O existenci autorského zákona ví asi každý. Stejně tak každý ví, že definuje pojem autorského díla i základní princip autorského práva, že užít autorské dílo lze jen se souhlasem autora, pokud není v zákoně výslovně uvedeno jinak. Přesto se v povědomí těch, kdo si vytváří osobní internetové stránky, ale i profesionálů, kteří se zpřístupňováním informací na webu živí, udržují některé „autorskoprávní mýty“. Jak tomu skutečně je, se pokusíme krátce osvětlit v tomto článku.
Zákon chrání i tu nejmenší malůvku
Pro začátek si jen osvěžíme paměť definicí autorského díla. Musí se jednat o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora, který je vyjádřen v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Jedinečnost jako pojmový znak autorského díla občas trochu mate, protože většina autorských děl nám příliš jedinečná nepřipadá … Zákon ale chápe tento znak tak, že by dvě osoby neměly nezávisle na sobě dospět ke stejnému výsledku. I tak ale i jednoduchá kresba či krátký textík budou ve většině případů chráněným autorských dílem.
Zákon zároveň pro určité druhy děl jedinečnost nevyžaduje a stačí pouze původnost; to platí pro počítačové programy, fotografie a souborná díla, tedy přesněji řečeno jejich uspořádání. Zjednodušeně řečeno, v podstatě všechno, co tvoří obsah internetových stránek je autorským dílem – slovesným, výtvarným, fotografickým nebo hudebním.
Z písničky si nemůžete půjčit ani oněch pověstných osm taktů
Občas se zapomíná, že ochrana podle autorského zákona se vztahuje nejen na dílo jako celek, ale i na jeho části, pokud splňují obecné předpoklady ochrany (jedinečnost, případně jen původnost, tvůrčí činost atd.). Mýtus o volných 8 taktech hudebního díla nebo volných 30 vteřinách anebo volných perexech je tak opravdu jen mýtem. Jen pro pořádek zopakuji, že grafické uspořádání stránek může být i dílem výtvarným (grafickým), a že pak nelze grafiku stránek okopírovat buď zcela nebo s nějakou drobnou či větší úpravou. I uspořádání stránek může být v konrétním případě chráněno autorským zákonem, a to jako původní tvůrčí způsob výběru nebo uspořádání obsahu.
Web a právo
- Vše co tvoří obsah webových stránek je autorským dílem a je tudíž chráněno autorským zákonem.
- Ochrana se vzathuje na celek, ale i na jeho části. To vylučuje populární mýtus o osmi taktech.
- Autorským zákonem může být chráněno i pouhé uspořádání webových
- Souhlas k použití musím získat od všech autorů tj. například od autora hudby, textu, ale i od interpreta a případně i od kapely a samozřejmě od výrobce cédéčka.
- Autorské dílo lze užít pouze se souhlasem autora není-li v zákoně uvedeno jinak.
- Bez souhlasu autora lze dílo užít pro osobní potřebu.
- Souhlas autora k užití díla stvrzuje licenční smlouva. Ta může být i ústní.
Aby to nebylo tak jednoduché, tak autorský zákon kromě samotných autorských děl chrání také výkony výkonných umělců, zvukové a zvukově obrazové záznamy, vysílání a databáze. Navíc říká, že jednotlivá práva nejsou vzájemně „dotčena“, což znamená, že práva se vlastně řetězí a tedy to, že pokud mi výrobce zvukového záznamu udělí souhlas, abych si na svých stránkách část náhravky ze zvukového záznamu zpřístupnil, pak mám ještě povinnost získat souhlas od autorů hudby a textu příslušné skladby a také výkonných umělců, kteří skladbu nahráli a nazpívali.
Aby to nebylo tak složité
Je samozřejmě možné, aby výrobce získal od autorů a výkonných umělců právo poskytovat souhlas i za ně, ale nebývá to až tak obvyklé, a proto je potřeba dávat pozor, jaká práva nám vlastně výrobce poskytuje. Konkrétně u hudebních náhravek je v našich končinách obvyklé, že výrobci zvukových záznamů si práva pro internet spravují sami, pro autory práva spravuje OSA a pro výkonné umělce INTERGRAM, kolektivní správci, kteří jsou zároveň sdružením příslušných nositelů práv.
Jak je uvedeno výše, obecně platí, že užít autorské dílo lze jen se souhlasem autora, pokud není výslovně v zákoně stanoveno jinak. Bude nás asi hlavně zajímat to „jinak“, kterému se v autorském zákoně říká omezení autorského práva.
Jaké dílo lze užít bez souhlasu autora?
Bez souhlasu autora lze především užít dílo pro osobní potřebu. To je případ, který využíváme, pokud si stahujeme obsah cizích stránek skutečně pro svou osobní potřebu. Pak jej ale nemůžeme zpřístupňovat jiným, a to ani prostřednictvím klasických internetových stránek ani prostřednictvím různých výměnných peer-to-peer sítí.
