskafu. Mezitím objednali v Kruppových závodech ve Spolkové republice Německo novou gondolu – s pevnějšími stěnami, určenou pro největší hloubky.

Pro Spojené státy byl výzkum oceánů novým, dosud málo rozvinutým polem působnosti. Ovšem teď se stal velice naléhavým – jejich ponorky poháněné atomovými reaktory a vyzbrojené dalekonosnými raketami s atomovými hlavicemi mohou plout velice hluboko pod hladinou, a to dlouhé měsíce. Rovněž Rusové je brzy začnou stavět. Americké námořnictvo proto muselo vědět nejen o všech podmořských zákoutích, nýbrž potřebovalo znát všechny zákonitosti chování tohoto podivuhodného světa – geologie, mořských proudů, podmořských sopek i tamního života. Studená válka tedy poháněla kupředu i oceánologii.

Američtí odborníci začali koncipovat projekt Nemo – sestupy v batyskafu na dno nejhlubších mořských proláklin.

V polovině září 1959 se začal Trieste potápět s novou gondolou. Než bylo rozhodnuto projekt Nemo zahájit, potopil se tento batyskaf 56krát. Přitom se vycvičila celá řada oceanautů. Dne 15. listopadu 1959 dosáhl Trieste s Jacquesem Piccardem a poručíkem Donaldem Walshem hloubky 6 815 metrů.

Výzkumná loď Challenger před lety zjistila, že patrně největší oceánská hlubina – 11 500 metrů – je v Mariánském příkopu, který leží asi 350 kilometrů jihozápadně od ostrova Guam v Tichém oceánu. A tak se tato oblast stala místem, kde se má Trieste pokusit o nový rekord.

Původně se počítalo s tím, že batyskaf uskuteční několik sestupů a při nich se vystřídá pět oceanautů. Avšak Pacifik není v tuhle roční dobu výjimečně klidný. Proto se nakonec šéfové projektu dohodli na jediném ponoření. Posádku bude tvořit poručík Walsh a zoolog dr. Rechnitzer. Oba američtí občané.

Švýcarský oceánograf Jacques Piccard na snímku z února 1964

Švýcarský oceánograf Jacques Piccard na snímku z února 1964

Jacques Piccard nesouhlasil. Proč ho vyřadili? Má přece morální právo! Marně protestoval. Odpovědi důstojníků byli rozpačité. Všichni věděli, že za tím vězí státní prestiž. Nakonec si Piccard vzpomněl na kupní smlouvu. Ta obsahuje bod, podle něhož má on právo se ponořovat v těch případech, které jsou spojeny "se zvláštními problémy". Považujete snad pokus o dosažení dna Mariánského příkopu za běžný sestup?!

Mladý Švýcar s sebou měl kopii dokumentu, který se podepisoval v době, kdy s projektem Nemo ještě nikdo nepočítal. Prestiž Spojených států musí kapitulovat. Nedá se nic dělat, ten rekord bude patřit jednomu americkému občanu a potom jakémusi Švýcarovi. Ať tedy plují Walsh a Piccard. I když později švýcarský oceanout žehral na to, že by měl raději s sebou badatele, nejlépe biologa Andrease Rechnitzera, vědeckého šéfa celého projektu.

Hloubka jedenáct kilometrů

Moře bylo velice neklidné. I v operačním prostoru, kam vlečná loď Wandank s člunem Trieste ráno 23. ledna 1960 připlula. Otec a syn Piccardové se rozloučili. Dvoučlenná posádka se nasedla do batyskafu. V těch vysokých vlnách to nebylo snadné.

"Sestoupil jsem do gondoly," vzpomínal Jacques Piccard. "Krátké přezkoušení aparatur ukázalo, že všechno je v nejlepším pořádku – okruh proudu který drží zátěž, nebyl poškozen, rovněž tak pohonné motory, ultrazvukový hloubkoměr, bezdrátový telefon, vypouštěcí ventil benzínu a další...

V 8.15 začala proudit nad zavřené dveře gondoly do vstupní šachty voda. Náhle se rozhostilo nesmírné ticho a klid. Tento pocit jsme za poslední čtyři dny úplně zapomněli. Vyměnili jsme si s Walshem pohledy – věděli jsme, že už se potápíme a že jediné skutečné potíže, totiž vlečení a práce na hladině v bouři jsou za námi, a že z technického hlediska je náš potápěčský podnik skoro uskutečněn.

