Začalo to Sputnikem
Začátky, jak jste si už u našeho seriálu asi zvykli, můžeme hledat hlouběji v historii, než by se zdálo. Když Sovětský svaz před téměř padesáti lety vypustil družici Sputnik, první umělou oběžnici naší planety, znamenalo to mnohem více, než jen věděcký úspěch. Znamenalo to vyhrát jednu bitvu ve studené válce, ukázat se před světem (a v médiích) jako progresivní země a demonstrovat svoje úspěchy. A Spojené státy, protihráč na bitevním poli, založily organizaci ARPA (Advanced Research Projects Agency), která měla dohlížet na vývoj vědeckých teorií a technologií, aplikovatelných ve vojenství. Historie Internetu tedy začíná roku 1957.
Už v roce 1962 se ve vládní agentuře RAND objevil návrh počítačové sítě, která si bude vyměňovat balíčky dat (pakety) na rozdíl od souvislého toku dat (jako je to např. u analogového telefonu, kde signál teče po drátě od jednoho přístroje k druhému). Každý z balíčků jedniček a nul má na sobě adresu a je také podepsaný. Pokud se ztratí (ať už kvůli nukleárnímu útoku nebo protože někdo omylem vypnul server), může se vždy poslat další, identický balíček. Zní to možná trochu abstraktně, ale je to přesně to, co se děje, když si prohlížíte nějakou stránku. Ale ke stránkám je ještě cesta dlouhá.
Kde se vzaly všechny ty zkratky?
První síť ARPANET propojovala v roce 1969 Univerzitu v Kalifornii v Los Angeles a v Santa Barbara, SRI ve Stanfordu a Univerzitu v Utahu. Data mezi nimi tekla rychlostí 50 Kbps. O tři roky později tu byl první email a v roce 1973 přišli Vinton Cerf a Robert Kahn s protokolem TCP/IP, který ale až o deset let později zcela nahradil původní protokol NPC. Prakticky to znamená, že počítače připojené k síti spolu umějí komunikovat a posílat i přijímat data. Od roku 1984 si armáda vyvíjí svůj MILNET sama a ARPANET se více méně osamostatňuje. A připomeňme ještě zkratku DNS, díky které si nemusíte pamatovat čísla 194.79.52.194 a místo toho můžete napsat jenom www.idnes.cz.
Konečně přichází na řadu web
V březnu 1989 sestavil tehdy třiatřicetiletý anglický fyzik Tim Berners-Lee návrh systému pro výměnu informací mezi vědci v laboratořích CERN, kde tehdy pracoval. Šéfovi se návrh líbil: „Neurčité, ale zní to skvěle…“ připsal na papír a Tim se pustil do dalšího vývoje tohoto systému. Jeho základní myšlenkou byla výměna informací v čistě textové podobě, navzájem propojených dnes dobře známými hypertextovými odkazy. Přidal se k němu ještě systémový expert Robert Cailiau. Chtěli pomoci všem pracovníkům snáze sdílet informace, které byly po počítačích v CERNu uložené.
HTML - jazyk internetu
Klíčovým slovem se stalo slovo hypertext. Pokud jste četli minulý díl seriálu (článek o první počítačové myši), víte, že idea hypertextu pochází už z let šedesátých. Možnosti počítačů skutečně k propojování dokumentů a dat doslova vybízely. Konkrétní provedení však byla odlišná a nepříliš obecná. Naši hrdinové začali s návrhem jednotného jazyka – HyperText Mark-up Languge, zkráceně HTML. Jednalo se o čistě textový souborový formát (což umožnilo snadné úpravy) v kombinaci s jednoduchým systémem tagů. Tak bylo možné textově zapsat, jak se má stránka typograficky a logicky strukturovat. Tagy označují odkazy, nadpisy a později i obrázky.
V roce 1990 rozběhli na počítačích NeXT první webový prohlížeč všech dob. Ve hře bylo více názvů: „The Mine of Information“ nebo „The Information Mesh?“ (důl informací, informační síť). V květnu už byl název jasný. Znáte ho velmi dobře. Pavučina širého světa: WorldWideWeb. Protože šlo o úplně nový koncept, nebyl to tehdy ještě tak trefný název. Web běžel jenom na jedné počítačové síti a i zde si musel svoje místo teprve vydobýt. A tak účel první internetové stránky byl jasný: seznámit kolegy s konceptem a možnostmi nového systému. Na adrese http://info.cern.ch/hypertext/WWW/TheProject.html spustili stránku o WWW. Na této adrese už ji nenajdete. Naštěstí nám ale CERN zachoval alespoň kopii této stránky z roku 1992, kterou najdete na webu W3C. Dočteme se zde o historii internetu, jeho cílech a o tom, co je třeba ještě dopilovat.
