„Soupeřky nás konstantně tlačily servisem, v tom byly lepší,“ uznala Barbora Hermannová. „Jejich podání hezky plachtilo do různých míst, což je pro přihrávající hráčku takové... Nemůžete se chytnout žádného rytmu, že by třeba podávaly s tendencí doprava. Nemůžete se na to připravit, když jim to jednou zapadne doprostřed, jindy k lajně, mě za rameno. Byla to jejich velká síla.“
Hermannová dodala, že jí ubránily i hodně útoků na ztrátu. „A i když jsme my jejich smeče zvedly, ony ty naše zase ubránily a navíc balon složily. Tím nás přehrály.“
Nebyly české jedničky příliš nervózní? Anebo moc riskovaly, když tolik chybovaly?
„To je otázka spíše na mně,“ ujala se odpovědi Barbora Hermannová, „Maki tam lítala a snažila se mi pomoct po všech těch divokých příjmech. Nervozita trochu byla. Moc ráda bych nás posunula dál, nebo aspoň odešla z centrkurtu s větší grácií, než s tím výpraskem ve druhém setu.“
Povzdechla si, že se neměly jak chytit. „Už od přihrávky. A v útoku jsem volila velice jednoduché varianty. Pěkně mě četly. Vytvářela jsem si vlastní mišmaš. Maki se mi snažila pomáhat na druhou, krásně nahrát. Bohužel jsem nebyla schopna naše akce dokončit.“
Markéta Nausch Sluková připomněla, že Švýcarky na minulém turnaji v Soči byly druhé.
„Dostávají se do rytmu, do pohody, jsou vyhrané, spokojené,“ všimla si. „Jedna je vysoká blokařka, druhá rychlá šikovná polařka. Pro nás hodně náročné soupeřky. Hrají hezkou, systematickou hru, kdežto my jsme spíše takový balonový typ, takový kreativnější, kdežto ony hrají správný švýcarský systém, který nám ne úplně sedí.“
Marně fanoušci české už jisté účastnice olympijských her hnali za výhrou.
„Chtěla bych však diváky a naše příznivce vyvést z nějaké mystifikace,“ podotkla Markéta Nausch Sluková. „My nejsme a nikdy jsme nebyly týmem, který je každý turnaj v semifinále nebo ve finále a pokaždé přiveze medaili. Měly jsme jednu skvělou sezonu, kdy jsme jely na super vlně.“
Takže jaký jsou tým?
„Spíš ten, který je stabilně ve světové desítce. Z nějakých sedmdesáti osmdesáti turnajů jich máme dejme tomu padesát, kdy se umístíme do desátého místa. A k tomu několik medailí,“ odpověděla Sluková.
 |
Upozornila, že ženský beachvolejbal jde hodně dopředu. „Za minulé dva roky se vynořily nové týmy, které mají blokařky vysoké sto devadesát dva sto devadesát tři centimetrů. Agatha (sedmatřicetiletá brazilská mistryně světa) je jedna z mála, co hraje na tom vrcholu, ale za spoluhráčku má Dudu, což je další hříčka přírody. Jsou to neskutečně zkušené holky.“
Barbora Hermannová patří mezi menší blokařky. „V našem týmu se obětuje, že tam běhá a skáče,“ ocenila Sluková parťačku. „Musíme to však kompenzovat něčím jiným. A to je právě vyhranost a euforie, do čehož se nám teď úplně nedaří dostat. Anebo hrajeme krásné zápasy, ale los nám úplně nesedí. S těmi Švýcarkami jsme letos vypadly podruhé...“
Dodala, že přesto mohou a umějí porážet nejlepší celky, jenže to se jim ve hře musí vše sednout. „A to dnes nebylo, Švýcarky byly lepší. Musíme vzít desítku a poučit se z chyb a hru vypilovat, aby to cinklo třeba v Tokiu,“ usmála se Sluková.
