V neděli 14. října provedl Baumgartnera před tím, než se Rakušan vrhl ze stratosféry, protokolem o čtyřiceti krocích, které se musely v gondole vykonat, a vše zakončil slovy: "Zapni kamery. Naši andělé se o tebe postarají." Možná svá slova myslel méně symbolicky, než by se zdálo. Několikrát se totiž andělé postarali i o něj samotného.
… a pak jsem uviděl letiště
Joe Kittinger se narodil na Floridě v roce 1928 a vzpomíná-li dnes na své dětství, vždy zdůrazňuje, že si z něj odnesl především důvěru ve vlastní vůli a schopnosti. Vděčí za to rodičům: "Měl jsem matku a otce, kteří byli velmi milující a velmi jim ležela na srdci moje budoucnost. Byli přesvědčeni o tom, že dojdu úspěchu."
A snažili se proto synka zocelit. "Neustále mě podněcovali k úsilí a k tomu, abych si osvojil zodpovědnost. Měli ve mě důvěru a myslím, že mi dali ducha dobrodružství," říká Kittinger. Sebevědomí si jako kluk pěstoval na výpravách za rybařením a lovem, na toulkách přírodou, ale také při závodech na rychlých člunech, jichž se jako teenager účastnil.
Pak ale na svých vyjížďkách po okolí objevil letiště v Orlandu a trávil dlouhé hodiny pozorováním, jak přistávají a odlétají letouny. "To bylo místo mých snů," přiznává. Svět letadel odvážného mladíka fascinoval a podařilo se mu přimět tamní piloty, aby ho vzali nahoru. Již v sedmnácti letech absolvoval svůj první sólo let legendárním strojem Piper Club.
Jako ve ždímačce: 120 otáček za minutu
Nebylo tedy divu, že po dvou letech zběhl z univerzity a v roce 1949 se zapsal do Letectva Spojených států. Poté sloužil v silách NATO v Západním Německu. Významný životní milník ho ale potkal v roce 1954, kdy ve výzkumném středisku Air Force Missile Development Center v Novém Mexiku spolupracoval s plukovníkem Johnem Stappem. A stejně, jako ho dříve uhranula letadla, si jej teď podmanila osobnost zapáleného leteckého lékaře, který studoval dopady létání na lidský organismus. Sympatie to byly vzájemné, Stapp dostal Kittingera k výzkumu a výškovým balonům. V roce 1957 jedním takovým Kittinger vylétl do výšky 29 490 metrů.
Tím však jeho cesta do náruče extrémních experimentů teprve začínala. Že je plná nebezpečí, si připomněl hned dva roky nato jako účastník projektu Excelsior, který zkoumal možnosti využití padáku pro skoky z hranice vesmíru. Jeho první seskok z extrémní výšky, bylo to 23 300 metrů, jej přitom stál málem život. I proto asi na tiskové konferenci, když Baumgartner líčil, jak si nahoře nepřál nic jiného než pokus přežít, jen vážně mlčky kývl hlavou.
Stabilizační padák, který se mu měl tehdy otevřít po šestnácti vteřinách volného pádu, se rozevřel hned po dvou sekundách, omotal se mu kolem krku a roztočil jeho tělo rychlostí 120 otáček za minutu. Kittinger ztratil vědomí a zachránil jej padák, který se automaticky rozevřel 3 048 metrů nad Zemí.
Blízkost smrti jej ale neodradila. V roce 1959 skočil z výšky 22 800 metrů, jeho vrcholná chvíle však měla přijít ještě o rok později.
Slyšel jsem jen vlastní dech
Psal se 16. srpen a Joe Kittinger v balonu stoupal k několika světovým rekordům. A nechtěl o ně přijít, ignoroval i to, že mu při výstupu kvůli technickému selhání a nízkému tlaku natekla pravá ruka do dvojnásobných rozměrů. Nechal se vynést až do výše 31 300 metrů, asi dvanáct minut se rozhlížel kolem gondoly a po krátké modlitbě – "Pane, ochraňuje mě" – skočil dolů.