Který prohlížeč je ten ... první?
V první řadě to byly aplikace. Pro začátek webový browser, prohlížeč stránek. Jazyk HTML potřeboval, aby jej nějaký program uživateli přeložil. První prohlížeč WorldWideWeb (NeXTcube) běžel na počítačích NeXT, ale byl příliš komplikovaný a náročný. Bylo potřeba napsat jednodušší program. Na jaře 1991 přišel konečně prohlížeč pro všechny. Dnešní uživatelé, namlsaní internetovou grafikou a klikáním na odkazy, by asi příliš nadšení nebyli. Žádné obrázky, žádné ikonky, žádné klikání. Jenom textový prohlížeč, mezi odkazy nefungovala jiná navigace, než naťukání čísla odkazu na klávesnici. Jednalo se nicméně o nenáročný, platformě nezávislý prohlížeč.
Koncem roku 1992 odstartoval vývoj grafického prohlížeče Mosaic. Původně pro Unix, v prosinci 1993 už běžel i ve Windows a na počítačích Macintosh. Souběžně s vývojem prohlížečů stoupal i počet webových serverů a také oblíbenost WWW. V roce 1993 už bylo po světě přes 200 serverů. Dnes je počet webů vyšší než 100 milionů.
V říjnu 1994 opustil Tim Berners-Lee laboratoře CERN a založil World Wide Web Consortium (W3C). Podpořili jej MIT (Massachusetts Institute of Technology), DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) i Evropská komise. Cílem konsorcia bylo a je sledovat vývoj internetu, vydávat doporučení a „dovést WWW k plnému využití jeho možností.“ Právě díky živelnému vývoji, kde se věci standardizují až zpětně, na základě osvědčené praxe, se mohl internetový svět technologií vyvíjet tak dynamicky. Existují ovšem námitky, že takováto anarchie není vhodná. Právě na hraně těchto dvou proudů musí W3C balancovat.
Internetový rytíř bojuje dál
Za svůj přínos a průkopnický vynález byl Tim Berners-Lee odměněn rytířským titulem. Pro BBC tehdy řekl, že hlavní myšlenka Webu tehdy byla jasná: „Poskytnout lidem místo pro spolupráci, komunikaci a sdílení informací. Tím, že lidé mohou něco psát společně, pomůže vyřešit různá nedorozumění.“ V poslední době vyjádřil Sir Berners-Lee v souvislosti s debatami o tzv. Web 2.0 obavu o směřování internetu. Mluví o znovu-vynalezení jazyka HTML. Jedná se totiž mimo jiné o jazyk s velmi shovívavou syntaxí, což zní sice jako klad, ale může přinést některé zmatky.
Díky, že jste s námi sledovali vývoj webových stránek. Tento článek samozřejmě nemohl pokrýt celé to dobrodružství nadšené práce vědců v devadesátých letech, natož pak obrovský boom webu v posledních deseti letech. Proto zde pro zájemce přidáváme odkazy na obsáhlejší internetovou historii. A když na ně budete klikat a váš prohlížeč si začne povídat se servery všude po planetě, na vlastní kůži pocítíte, jaký pokrok web udělal.
Prohlížení internetových stránek je nepochybně něco, co změnilo bez nadsázky celý svět: možnost rychlého přístupu k informacím, zprávám a zábavě, možnost odkazovat, komunikovat s lidmi z celého světa a sdílet informace se jistě znatelně dotkla našich životů.
Na otázku, zda se mu nyní, s odstupem, zdá vynález webu dobrý nebo špatný nápad, rytíř Tim Berners-Lee odpovídá: "Web je nástroj pro komunikaci. Díky webu můžete zjistit více o ostatních lidech. Pojďme používat web k tomu, abychom lidem pomohli navzájem si porozumět."
Mohlo by vás zajímat:
-
CERN o první webové stránce (anglicky)
-
Historie internetu v datech (anglicky)
-
Answers for young people by Tim Bervers-Lee (anglicky)
-
Net history with a human face (anglicky)
