Češky už na šampionátu s jedním z asijských celků hrály – nesmírně rychlým Japonkám podlehly 0:3.
Čína - ČeskoPátek 14.00 online |
„Zápas s Čínou bude úplně jiný, protože výškové dispozice japonských a čínských hráček jsou přece jen rozdílné,“ upozornil asistent reprezentačního trenéra Martin Hroch.
Dodal, že japonská hra vychází z dobré obrany a pohyblivých hráček, zatímco Číňanky nejsou tolik pohyblivé. „Ale jsou vysoko, o patnáct dvacet centimetrů výše,“ zdůraznil. „Mají kvalitu, každý rok hrají Světovou ligu a taková konfrontace nám chybí. Věřím, že hráčky budou dravé, že do toho půjdou naplno a urveme třeba set, i když se samozřejmě budeme snažit o víc.“
Volejbalistky přišly po prohrách na jiné myšlenky. Tancovaly s dětmi |
Nejvyšší z Japonek Nichida Yamada měří 184 centimetrů, Číňanka Xinyue Yuan 202 centimetrů. Vyšší než japonská blokařka je dalších devět čínských volejbalistek...
Nejurostlejší z Češek, Gabriela Orvošová, měří 191 centimetrů. Výš vyrostlo hned pět dnešních protivnic národního celku.
Češky se s Čínou utkaly před třemi roky v kvalifikaci mistrovství světa a prohrály 0:3. „V každém setu jsme se ale dostaly nad dvacet bodů, což je s takovými soupeřkami úspěch,“ připomněla libero Veronika Dostálová.
Ten duel z nynějšího kádru kromě ní pamatují také Andrea Kossányiová, Michaela Mlejnková a Gabriela Orvošová.
„Není tady jejich hlavní smečařka Zhu Ting, ale na jejich kvalitě to nic nemění. Vzhledem k počtu obyvatel mají obrovskou zásobu hráček... Ne jako u nás, kde takový výběr není,“ uvedla Dostálová.
Mladá volejbalistka Blažková sbírá zkušenosti, aby nebyla „vyjančená“ |
Její slova potvrdil Martin Hroch: „Hráčku, která jim vypadne z kádru, dokážou okamžitě nahradit. Mají tři další volejbalistky stejných parametrů. Vidíme to na středu, kde mají dvoumetrovou blokařku.“
Takže? „Furt jsme ještě ve hře,“ připomněla Veronika Dostálová. „Číňanky jsou ve světovém žebříčku o dost výše než my, ale musíme jít do utkání nebojácně jako proti Brazílii (1:3) a s čistými hlavami.“
Kossányiová: K velmocem jako je Brazílie a Čína máme pořád hodně daleko Když se české volejbalistky zúčastnily mistrovství světa v Japonsku v roce 2010, kapitánku nynějšího národního družstva Andreu Kossányiovou ani nenapadlo, že potrvá dvanáct let, než se Češky opět mezi elitu dostanou. „Je to hodně dlouho. Byla jsem ještě v juniorských kategoriích a vůbec mi neproletělo hlavou, že takovou dobu na šampionátu nebudeme,“ řekla Kossányiová, která před dvanácti roky byla v širším kádru trenéra Jiřího Šillera. Byla součástí týmu, připravovala se s ním, leč do tehdejší konečné dvanáctičlenné nominace se nevešla. Takže, jaké to je, být konečně na mistrovství světa? „Užívám si to,“ odpověděla smečařka. „Máme docela mladý tým. Každá z nás ale ví a uvědomuje si, co tady děláme, že jsme mezi nejlepšími dvaceti čtyřmi celky světa. A o to tady jde. Hrát volejbal a užít si to.“ A co ještě k tomu uspět? „Chtěly bychom...“ usmála se devětadvacetiletá rodačka z Příbrami. „Ale už postup ze skupiny by byl velký úspěch, i když po těch třech prohrách se nám vzdaluje. Hlavně musíme zůstat při sobě, nehádat se, jet pro každý bod. A hrát. Hrát náš volejbal. To je důležité.“ Naděje na přesun do Rotterdamu, kde budou týmy ze skupiny D od pondělka pokračovat ve druhé, osmifinálové fázi turnaje, měla vést přes výhry nad Argentinou a Kolumbií. Jenže s Argentinkami volejbalistky ve středu po velkém boji padly 1:3. Prohrály s nimi první z šesti vzájemných zápasů v historii.   „Nevím, co se stalo, ale nešly nám koncovky setů. Musíme bojovat dál,“ burcuje Kossányiová jako správná kapitánka. „Teď nás čeká Čína, která bude hodně těžká. Porazila i Japonky, ale pak se může stát, že Kolumbie zdolá Argentinu a my Kolumbii, takže se vše zamotá. Můžeme ještě postoupit.“ Národní tým na stadionu GelreDome v nizozemském Arnhemu bude čelit Číňankám dnes od 14.00. Argentina s Kolumbií se utkají v 18.00. Pak budou mít Češky jasno, zda zítra od osmnácti hodin s Kolumbií budou mít oč hrát. Andreu Kossányiovou mrzí, že los šampionátu poslal český celek do Nizozemska a ne do některého z polských měst – Gdaňska, nebo Lodže, kde se dohrávají základní skupiny poté, co se na úvod šampionátu všechny celky představily v Arnhemu. „Polsko znám, umím jazyk, vím, kolik tam chodí lidí na volejbal. Haly jsou plné, atmosféra skvělá. Mohly jsme to zažít, i když neříkám, že v Nizozemí nic takového není. Ale v Polsku to pro mě mohlo být ještě intenzivnější,“ přiznala. Za polské kluby Wroclaw a Bielsko Bialou odehrála pět sezon. Nyní se stěhuje do rumunského celku Volei Alba-Blaj. „Mohla jsem v Polsku zůstat, měla jsem nabídky, ale rozhodla jsem se posunout dál. Možná i vyjít z mé komfortní zóny,“ uvedla. Na rumunském týmu jí hodně láká, že bude hrát Ligu mistryň. „Tu jsem před lety (ještě v Prostějově – pozn. red.) zažila, ale dlouho jsem ji už nehrála. K tomu jsem se v Polsku cítila trošku už jako doma. A tak zkusím něco jiného. A o něco výš. Co bude dál, zatím neřeším. Ve sportu nevíte, co bude za dva měsíce, natož za rok.“ Přesto, nač by v budoucnu mohla pomýšlet s volejbalovou reprezentací? „Volejbal v Česku se rozhodně zvedl, ale nejsme ještě tak daleko, abychom se porovnávaly s Čínou, Brazílií a dalšími velmocemi. Neříkám, že je to nemožné, ale je to stále hodně daleko.“ |
