„Já jsem chtěla do Itálie. V Rusku to bylo fajn, super zkušenost, ale chtěla jsem se vrátit do jedné z nejlepších světových lig,“ vysvětlila 32letá smečařka Havelková v tiskové zprávě své důvody.
V Itálii jako doma
Itálii moc dobře zná, v minulosti zde už působila ve třech klubech, naposledy v roce 2018 v Monze. „Pro mě to bude teď už osmá sezona v Itálii. Letos jsem ale poprvé na jihu, kousek od Říma, doteď jsem hrála vždy na severu. Itálie v podstatě patří k mým nejoblíbenějším destinacím, takže se mi tu stále líbí,“ prozradila čtyřnásobná nejlepší česká volejbalistka roku.
Jedním z největších důvodů, proč se rozhodla vyměnit Moskvu za Itálii, byl i rodinný život. Její přítel, německý volejbalista s maďarskými kořeny Georg Grozer, se totiž již před sezonou rozhodl do Itálie přestoupit a hraje za Piacenzu. „Roli to hrálo. Chtěl si zkusit angažmá v Itálii, tak jsem se po dvou letech v Rusku rozhodla přestoupit tam také.“
Ač je Itálie takovým jejím druhým domovem, letos je přece jen o něco jiná. Právě na Apeninském poloostrově totiž bylo ohnisko koronavirové nákazy a úřady dlouho bojovaly s vysokými počty nakažených, což se odrazilo i ve sportu.
„Když jsem podepisovala smlouvu, nikdo pořádně nevěděl, kdy začne sezona a jestli vůbec. Rozhodování a plánování tak bylo samozřejmě trochu náročnější. Když tu teď ale jsem, tak si myslím, že to tady vypadá stejně jako všude jinde,“ řekla Helena Havelková, která se sice narodila ve Frýdlantu, ale odmalička žila v Liberci.
Rusko už ne
Česká smečařka strávila v Rusku dva roky a ač se jí v úspěšném moskevském celku líbilo, o prodloužení smlouvy prý neuvažovala. „Tím, že přítel v Itálii podepsal smlouvu už někdy v lednu, věděla jsem dlouho, že bych tam chtěla přestoupit také. Neříkám, že jsem Rusko úplně zavrhla, ale mou prioritou bylo sehnat si klub v Itálii. Nad Ruskem jsem vlastně už ani nepřemýšlela,“ přiznala.
Na mrazivou Moskvu ale bude vzpomínat ráda. Přece jen tam vyhrála řadu trofejí a získala spoustu nových zážitků. „Bylo to hodně zajímavé. Naučila jsem se rusky, dobře jsem poznala ruskou kulturu... Mně se tam líbilo. Ale samozřejmě, není to Itálie,“ smála se.
Helena Havelková (vlevo) z Dynama Moskva smečuje v utkání ruské ligy.
Jedna věc ji ovšem mrzí. S Dynamem si dělala naděje na splnění svého snu - ovládnout Ligu mistryň. To se ale nepodařilo. „Je pravda, že když jsem šla do Dynama, doufala jsem, že se v Lize mistryň dostaneme dál, než se nám podařilo. Už jsem se s tím ale smířila, bohužel se to nepodařilo a nedá se nic dělat,“ mávla rukou.
Ač se sen nerozplynul úplně, v novém italském působišti bude mít přece jen jiné starosti a do Ligy mistryň se jen tak nepodívá. Snaží se na to ovšem dívat také z té druhé stránky.
„Nikdy neříkám nikdy. Teď jsem v týmu, který Ligu mistryň nehraje, ale i vzhledem ke koronaviru jsem ráda. Přijde mi, že čím méně se cestuje, tím líp. Už cestování ve vnitrozemí umí být náročné, musíme jezdit v rouškách, s nikým se nebavit... Neumím si představit cestování do zahraničí. Podle mě je výhoda letos nehrát nic v zahraničí,“ vysvětlila.
Ruského mistra vyměnila za tým z konce italské ligy
V Itálii nově působí v klubu Bartoccini Fortinfissi Perugia, který teprve v loňském roce postoupil do nejvyšší soutěže. Nečeká ji tedy boj v Lize mistryň ani jiné prestižní turnaje, ale podle vstupu do sezony spíše boj o udržení v italské Serii A.
„Náš tým byl vloni v nejvyšší soutěži vůbec poprvé, takže tohle je jeho druhý rok. Letošní tým poskládali tak, aby mohl konkurovat těm nejlepším. Chce to ale čas, protože kromě asi dvou hráček je tým úplně nový. Potřebujeme se teprve pořádně sehrát, takže bude chvíli trvat, než uvidíme, jak to půjde,“ uvědomuje si.
Helena Havelková patří k největším ikonám českého volejbalu.
A úvodní kola její slova dokazují. Perugia má zatím z osmi zápasů bilanci dvou výher a šesti porážek a ve třináctičlenné tabulce nejvyšší soutěže je poslední. Naposledy ale hráčky Bartoccini Fortinfissi vyválčily po velkém boji důležité vítězství 3:2 na palubovce předposlední Brescie a bodově se přiblížily k celkům nad nimi, které navíc mají v neúplné tabulce víc odehraných utkání na kontě.
Havelková patřila proti Brescii s 18 body k největším tahounkám svého družstva a po utkání ji trenér Davide Mazzanti, jenž na konci října nahradil na lavičce Perugie po nepovedeném startu do sezony kouče Bovariho, hodně chválil.
Ačkoliv je v týmu nová, některé spoluhráčky zná z dřívějška, což jí s aklimatizací prý velmi pomohlo. „S některými z nich jsem už hrála a některé jsem znala, volejbalový svět přece jen není tak velký. Musím říct, že máme dobrou partu.“
Dva měsíce s rodinou a návrat do volejbalu v plné síle
Sport se na jaře na několik týdnů úplně zastavil a sportovci zůstali uvězněni doma bez možnosti takřka jakéhokoliv tréninku. Havelková si ale volno snažila užít na maximum.
„Od patnácti let jsem z domu. Někdy do osmnácti let jsem žila v Praze, odkud jsem pak odcházela do zahraničí. Od těch patnácti jsem i kvůli reprezentaci byla doma vždy tak maximálně týden, letos to byly s rodinou dva měsíce. Bylo super s nimi být,“ usmála se.
Kromě potřebného odpočinku ale na sobě pracovala. I v omezených podmínkách si s tréninkem zvládla poradit. „Sice jsem nehrála volejbal, ale udělala jsem si domácí posilovnu a dost jsem na sobě fyzicky zapracovala, což teď cítím,“ prozradila.
I bez volejbalových tréninků je prý po vstupu do sezony v dobré kondici. „Už párkrát jsem byla kvůli zranění z volejbalu vyřazená, takže nastoupit třeba po čtyřměsíční pauze pro mě zase taková novinka nebyla. Neříkám, že se to stává často, ale nebylo to poprvé, co jsem takhle dlouho nehrála. Vím, jak s tím pracovat, a teď to bylo o to lepší, že jsem mohla aspoň posilovat,“ ví a soupeřkám v Itálii vzkazuje: „Cítím se teď fyzicky lépe než dřív.“