S pocitem ulehčení jsem nechal Trieste pomalu klesat ke dnu. Věděl jsem, že po několika minutách musíme dospět do vrstvy, kterou oceánografové nazývají thermocline, a že tam zůstaneme automaticky stát, neseni hustější vodou.

Když se pak Trieste zastavil, využil jsem toho okamžiku k dalšímu rychlému přezkoušení hlavních přístrojů. Jednoduše jsem stiskl jedno z elektrických tlačítek a tím otevřel ventil benzínové nádrže. Trieste poslušně pokračoval ve své cestě dolů zatížen vodou, která nahradila vypuštěnou část benzínu.

Prvním překvapením tohoto sestupu bylo druhé zastavení, které následovalo brzo za prvním, v hloubce jenom o 10 metrů větší. Potom další o 20 metrů hlouběji a ještě jedno po 30 metrech. Pokaždé jsem nechal uniknout trochu té cenné kapaliny, která udržovala naši rovnováhu. V průběhu předešlých 64 sestupů jsem se ještě nikdy nesetkal s takovým termoclinem. Konečně v 8.55 začal klesat Trieste, obklopený chladnou vodou, rovnoměrně do hlubin. Naše rychlost dosáhla během několika okamžiků 1 m/s. Tuto rychlost jsem už předtím plánoval a chtěl ji udržovat až do hloubky 8 000 metrů."

V 10.20 dosáhl Trieste hloubky 4 100 metrů. O 20 minut už 5 500 metrů – tam se ponořil Piccard s Rechnitzerem před čtvrt rokem. Tentokrát však neměli oceanuati na pozorování okolního prostředí příliš času. Walsh se ještě zacvičoval jako pilot batyskafu. Piccard sledoval palubní aparatury: rychlost sestupu, teplotu vody a benzínu v plováku, množství odhozené zátěže, složení vzduchu, vlhkost a teplotu v kabině.

"Kolem 11. hodiny jsme překročili hloubku 7 000 metrů, které jsme právě před 15 dny už jednou dosáhli. Zbývá ještě 4000 metrů ke dnu propasti Challenger.

Připadá mi to najednou všechno snadné. Už jsme odhodili skoro čtyři tuny zátěže. Letmý pohled průzorem: tuny ledové vody táhnou proti nám jako řeka křižující naši dráhu. Občas je vidět zrnka planktonu, ale jinak vypadá moře vymřelé a pusté. Voda v téhle hloubce spočívá na našich okenních průzorech vahou jednoho milionu tun kilogramů."

Mezi 8 000 až 9 000 metry snížila posádka rychlost sestupu na 60 cm/s. Potom zpomalila ještě víc, aby se batyskaf neblížil ke dnu větší rychlostí než 30 cm/s.Vždyť toho víme o proudění vody ve velkých hloubkách jenom velmi málo či vlastně vůbec nic. Není vyloučeno, že mořské proudy zanášejí Trieste při sestupu stranou od cíle. Jestliže by se dostal ke strmým břehům příkopu, mohl by v každém okamžiku narazit na dno.

"11.44 – hloubka 8 890 metrů. Teď jsme sestoupili přesně tolik, kolik se tyčí nad zemí Mount Everest. Venku je voda naprosto čistá, bez ,mořského sněhu‘ a bez sebemenší stopy po planktonu. To je tak ohromná pustina, že si ji člověk vůbec neumí představit.

Poledne – 9 500 metrů: Odhodili jsme už 6 300 kilogramů zátěže, takřka polovinu toho, co jsme měli k dispozici na začátku sestupu.

12.06 minut. Vystrašil nás silný otřes. Walsh se na mne podíval: ,To už jsme na dně?‘ – ,Ne, ještě ne,‘ odpovídám. Stále klesáme. Přístroje budou asi tak měkké, že je ani neucítíme.

Pohled na aparatury ukazuje, že se naše rychlost nezmenšila. Nic nebezpečného se tedy nestalo. Potkali jsme se snad s nějakým velkým mořským tovarem? To by bylo pěkné.

Klesáme dál. Voda je tu absolutně průzračná. Na dohled se vynořilo několik maličkých medúz. Nás však nemohou překvapit, protože víme, že nižší formy života existují i v nejhlubších místech oceánů. Ovšem spatříme taky ryby?

Konečně! Několik minut před 13. hodinou se před námi vynořilo dno. Nejdřív jsme je uviděli na obrazovce hloubkoměru. Jevilo se tam jako tenounká čára. O několik okamžiků později – přesně v 13.06 – Trieste dosedl na dno v hloubce 10 916 metrů."

