Za obsah je vždycky odpovědný majitel stránek
Tiskový zákon, který se ale vztahuje pouze na „papírová“, nikoliv čistě internetová periodika, jednoznačně stanoví, že za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel, když zároveň poměrně jasně osobu vydavatele i definuje. Vydavatel periodického tisku se tak nemůže odpovědnosti (za protiprávní obsah) zprostit ani známými prohlášeními, že některé názory nevyjadřují stanovisko redakce či listu. Nic takového ovšem pro internet výslovně stanoveno není. Musíme vystačit s obecnými ustanoveními. Odpovědnost za obsah internetových stránek má primárně osoba, o jejíž projev (vůle) jde. Tedy osoba, která rozhoduje, co na příslušných internetových stránkách bude. Označujeme ji zpravidla jako „content providera“ nebo „provozovatele stránek“. Vlastní projev (vůle) má samozřejmě i osoba právnická, tudíž odpovědnost za obsah firemních stránek má příslušná společnost, nikoliv sám webmaster.
Na internetových stránkách jsou ale často i data, která sám provozovatel nevkládá a k jejichž „vložení“ poskytuje pouze třetím osobám prostor. To jsou zejména oblíbené internetové diskuse. Pro odpovědnost za jejich obsah platí shora uvedené: odpovídá ten, o jehož projev se jedná. Tedy sám diskutující. Provozovatel internetových stránek v takovém případě odpovídá pouze tzv. sekundárně. To znamená, že pokud se provozovatel stránek hodnověrným způsobem dozví, že diskusní příspěvek zasahuje do práv třetích osob (např. jedná se o nepravdivou informaci, která zasahuje do cti fyzické osoby nebo dobré pověsti právnické osoby), má povinnost jej ze svých stránek odstranit. Pokud tak neučiní, bude odpovídat (vedle autora příspěvku) za škodu, která vznikla tím, že diskusní příspěvek včas neodstranil. V případě, že provozovatel internetových stránek poskytne prostor k diskusi, dostává se v podstatě do pozice „webhostera“ (viz dále).
Provozovatel stránek odpovídá za veškerý obsah, vyjma diskusí a reklamy. |
Samostatnou kapitolou je zobrazování reklamy na internetových stránkách. Podle zákona o regulaci reklamy platí, že obsah reklamy odpovídá její zadavatel. Provozovatel stránek je, jakožto „pouhý“ šiřitel, odpovědný, podle zákona o regulaci reklamy, za způsob šíření reklamy. Tedy například, aby reklama byla oddělená od ostatního redakčního obsahu tak, aby ji běžný uživatel rozlišil. Za případné neoprávněné užití autorského díla nebo podobizny v reklamě třetí osoby zobrazené na internetových stránkách je primárně odpovědný zadavatel, neboť se jedná o jeho projev (sdělení).
Čeští provozovatelé stránek je můžou, ale nemusí mít podepsané
Provozovatel stránek je zpravidla snadno odhalitelný, neboť bývá v zápatí uveden jako provozovatel a zároveň nositel autorských práv k obsahu se známým označením „©“. U těch stránek, které jsou „plánovaně“ nelegální však většinou žádný provozovatel uveden není. Zatímco povinnost uvádět mimo jiné identifikaci vydavatele v rámci tzv. povinných údajů zná jak zákon o periodických publikacích, tak zákon o neperiodických publikacích, obecná povinnost stránky označit alespoň identifikací osoby provozovatele v českém právu chybí. I když by neměla …
Evropská směrnice o elektronickém obchodu ve svém ustanovení článku 5 odstavec 1 říká, že „vedle ostatních informačních požadavků podle práva Společenství dbají členské státy, aby poskytovatel služeb umožnil příjemcům služby a příslušným orgánům snadný, přímý a trvalý přístup přinejmenším k těmto informacím: a) jméno poskytovatele služeb, b) zeměpisná adresa, na níž je poskytovatel služeb usazen, c) údaje, které umožňují rychlé navázání kontaktu s poskytovatelem služeb a přímou a účinnou komunikaci s ním, včetně adresy jeho elektronické pošty, d) je-li poskytovatel služeb zapsán v obchodním rejstříku nebo v obdobném veřejném rejstříku, obchodní rejstřík, v němž je zapsán, a jeho identifikační číslo, nebo obdobné identifikační prostředky uvedené v rejstříku, …“
Český zákonodárce bohužel nepochopil definici „služby informační společnosti“ podle evropského práva, když si pojem „poskytovaná zpravidla za úplatu“ vysvětlil tak, že se nutně musí jednat o úplatné služby a povinnost označit takto internetové stránky je stanovena pouze těm osobám, které uzavírají se spotřebiteli přes internet (a jiné prostředky dálkového přístupu) tzv. spotřebitelské smlouvy.
