Může dědu napodobit?
„Ale no tak...“ usmál se Boris Perušič, který fandí na ostravském turnaji Světové série. „I tady je vidět, jak jsou mančafty vyrovnané. Kdo tam bude mít nejlepší formu, komu to sedne, bude mít medaili. A může to být kdokoliv. I kluci.“
Ondřej Perušič má v měření úspěchů se svým dědou co dohánět. Třeba i titul mistra světa z roku 1966. „Doufám, že Ondra na mě naváže,“ přeje si Boris Perušič.
Jak na olympijské hry v Tokiu vzpomíná?
„Tehdy tam bylo deset mužstev a hráli jsme každý s každým. Mohli jsme být i zlatí, protože s Rusákama jsme prohrávali nula dva, ale vyrovnali jsme. V pátém setu jsme ještě vedli deset pět, ale prohráli. Stříbro bylo i tak obrovské štěstí.“
Boris Perušič připomněl, že do Japonska jel jako mladý kluk. „V našem kádru ale byli mistři světa z roku 1956 z Paříže. Takže jsme přece jen byli jedni z favoritů,“ podotkl.
Byť v národním týmu začínal, odehrál téměř všechny zápasy. „Jak jsou nyní libera,“ zmínil hráče zaměřující se pouze na obranu v poli a přihrávku, „tak já podobně střídal, abych pomohl vzadu při bránění. Jsem rád, že Ondra hraje taky tak.“
Jeho vnuk se ve dvojici s blokařem Schweinerem zaměřuje zejména na obranu, je polařem. Takže má podobný styl jako jeho děda?
„No, nehraje v poli dobře, ale je dobrý! On je o kus větší než jsem býval já, skáče, takže jo – dobré,“ řekl Boris Perušič. „Oba kluci hrají dobře. Hlavně, aby si něco neudělali.“