Nicméně v dalších dnech odborníci propočítali, že to bylo ještě o tři metry víc.

"Dno vypadalo, jako by bylo tvořeno jemnou sedlinou, nikoliv zahnívajícím bahnem, se kterým se většinou setkáváme v malých a větších hloubkách. Tu a tam jsme mohli pozorovat malou nerovnost. A právě ve chvíli, kdy jsme dosedali, potkalo nás neobyčejné štěstí, že jsme uprostřed plochy ozářené reflektory spatřili rybu.

Tak jsme mohli během jedné vteřiny – ovšem po letech příprav – odpovědět na otázku, kterou si kladly po desetiletí tisíce oceánografů. I vyšší formy života existují všude v moři, bez ohledu na velké tlaky.

Zřejmě se jednalo o rybu s kostrou velice podobnou platýzovi, asi 30 centimetrů dlouhou a 15 centimetrů širokou. Plavala těsně nad pískem, který se ve skutečnosti skládal z koster diatomů padajících po staletí z vrchních vrstev. O několik okamžiků později se mihl kolem okénka překrásně zbarvený garnát.

Náš podnik měl naprostý úspěch. Po dlouholeté práci, nekonečných zkouškách a sbírání zkušeností a často povážlivých obtížích – hlavně od určitých nedůvěřivých kruhů – vylučovali jsme už předem nepochopení a nezájem. Třebaže jsme byli neustále pronásledováni spěchem a finančními nesnázemi, měli jsme zároveň i štěstí, že jsme často nacházeli prvotřídní a plně oddané spolupracovníky. Tak jsme nyní mohli v klidu odpočívat na dně s blahým vědomím, že jsme nejen dosáhli cíle, ale navíc jsme tady viděli rybu, což už samo o sobě stálo za ta léta práce."

Walsh hlásil na palubu pomocné lodi: "Zde Trieste na dně prolákliny Challenger." A hloubku oznámil v míře, které se říká střevíc.

Oceanauti zůstali na dně 20 minut. Teplota vody tam byla 3,5 stupně Celsia.

"Vrátíme se na hladinu v 17.00 hodin."

Co je tohle? Velké okno z plexiskla uvnitř vstupní šachty se prohnulo víc, než mu dovoloval rám, a nakonec se vytrhlo. Rámeček potom zaujal svou původní polohu... Tak to byl ten silný otřes krátce po poledni! Byla to jediná technická závada. Závada, která – upozorňuje Piccard – neznamenala pro posádku žádné nebezpečí.

"Výstup začal zpočátku pomalu, ale potom se stále zrychloval. Nejdříve 50 cm/s, od 9 000 metrů už 75 cm/s a od 6 000 metrů 90 cm/s. V hloubce tří kilometrů stoupla rychlost na 1,20 m/s a krátce před dosažením hladiny vystupoval batyskaf pozoruhodnou rychlostí 1,5 m/s. Přitom v kabině vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že stoupáme, jenom přístroje to ukazovaly. Bez vibrací se hnal Trieste rychlostí tří uzlů k hladině a k dennímu světlu.

Fotogalerie

V 16.56, téměř přesně v předpokládanou dobu, prorazil můstek batyskafu hladinu Pacifiku. Náš potápěčský podnik byl u konce. Třebaže se jednalo o pouhý technický pokus, přinesl zároveň různé cenné poznatky vědě: pozorování mořské fauny v hloubkách, průzkum složení hlubokomořského dna, měření radioaktivity vody a dna, větší počet měření oceánského proudění, teploty vody, atd...."

Ovšem nejvíc Piccarda ohromilo, že i v této obrovské hloubce spatřili "vyšší formy podmořského života", jak řekl. Toto zjištění přispělo k tomu, že později bylo zakázáno svrhovat do mořských příkopů jaderný odpad, i když se to původně plánovalo.

Jak bývá zvykem, i dobyvatelé hlubin dostali nejvyšší pocty a vyznamenání.

V Golfském proudu

Po dvou letech – 25. března 1962 – Auguste Piccard ve svém domě v Lausanne zemřel. Jeho osmasedmdesátileté srdce nevydrželo záchvat. Na odchod z tohoto světa se připravoval. Vždyť všechno, co si v mládí předsevzal, se mu podařilo splnit. Svému příteli oceánologu Hermannu Heberleinovi řekl krátce před smrtí: "Jaro už mě nevzrušuje."