Zprostředkovatelé služeb nejsou přímo zodpovědní
Pokud se týká případné odpovědnosti poskytovatelů tzv. zprostředkovacích služeb, jakými jsou zejména připojení k síti internet nebo webhosting, pak se bude vždycky jednat jen o tzv. odpovědnost sekundární. To znamená nikoliv odpovědnost za zpřístupňování protiprávního obsahu, ale za to, že přes výzvu nebyl obsah odstraněn nebo k němu nebyl znemožněn přístup. Tato odpovědnost se bude dovozovat z obecných předpisů (např. ustanovení o náhradě škody v občanském zákoníku) s tím, že je potřeba vždy uplatnit omezení odpovědnosti, které stanoví speciální zákon, konkrétně zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti).
Poskytovatel připojení ani poskytovatel webhostingu za "cizí" obsah neodpovídají. |
V případě poskytovatele připojení například v ustanovení § 3 stanoví, že za obsah přenášených informací odpovídá (podle obecných předpisů) jen pokud přenos sám iniciuje, zvolí uživatele přenášené informace nebo zvolí či změní obsah přenášené informace. V případě webhostingu pak v ustanovení § 5 stanoví, že poskytovatel webhostingu odpovídá za „cizí“ uložený obsah jen v případě, že si je vědom nebo si s ohledem na okolnosti měl být vědom, že se jedná o protiprávní obsah a v případě, kdy se hodnověrným způsobem dozví, že se jedná o protiprávní obsah a bez zbytečného odkladu jej neodstraní, resp. neznemožní k němu přístup. Zákon dále výslovně v ustanovení § 6 stanoví, že poskytovatelé připojení a webhostingu (a cashingu) nejsou povinni dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací ani aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace.
Kdy na mě dopadne rameno spravedlnosti?
Zajímavou otázkou je, jakým právem se bude případné posouzení odpovědnosti za protiprávní obsah internetových stránek řídit. Stranou bych ponechala případnou trestní odpovědnost za spáchání trestného činu pomluvy, podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka apod.
Ustanovení § 17 trestního zákona stanoví, kdy se bude trestnost činu posuzovat podle českého trestního zákona tak, že rozhodující je místo spáchání trestného činu s tím, že trestný čin se považuje za spáchaný na území ČR, dopustil-li se tu pachatel jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině.
Český autorský zákon může být aplikován i na doménách ".com". |
V praxi česká policie stíhá kriminalitu na internetu v případě, že je příslušný server fyzicky umístěn v České republice. V oblasti autorského práva platí, že se uplatňuje vždy právo státu, ve kterém dochází k (neoprávněnému) užití díla. Na internetu ale není úplně jasné, kde vlastně k užití díla dochází. Přestože byla snaha, zejména v rámci tzv. internetových smluv přijatých v rámci světové organizace duševního vlastnictví určit jednoznačně místo užití a tak i aplikovatelné právo, nakonec k žádné dohodě nedošlo. To znamená, že z pohledu autorského práva dochází k užití všude, kde lze příslušné dílo „vnímat“ (zrakem, sluchem či obojím). Platí, že soud vždy uplatňuje právo, které zná, a žaloba bývá podána tam, kde lze právo vůči porušovateli nejlépe uplatnit, tedy ve státě, kde daná osoba podniká nebo kde se zdržuje.
To znamená, že v žádném případě neplatí, že na doménu „.com“ či „.net“ český autorský zákon „nedosáhne“ a přesunutím nelegálního obsahu z českých serverů na ty zahraniční má provozovatel vyhráno. I v takovém případě bude (může být) dovozena českým soudem odpovědnost podle českého autorského zákona.