Bez souhlasu autora lze rovněž citovat výňatky z děl jiných autorů, pokud je uvedeno jméno autora a pramen (zdroj). Je potřeba dávat pozor na to, že citovat lze pouze „do díla“, to tedy znamená, že např. můj vlastní text může obsahovat příslušné výňatky (části) děl jiných autorů. Není ale možné postavit internetové stránky na přebírání, byť částí, cizích textů bez toho, aniž by byly součástí nějakého jiného díla. Zákon také výslovně mluví o „odůvodněné míře“.
Občas se také vyskytují názory, že pokud dílo bylo zpřístupněno na internetu na volně přístupné stránce, tak ho může použít každý a umístit ho na vlastní stránky, protože stejně na té původní stránce si ho může každý stáhnout. To samozřejmě pravda není a jedná se v takovém případě (zpřístupňování bez souhlasu autora) o porušení autorského práva.
- Co je to takzvaná zpravodajská licenece
Další možností užití díla bez souhlasu autora je tzv. zpravodajská licence. Ta přichází v úvahu jednak při užití díla při zpravodajství o aktuální události, při které je příslušné dílo provozováno, vystaveno nebo jinak užito, a jednak v rámci převzetí článků s obsahem časového významu o věcech politických, hospodářských nebo náboženských uveřejněné již v jiném hromadném sdělovacích prostředku (případně jejich překlad), pokud není takové převzetí zapovězeno.
K prvnímu případu není asi potřeba nic vysvětlovat. U převzetí článků je potřeba dávat pozor na to, že se musí jednat o aktuální články (časový význam) a že tématické zaměření článků je omezeno. Zápověda převzetí je poměrně častá a bývá u tištěných periodik uvedena v tiráži a u internetových buď přímo v zápatí stránek nebo v nějakém obsáhlejším info o stránkách. Pro všechna omezení platí speciální výkladové pravidlo (tzv. three step test), které říká, že omezení práva autorského jsou dovolena jen ve zvláštních případech stanovených výslovně v zákoně, nesmějí být vykládána způsobem, který by narušoval běžný výkon práv autorských a který by byl neospravedlnitelně na újmu oprávněným zájmům autora. V souvislosti se zprávami a zpravodajstvím se také dost často udržuje mýtus, že zpráva není vůbec chráněna jako autorské dílo. Autorský zákon ale v negativním vymezení díla stanoví, že dílem denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, tedy pouze tzv. holá zpráva neboli holý fakt typu ruský prezident přiletěl dnes v 9.00 na státní návštěvu České republiky. Pokud je ale taková holá zpráva zpracována do článku, který už není holým údajem, pak se samozřejmě jedná o autorské dílo, pokud tedy splňuje obecné pojmové znaky.
Souhlas autora získáte licenční smlouvou
Ve většině případů je tak potřeba k zařazení díla na internetové stránky získat souhlas autora, a to licenční smlouvou. Ta může být i ústní, pokud není licence udělována jako výhradní, a lze ji sjednat i jako bezúplatnou. V případě užití díla na internetových stránkách je potřeba získat od autora (nebo jiné oprávněné osoby) licenci ke zpřístupňování prostřednictvím sítě internet, tedy slovy zákona sdělováním veřejnosti, a to zpřístupňování díla způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí (§ 18 odst. 2 AZ) a (raději i) k jeho rozmnožování za účelem takového sdělování. Zákon totiž „na příkaz evropských směrnic“ rozlišuje při zpřístupňování prostřednictvím sítě internet dvě užití, a to rozmnožování (upload) a sdělování veřejnosti. Na první pohled to vypadá trochu nelogicky, ale kdo je trochu obeznámen s dělením práv na tzv. mechanická a provozovací a je mu zároveň známo, kdo která práva spravuje, pochopí, že se na mezinárodní úrovni jednalo o politické rozhodnutí, které umožnilo, aby se v oblasti hudebních nahrávek podělili o kontrolu nad užitím na internetu jak kolektivní správci (tradičně spravující provozovací práva), tak výrobci zvukových záznamů (obvykle spravující minimálně pro výkonné umělce a někdy i autory mechanická práva).
Problémy v EU
Evropské unii se tato politika poněkud vymstila, protože se ukázalo, že tradiční kolektivní správa je postavena na tom, že kolektivní správce jednak zastupuje buď jen autory nebo jen ostatní nositele práv (výkonné umělce a výrobce) a jednak uděluje (na základě smluv s národními autory a smluv se zahraničními kolektivními správci) souhlas k užití mezinárodního repertoáru, ale pouze pro území národního státu. Evropský trh v této oblasti tak pokulhává za americkým. Proto teď Evropská unie navrhuje, aby se vytvořili evropští správci, kteří budou spravovat práva pro on-line užití pro všechny nositele práv (autory, výkonné umělce a výrobce zvukových záznamů) v Evropské unii. Osobně dost pochybuji, že se to vůbec podaří, protože národní kolektivní správci se určitě nebudou on-line práv chtít vzdát. Už teď tvoří příjmy z užití on-line tvoří podstatnou část jejich příjmů – nepatří sem totiž zdaleka jen internet, ale i šíření hudby v mobilních sítích (např. oblíbené vyzváněcí tóny).
Autorka je odbornicí na autorské právo