Syn Jacques pokračoval v otcových stopách dál. Nejdřív stavěl mezoskaf nazvaný Auguste Piccard. Byla to osmadvacet metrů dlouhá vyhlídková ponorka pro 45 cestujících. První podmořské plavidlo pro turisty. V letech 1964–1965 se v něm podívalo do hlubin Lausannského jezera ve Švýcarsku 33 tisíc zájemců. Potom ji stavitel prodal společnosti Horton Maritime v kanadském Vancouveru k výzkumům.

V dalších letech se Jacques Piccard pustil do konstrukce mezoskafu pro vědecké účely. Podle jeho projektu postavila firma Grumman Aerospace Corp. z Bethpage ve státu New York mezoskaf Ben Franklin dlouhý patnáct metrů. Zakázku platil oceánografický ústav amerického námořnictva. Potom tento stroj oceanouti celý rok zkoušeli.

V létě 1969 se mezoskaf Benjamin Franklin vydal do Golfského proudu, do oné mohutné mořské řeky, která omývá východní břehy USA. Golfský proud má velký vliv na tvorbu klimatu a počasí v Severní Americe, v severním Atlantiku a v Evropě. První jeho mapu vydal americký politik a přírodovědec Benjamin Franklin v roce 1770. Vycházel ze zkušeností mořeplavců a rybářů. Třebaže vědci ve 20. století zjistili o této největší podzemní řece mnohé, přesto spousta otázek zůstávala. A když Jacques Piccard navrhl v roce 1965 Američanům, že by tam vydal, projekt odsouhlasili.

"Vědec používá svých smyslů v kombinaci se svým rozumem a intuicí, aby rozluštil povahu světa okolo sebe," napsal švýcarský výzkumník. "Potřebuje vidět, dotýkat se, čichat a naslouchat stejně jako měřit. Samotné přístroje a nástroje spuštěné do hlubin na kabelu nestačí. Člověk tam dolů musí jít sám."

Šest mužů – tři Američané, dva Švýcaři a jeden Angličan – se potopili se svou ponorkou do Atlantiku večer 14. července nedaleko břehů Floridy. Neoficiálně pod Piccardovým velením, oficiálně za kapitánství Dona Kasimira od firmy Grumman. Ben Franklin se nechal volně nést Golfským proudem. Tento experiment probíhal ve stínu jiné velké události – celý svět totiž sledoval výpravu prvních lidí na Měsíc v Apollu 11.

"Zvolna jsme sestoupili a dno se objevilo v zeleném a zvláště pronikavém světle jednoho z našich palubních reflektorů v hloubce 510 metrů," napsal Jacques Piccard. "Slabý proud o rychlosti 0,2 uzlu nás unáší k severu."

Druhý den se plavba ustálila v hloubce 200 metrů. Oceanauti se zabydlili, připravili se duševně a morálně na to, že spolu stráví asi měsíc. Třebaže se spolu už nejednou ponořili, nikdy to nebylo v plné sestavě a nikdy na tak dlouhou dobu. Psychologové se obávali, že brzy začnou drobné rozmíšky, které by mohly přerůst do složitých vztahů. Ve skutečnosti zůstalo oněch šest mužů skvělou partou od začátku do konce. I když několik nedorozumění řešit museli.

Švýcaři Erwin Aebersold a Jacques Piccard se střídali v řízení, pilotování a pozorování. Geolog a oceanograf Frank Busby buď zkoumal dno, anebo plánoval exploze výbušnin, které na jeho pokyn dělala pomocná loď – a potom spolu s hydroakustikem Kenem Haighem z Anglie studoval jejich pronikání do mořské půdy. Jindy Ken pátral po záhadné vrstvě DSL, která rozptyluje anebo lomí zvukové vlny, takže tím mate plavce v moři. Chester May, nazývaný Chat, který byl z NASA a tady zastával funkci bioinženýra, zase zkoumal baktérie ve vodě. Don Kasimir se věnoval pozorování vodní havěti.

Posádce byla zima, v kabině stála teploměr na 13 stupních. Topit nesměli, protože by se tím ohřívala okolní voda.

Ráno 16. července si zapsal Piccard do svého deníku: "Celou noc byl Benjamin Franklin pomalu unášen ve svých dvou stech metrech. Na nic jsme nemuseli sáhnout, abychom upravili jeho kurs. Všechno pokračuje dobře. Jsme 60 mil od Kennedyho mysu. Posíláme pozdravy kosmonautům, kteří za několik hodin odstartují k Měsíci.