Pocity, které zažíval, jsou do písmene stejné jako to, jak seskok vnímal o dvaapadesát let později Felix Baumgartner.
"Rychlost si nemůžete nijak vizualizovat. Nic nevidíte, takže nemáte ponětí o tom, jak rychle letíte. Nenechá to ve vás žádný hluboký dojem," popsal Kittinger extrémní pouť zpět na Zem rychlostí 988 kilometrů v hodině. "Víte, že letíte velmi rychle, ale necítíte to. Nefouká proti vám vítr rychlostí 988 kilometrů za hodinu. Jediné, co jsem slyšel, byl můj vlastní dech uvnitř přilby."
Nebojácný kousek mu vynesl několik rekordů: za seskok z největší výšky, za nejvyšší výstup balonem, za největší rychlost a za nejdelší volný pád (čtyři minuty a šestatřicet sekund). V neděli 14. října 2012 Kittingera o tři z nich připraví, pod jeho vlastním vedením, Baumgartner. Jen rekord za nejdelší volný pád Kittingerovi zůstal, rakouský parašutista padal "jen" čtyři minuty a devatenáct vteřin.
Tím však život plný dobrodružství nekončil. V misích, co měly přijít, se Kittinger neutkával ani tak s gravitací, tlakem a jinými fyzikálními limity, jako spíš s nešťastnou dobou. Válka ve Vietnamu si vyžádala i jeho angažmá.
Byli krutí, ale já tvrdý
Celkem během ní podnikl 483 leteckých misí a po přestávce ve Spojených státech se do bojů dokonce dobrovolně vrátil. A znovu se ocitl na pokraji smrti a znovu možná zasahovali jeho andělé.
V květnu roku 1972 jej protivník sestřelil a poté, co se katapultoval, ho zajal a strčil do nechvalně proslulého vězení, jemuž Američané přezdívali Hanoj Hilton. Strávil v něm jedenáct měsíců, během nichž ho mučili, mimo jiné ho vytahovali za za zády svázaná zápěstí.
"Nemučili mě, aby ze mě dostali informace, především mě chtěli prostě zlomit," vzpomínal na svobodě na válku, při níž hodily obě soupeřící strany jakékoli stopy humanismu za hlavu. "Věděli, jak mučit, aniž by vás zabili. Byli ďábelští. Byli krutí." Nechalo to na něm stopy, v nedávných debatách o mučení ve věznici Guantanámo stál na straně těch, kteří waterboarding, drastickou výslechovou metodu za použití vody, schvalovali. "Netrápí mě ani trochu, bývalo by to bylo to nejmenší, co jsme zažívali my," uvedl.
Byl tvrdý. Nejen sám na sebe. Pedanticky trval na tom, aby se i v zajetí zachovávala rigidní vojenská struktura. Měl za to, že je nezbytnou podmínkou přežití a byl ochoten kvůli ní jako velitel podstupovat i konflikty s ostatními americkými vězni. Snažil se mimo jiné i bránit svým podřízeným v aktivním odporu vůči věznitelům, měl za to, že by to jen zintenzivnilo mučení.
V roce 1973 byl předán do rukou Američanů, o pět let později šel do penze. Dál se ale věnoval letadlům i balonovému létání a na konto si připsal několik rekordů, například v roce 1984 absolvoval nejdelší sólo let balonem. Za 83 hodin a 40 minut urazil 5 702 kilometrů.
Létá na dvojplošníku a mnohým dětem v něm dopřál jejich první let. A nezapomněl, kde to všechno začalo. Když výhled na letiště v Orlandu zaclonily nové budovy, postaral se o stavbu dětského parku, kde si mohou kluci a holky hrát a dívat se letadla. Jako kdysi on sám. Třeba doufá, že i jim létání splní sny. Tak jako jemu a Felixovi Baumgartnerovi.
