„Kdo mě zná, tak moc překvapený není. Už tenkrát, když jsem z Olympu odcházela, tak jsem řekla, že pokud se vrátím, tak jen zpátky do Olympu. Takže volba to byla celkem jasná,“ řekla dvaatřicetiletá diagonální hráčka.
V klubu kouče Stanislava Mitáče podepsala roční smlouvu. „Z Olympu jsem odcházela po zisku titulu a vracím se s tím, že bych si přála, abychom byly úspěšné, aby se titul na Olymp vrátil. Ale těžko říct, jak to bude,“ konstatovala.
S Olympem slavila triumf v letech 2005 a 2008. Zahraniční štaci začala v Nizozemsku, pak střídala kluby v Itálii, Ázerbájdžánu a Turecku. „Nemyslela jsem si, že to bude na dvanáct let, protože jsem nevěděla, do čeho jdu a co mě čeká. Na jednu stranu to je dlouhá doba, ale na druhou to uteklo strašně rychle,“ pronesla.
Zpět doma je z rodinných důvodů. „Před pár měsíci jsem přišla o tatínka, tak jsem se vrátila, abych byla pro mamču tady a abychom to zvládli společně,“ řekla a pro web Olympu dodala: „Pokud všechno půjde dobře, tak přemýšlím, že bych si zahrála jednu sezonu v zahraničí. Ale to je daleko, teď je hlavní tato sezona.“
Nejspíš nejlepší rok prožila s italským klubem Busto Arsizio. V sezoně 2011/12 se podílela jako nejužitečnější hráčka na triumfu v Poháru CEV, italské lize a poháru. „To bylo jako ve snu, protože se nám podařilo vyhrát všechno, co šlo. Na tenhle rok vzpomínám ráda a taky na celé Busto, na fanoušky i na celý tým.“
Z titulu v Poháru CEV se radovala i v roce 2014 s Fenerbahce Istanbul. V turecké metropoli strávila poslední tři sezony v celku Türk Hava Yollari. „Tam to bylo hodně příjemné. Zase jsem začala mít ráda volejbal a vrátila se mi chuť. Turecko je pro mě druhým domovem,“ uvedla.
Kvůli koronavirové pandemii se ale ani nestihla s hráčkami a s realizačním týmem rozloučit a plánuje to udělat, až to bude možné.
Dvakrát si zahrála v Ázerbájdžánu. V Lokomotivu Baku působila v sezoně 2012/13 a po ročním angažmá ve Fenerbahce se tam vrátila na dva roky. „Ázerbájdžán je strašně krásná země. Líbilo se mi tam. Mám na to jenom dobré vzpomínky.“
Doba strávená v cizině Havlíčkovou zocelila. „Psychicky, protože člověk je na všechno sám. Sice ztratí čas s rodinou, ale naučí se postarat sám o sebe. Pozitiva převažují,“ řekla a dodala, že díky komunikaci se spoluhráčkami z různých koutů světa zlepšila jazyky. „Angličtinu, italsky se domluvím, i když to není gramaticky nějak super. A možná pár základních slovíček z turečtiny bych dala dohromady.“
Ač je už tři roky provdaná Kocmanová, ponechala si také dívčí jméno Havlíčková. „Tak mě ve volejbalu všichni znají, proto ho používám,“ vysvětlila.
Už tři roky ale není spojována s národním týmem, v kterém bývala kapitánkou. Naposledy se objevila před třemi lety na mistrovství Evropy v Ázerbájdžánu. Pak oznámila reprezentační pauzu. „Tělo si po patnácti letech v jednom kole bez odpočinku řeklo, že toho má plný zuby,“ uvedla.
Nemyslela, že definitivně končí, ale dodnes je trošku rozmrzelá. „Nelíbilo se mi, jak se zachoval svaz, a mám trošku blok. Nikdo se mě nezeptal, proč jsem se takhle rozhodla,“ řekla Havlíčková.