Třebaže reflektory nesvítily, bylo v téhle hloubce úplně jasno. Jenom kontrasty nikde nevynikaly.

Někdy se lidí ptalo, proč podnikáme tuhle cestu. Známe už přece každé tajemství Golfského proudu. Ale právě proto jsem vybral Golfský proud, a ne nějaký jiný neznámý proud. Vzhledem k tomu, že jeho vlastnosti jsou poměrně dobře prozkoumány, každý nový poznatek zapadne do systému našich znalostí a bude opravdu užitečný."

Do pěti hodin ráno seděl Piccard u jednoho průzoru. Reflektor svítil, kamera připravena... Marně. Teprve v 6.09 ráno v hloubce 252 metrů zpozorovali Busby a Haigh pozoruhodné divadlo.

"Byl to opravdový útok! Krátký, přesný, bleskový. Mečoun dlouhý něco přes půldruhého metru. Druhý mečoun vyčkával na samé hranici viditelnosti. Útočník se vrhl nosem kupředu, zamířil na průzor, minul se jenom o několik centimetrů, ale minutu se motal vedle mezoskafu, pak se vrátil ke svému příteli či přítelkyni a oba zmizeli. Už jsme je nikdy neviděli... Je možné, že nás mečoun považoval za nějakou mořskou příšeru a naše průzory za její oči. I kdyby tomu tak bylo, co ho to napadlo? Cožpak napadají mečouni také velryby? Je třeba pořádné dávky chladnokrevnosti (ale oni vlastně jinou než chladnou krev nemají!) k tomu, aby zaútočil na našich 130 tun oceli, když sám neváží víc než 100–200 kilogramů, na těleso dlouhé 15 metrů, když sám měří asi 1,50 metru! Takový útok, zvlášť když se dvakrát opakuje za podobných podmínek, je pobuřující." Piccard naráží na stejný útok, který před rokem zažila posádka hlubinné ponorky Alvin.

"Stále postupujeme, ale pomaleji než dřív," zapsal si Piccard 19. července. "Jsme unášeni rychlostí 1,6 uzlu. Je chladno, 18 stupňů. Z Floridy jsme zvyklí na víc. Někteří z nás dostali rýmu. Teplota moře je 16–17 stupňů. Trávíme u průzoru téměř všechen čas. Žádné ryby. Bez osvětlení se zdá moře prázdné. V záři reflektorů je vidět plankton, spousta druhů nejrůznějších zrníček, kvanta korýšů, těch drobných druhů, které jsou bezpochyby nejsilnější třídou obyvatel oceánů."

Následující den si oceanouti uvědomili, že Golfský proud má velké vnitřní vlnění: 20–30 metrů, někdy i víc. Když se mezoskaf dostal do takové vlny, musel službu konající oceanout sledovat bedlivě manometr. Musel kontrolovat, aby člun nevyplul příliš blízko k hladině, anebo zase naopak aby příliš neklesl do hlubin.

"Dynamika Golfského proudu někdy vyvádí při střetnutí se statikou mezoskafu podivuhodné kousky", stěžoval si Piccard. "Oceánografové dobře znají vnitřní vlnění proudu, ale něco jiného je poznat je na své vlastní kůži. Dne 23. července jsme například udělali padesátimetrový skok za 7,5 minuty! Ken nás uklidňuje. Prožil tyhle výkyvy ještě s kratšími intervaly, dokonce dvouminutovými. Nazítří opět klesneme o 40 metrů a stoupneme o 60 metrů za dobu kratší než 10 minut, aniž bychom samozřejmě sáhli na ventily ponorných komor – jenom tak, jak stoupá a klesá samotná voda."

O dva dny později upozornila jedna z doprovodných lodí posádku mezoskafu, že Ben Franklin opustil Golfský proud. Prostě ho tento proud vyhodil mimo. Nezbylo nic jiného, než spustit motory a jejich pomocí se vrátit zpátky. Ale marně, podmořský člun se svou vlastní silou nemohl do středu téhle velké oceánské řeky dostat. Nakonec muselo mezoskaf odtáhnout na správné místo jedno z povrchových plavidel.

"Jak dlouho se nám podaří zůstat v proudu, než z něho znovu vypadneme? Z mysu Hatteras jsme vůbec strach neměli, ale všechno nasvědčuje tomu, že až se k němu přiblížíme, tak nám vypadnutí opět hrozí. Tam se totiž Golfský proud dost rozšiřuje, zvolna za sebou zanechává četné pomalé obrovské víry, kde vzniká nebezpečí, že se tam budeme točit celé dny kolem dokola, aniž bychom se pohnuli dál."

Během několika dnů se ukazuje, že tyhle obavy byly plané. Po obeplutí mysu Hatteras nabral mezoskaf velkou rychlost směrem na severovýchod, k Novému Skotsku. Tato rychlost posádku udivila. "Napřed jsme si mysleli, že je to navigační omyl. Ale ne, všechno je do puntíku dobře. Všechno se shoduje – teplota vody i směr proudu."

Každý den urazili asi 100 kilometrů. "Už 6. srpna jsme dosáhli oblasti, kam jsme sotva doufali doplout 13. srpna, a ještě jsme před sebou měli celý týden. Naše průměrná rychlost má tendenci se stále zvyšovat – během noci jsme dělali 3,3 uzlu. Začali jsme si říkat, jestli naším konečným přístavem by neměly být spíše Bermudy než Boston." Avšak 13. srpna se proud náhle stočil přímo na sever.

Druhý den v 8 hodin ráno plavba Benjamina Franklina skončila. Za měsíc proplul 2 500 kilometrů v hloubkách od 180 do 540 metrů. Poslední zeměpisný údaj zněl: 39 stupňů 38 minut severní šířky a 62 stupňů 5 minut západní délky. Oceanauti vystoupili na palubu hlídkové lodi pobřežní stráže Vook Inlet.

"Přístroje zaznamenaly přes pět milionů údajů o teplotě, množství soli, rychlosti zvuku a hloubce. Tisíc explozí s jejich mnohonásobnými ozvěnami bylo zaznamenáno na magnetofonové pásky. Obsah chlorofylu a různých minerálů v mořské vodě se měřil pravidelně mnohokrát denně. Strávili jsme stovky hodin u průzorů a pořídili tisíce stereoskopických snímků."

To byla kořist pro desítky výzkumných ústavů na dlouhá léta. NASA zajímal izolovaný život posádky v malém prostoru, cizím a nebezpečném prostředí – třebaže se takzvaná ponorková nemoc šestici nevyhnula, podrážděnost a napětí vždycky rychle opadly. Zkušenost pro budoucí dlouhodobé kosmické výpravy.

"Golfský proud byl důkladně probádán, některá z jeho tajemství mu byla vyrvána, ale pořád má a bezpochyby si ještě udrží nesmírnou většinu svých tajemství," končil Piccard svůj deník. "To je zákon každé vědy. Čím hlouběji do ní pronikáme, tím více zjišťujeme, že je bez konce, bez hranic, bez omezení."

Pevné nervy tří generací

Jacques Piccard žil v městečku Cully poblíže Lausanne ve Švýcarsku. Stejně jako jeho otec dostal několik čestných doktorátů. Občas přednášel na různých evropských a amerických univerzit ch. Roku 1966 založil v Cully Nadaci pro průzkum a ochranu moří a jezer. Tato finančně silná organizace mu umožnila, aby postavil malou trojmístnou ponorku F. A. Forel.

Podmořský člun poprvé spustili na vodu 8. ledna 1979. Potom Piccard se skupinou švýcarských a italských odborníků zkoumal západoevropská jezera. Po Ženevském jezeře se ponorka potápěla v italských jezerech Garda a Bracciano.

V létě 1983 se s Piccardem setkal reportér curyšského časopisu Schweizer Illustrierte Hannes Helbstab u jezera Bracciano, které leží asi čtyřicet kilometrů severně od Říma.

Co tam na dně v hloubce 160 metrů hledáte? "Jednak doufáme, že narazíme na nějaké archeologické objevy," říkal profesor. "A jednak je známo, že z dob druhé světové války jsou na dně jezera letouny, pumy a jiný vojenský materiál." Kromě toho chtěli zjistit, jestli by to byl vhodný rezervoár pitné vody pro Řím.

Hlavní cíl průzkumu jezer charakterizoval Piccard takto: "Neustále získáváme cenné poznatky, které mohou přispět k tomu, abychom lépe chránili naše jezera a dovedli je regenerovat... Naše rodina má prostě výzkumnictví v krvi. Přitom samozřejmě nemůžeme vždycky hledět jenom na to, abychom všechno, co děláme, přinášelo okamžitý užitek. Tak to dělal můj otec a doufám, že touto zásadou se budou řídit i moje děti."

Zatím nemohl říct, kdo bude ve štafetě zahájené Augustem Piccardem pokračovat. Jacques si myslel, že tohle žezlo převezme jeho dvaadvacetiletý syn Betrand, student medicíny. Tento příslušník třetí generace Piccardů-experimentátorů se nejlíp cítí ve vzduchu; v koši balonu, na křídlech deltaplánu i v sedadle sportovního letadla. Tam předváděl takové kousky, které nikdo jiný dosud nesvedl. Jednou se nechal v deltaplánu vynést balonem do velké výšky a potom dělal vysokou akrobacii. Jindy zase předal řízení deltaplánu spolupilotovi, spustil provazový žebřík, sešplhal se na jeho nejnižší příčku a odtud seskočil padákem. Otec byl na syna hrdý: "K takovým věcem musí mít člověk především pevné nervy."

"Cožpak se Piccardové vůbec nebojí?" zeptal se reportér.

"Kdybychom se báli," řekl Jacques Piccard za celou svou rodinu, "kdybychom se báli, nikdy bychom se neodvážili vydat na průzkum mořských hlubin, anebo vznášet se ve výškách stratosféry."

Otec zemřel 2. listopadu 2008 – oznámil jeho syn Bertrand. "Předal mi sklon ke zvídavosti, nedůvěru k dogmatům i víru ve svobodnou vůli a sebedůvěru čelit neznámému."

Kluzák na elektrický pohon

Je to tak – Bertrand Piccard se nejlíp cítí v letadlech. Narodil se 1. března 1958 v Laussane, vystudoval tam medicínu a specializoval se na psychiatrii, patří mezi přední švýcarské lékaře používající hypnózu.

Nejdřív si však vyzkoušel dopravní prostředek svého dědečka. Spolu se zkušeným anglickým balonistou Brianerm Jonesem odstartoval 1. března 1999 v balonu Breitling Orbiter 3 na nonstop cestu okolo světa. Balon, který postavili v britském Bristolu, měl průměr 55 metrů a hermetickou gondolu. Letěli ve výškách až 12 kilometrů nad Zemí rychlostí až 280 kilometrů za hodinu. Přistáli v Egyptě po 19 dnech 21 hodinách a 47 minutách, uletěli 45 755 kilometrů.

V roce 2003 ohlásil Bertrand Piccard nový projekt: spolu s Federální vysokou školou technickou (École Polytechnique Fédérale de Lausanne) postaví kluzák na sluneční pohon Solar Impulse. Nejdřív musel sehnat peníze od finančníků z celé Evropy.

Spolu s inženýrem Andréem Borschbergem, který byl šéfkonstruktérem, a sedmdesáti specialisty dokončili stavbu tohoto jednomístného slunečního kluzáku v roce 2007. Váží 1 500 kilogramů, tedy jako větší rodinné auto, rozpětí křídel má 61 metrů, tedy jako Boeing 747 nebo Airbus A 340. Délka křídel umožnila, aby na nich instalovali 24 tisíc solárních článků, každý váží 200 gramů. Elektřina z nich pohání čtyři motory, rovněž nabíjí akumulátory, které dodávají letounu energii v noci. Trup měří 22 metrů, je vysoký 6,4 metru. Pro jeho stavbu použili ultralehké materiály z uhlíkových vláken. Tak velké a přitom tak lehké letadlo ještě nikdo nesestrojil. Stálo 70 milionů euro (takřka 1,8 miliardy korun). Kvůli co nejvyšší úspoře energie nemá jeho maximální rychlost překročit 50 kilometrů za hodinu. Nemá přetlakovou kabinu, takže nemůže létat ve větších výškách.

V prosinci 2009 se letoun označovaný jako HB-SIA poprvé odlepil od země – na letišti v Dübendorfu s ním uletěl zkušební pilot Markus Scherdel asi metr nad zemí 300 metrů. Následující rok proběhly letové zkoušky: v dubnu vystoupal Scherdel do výšky tisíc metrů, Borschberg v červenci absolvoval let trvající 25 hodin včetně noci ve výšce okolo 1,5 kilometru, výjimečně až 8,5 kilometru.

V květnu 2011 zvládl Piccard přelet z Dübendorfu do Bruselu – 630 kilometrů za 13 hodin v průměrné letové hladině 1800 metrů. V červnu zamířil na pařížské letiště Le Bourget. Avšak při prvním vzhledu se musel po třech hodinách vrátit – vál proti němu silný vítr, na návrat mu stačily dvě hodiny.

V červnu 2012 si Piccard mezinárodní výpravu v Solar Impulse zopakoval – ze Švýcarska s mezipřistáním v Madridu do Maroka a zpátky.

Letos vyzkoušeli Solar Impulse ve Spojených státech. Létali s ním po etapách – s pěti zastávkami, všude předváděli stroj konstruktérům a zvědavcům. V pátek 3. května odstartoval Piccard ze San Franciska v Kalifornii a po více než osmnácti hodinách přistál ve Phoenixu v Arizoně. Další zastávkou byly Dallas, St. Louis, Washington a v červenci New York.

Bertrand Piccard pociťuje výpravy se solárním letounem jako splněný sen. Třebaže by on anebo jeho kolega mohli přeletět nad Spojenými státy bez mezipřistání, považuje to za nebezpečné – pilota by cesta trvající několik desítek hodin vyčerpala.

Dokonalejší má být stroj, jehož stavba probíhá od roku 2011. Bude mít přetlakovou kabinu, takže posádka by mohla dosahovat výšky okolo 12 kilometrů. Rozpětí křídel 80 metrů se dá srovnávat s airbusem A 380. Loňské potíže s jeho stavbou způsobily, že letoun dokončí snad v roce 2015. A na něm by chtěl Bertrand Piccard uskutečnit cestu okolo světa.

Autor:

50. výročí přistání na Měsící

Americký kosmický let Apollo 11 splnil svoji misi 20. července 1969. Na povrch Měsíce jako první člověk vstoupil velitel posádky Neil Armstrong. Doprovázel jej Edwin "Buzz" Aldrin, zatímco Michael Collins zůstal na palubě vesmírné lodi.

Téma Apollo 11 v článcích Technet.cz:
O čem si povídali kosmonauti Apolla 11. Poslechněte si tisíce hodin „ticha“
Co kdyby Apollo 11 zůstalo na Měsíci? Pohřbili by je přes rádio zaživa
Vlajky na Měsíci stále stojí. Podívejte se na důkaz ze sondy LRO

Nejčtenější

Samé otázky. Vědci pronikli do neznámých prostor u hrobky zpovědníka krále

Podle jasně čitelného letopočtu na papírku se vzkazem od dělníků, kteří...

Skupina historiků a dalších odborníků v přímém přenosu vyzvedává schránu s ostatky králova zpovědníka Jindřicha...

Zelené peklo Normandie. Problém odhalených spodků vyřešil seržant Culin

Digitálně kolorovaná dobová fotografie lehkého tanku M5 Stuart s improvizovanou...

Během detailního plánovaní vylodění v Normandii a prvních fází následného postupu do nitra Francie se zapomnělo na...

Některé nejlevnější notebooky nedoporučí ani výrobce. Vyzkoušeli jsme je

Test nejlevnějších notebooků

Na rčení „nejsem tak bohatý, abych kupoval levné věci“ zákazníci často zapomínají. Otestovali jsme proto šest levných...

Odstartovala nejsilnější raketa světa. Nese desítky satelitů a plachetnici

SpaceX poslala do vesmíru Falcon Heavy 25.6.2019 v 8:30 našeho času. Na palubě...

V úterý 25. června ráno v 8:30 našeho času znovu odstartovala nejsilnější raketa současnosti, Falcon Heavy. Vynesla...

Havarovali v Čechách, těla se našla v Německu. Nehoda migů na Šumavě

MiG-15T. Pod kabinou je vidět součást vlečného zařízení.

Nehoda dvou vojenských MiGů-15 na šumavském hřebeni v roce 1963 stála dva piloty život. Byla důsledkem šlendriánu a...

Další z rubriky

Smrt nad Kanálem. Zahynuli při letecké nehodě, StB je obvinila z emigrace

V 70. letech 20. století se na obloze potkávaly rozmanité typy letadel, jak...

Kanál La Manche je tichým svědkem desítek nouzových přistání i zřícení letadel. Zahynuli zde českoslovenští hokejisté i...

Jsou neskutečně levné a jedovaté. Čínské tonery do tiskáren obsazují trh

Jak vybrat náplň do tiskárny, aby do ní padla jako ulitá? Ne každá je vhodná a...

Především kvůli nízké ceně lidé riskují zdraví a kupují ultralevné tonery do laserových tiskáren od neznámých výrobců....

Poctivá ruční práce v letectví, tak vznikala Avia BH-25 z roku 1926

Avia BH-25

Dnes se vyrábí dopravní letouny v moderních výrobních závodech a při jejich konstrukci se čím dál tím více používá...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz