"Nadchl mě wimbledonský vítěz z roku 1987 Australan Pate Cash s příspěvkem nazvaným Dejte mi síť, nebo smrt."
Cash byl vždy typickým představitelem agresivní hry založené na podání, rychlém přechodu k síti a volejích. S čím přišel?
"Prosazuje, že hráče je nutné vést k útočné hře. Tvrdí, že ve chvílích, kdy se v zápase rozhoduje o výsledku, mají navrch téměř vždy hráči útočící. Vyšel z rozboru utkání na Australian Open, ve Wimbledonu a na US Open. Podle nich v rozhodujících momentech zápasů na grandslamových turnajích měli navrch tenisté opírající se o agresivní útočné pojetí a neustále se tlačící k síti. Právě ti vyhrávali spíš než hráči pouze spoléhající na hru od základní čáry a prohozy. Cash pak tuto svoji filozofii podpořil emotivním výkladem na dvorci, kde se zaměřil na voleje. Poté, co ho člověk sledoval, musel si říci jak by bylo báječné, kdyby namísto oněch tří stovek trenérů, ho mohli vidět nejlepší junioři. Ti zpravidla s voleji a vůbec s útočnou hrou, jsou často na štíru. Servis, rychle na síť, volej. V podání Cashe to vyhlíželo úžasně přirozeně, jednoduše."
Čím ještě vás Cashovo vystoupení zaujalo?
"Také tím, že jednoznačně stál za současným trendem výuky tenisu. Tedy naučit správně základy úderů co nejpřirozenější cestou, to znamená samotnou hrou. A samozřejmě s využitím všech poznatků moderní biomechaniky."
Co si máme pod tím představit?
Dá se říci, že téměř na všechny tenisové údery, včetně pohybu na dvorci, se dají aplikovat základní fyzikální zákony. Biomechanika tenisu tedy popisuje, jak se například zákon o opačných silách nebo například zákon o rotačních i jiných pohybech, dají využít k zlepšení tenisové techniky. Což jinými slovy znamená, maximálně účinné údery, hrané s plnou kontrolou, bez vydávání přílišné energie a bez rizika zdravotních problémů. Takovým konkrétním příkladem může být vliv správné polohy hlavy a vertikalni osy těla na rychlost pohybu po dvorci a využívání rotace těla při hře od základní čáry. Biomechanika v souvislosti s tenisem, to je téma na hodiny a hodiny. A z každého Cashova slova bylo cítit, jak moc ji považuje za důležitou. Stejně jako to, jakou cestou jít dál, když už hráč zvládl základní dovednosti. Procvičujte je s ním přímo v herních situacích, které se nejčastěji vyskytují v samotných utkáních. Modelujte podmínky, které se co nejvíc blíží hře. Neboli trenér musí tvořit trénink tak, aby se co nejvíc podobal zápasu."
Takže platí v tréninku hrát a zase hrát sety? V minulosti za to obvykle bývali takto se připravující hráči káráni. Pánové, hned toho nechte a začněte hrát výměny forhendem křížem, pak zase po lajně...
"Teď mluvím o pokročilých hráčích. V tréninku je nutné hrát hodně cvičných bodů, setů, zápasů. Navíc je dobré modelovat určité kritické stavy, třeba tie-breaky nebo koncovky setů. Upraveným počítáním odměňovat body získané činnostmi, na které se hráč zaměřuje. Cash zdůrazňoval totéž a za příklad dával špičkové hráče. Jak se připravují třeba na grandslamový turnaj? Buď před ním absolvují nějaký menší turnaj, nebo denně hrají sety jako o život se sparingpartnery. Tvrdím, že herní trénink by měl být založen především na cvičných setech. Tedy míň drilů, tedy herních cvičení. Ty využívat při nácviku servisu, returnů, volejů. Měl jsem pocit, že Cash svým důrazem na prospěšnost cvičných setů, které považuje za nejlepší drily po zvládnutí úderové techniky, zasáhl mnoho trenérů. Takové, kteří neustále nutí hráče do všemožných drilů. Ty jsou přitom velmi často více nebo méně vzdálené nesmírně proměnlivým a neočekávaným situacím zápasů. To jeho nedělat z tréninku takovou vědu bychom si měli všichni vzít k srdci."
Nezdá se vám, že mezi tenisovými odborníky v poslední době to vře v otázce bekhendu? Učit ho odmalička obouruč, nebo jednoruč? Třeba věhlasný německý expert Richard Schönborn, kdysi špičkový československý tenista, nad bekhendem jednoruč láme hůl...
"V tom je opravdu pesimistický a mluvil na toto téma i v Bangkoku. Dokonce šel tak daleko, že řekl, že bekhend jednoruč časem z tenisu úplně vymizí. Jenže když se podíváme na mužský světový žebříček, na jeho první desítku, je to půl na půl. Pět hráčů včetně jedničky Kuertena hraje bekhend jednoruč. Sampras, považovaný za nejlepšího hráče historie tenisu, patří mezi ně. Martina Navrátilová a Steffi Grafová, dvě hráčky s největším počtem grandslamových titulů to dokázaly s bekhendem jednoruč. Snad si to dovedu představit v ženském tenisu, ale v případě mužského tenisu věřím a doufám, že se můj kolega a přítel Richard mýlí. Je také třeba vidět, že technika bekhendu jednoruč se vyvíjí. Někteří hráči, třeba Kuerten, jej hrají víc bekhendovým držením. Což jim usnadňuje zasahovat míč ve větší výšce, hrát stejně dobře topspinové údery ven z dvorce i tvrdé a přesné údery po lajně. Tito hráči dnes hrají mnohem častěji z otevřeného postavení. Umožňuje jim to zasahovat míč optimálně před tělem i využívat víc rotaci těla. Mladí hráči, jako třeba Haas nebo Heninová, nemají problém plně se vyrovnat svým soupeřům používajícím bekhend obouruč.
Zaujalo vás něco ve Schönbornově přednášce?
"Nastínil svoji vizi šampiona, jak bude vypadat za deset let. Mluvil o tom, jak by se měl vychovat desetiletý kluk, aby se tím šampionem za deset let mohl opravdu stát. Mám na to trochu jiný názor. Domnívám se, že tenis posunou dopředu spíš než trenéři či metodici - ti jaksi od stolu - sami hráči. Výrazné individuality. Většinou v každém období se nějaká objeví. Přišel McEnroe se svým dokonale zvládnutým tenisem servis - volej. Ivan Lendl zase v době extrémně liftujících Borga a Vilase začal hrát silový topspin. Dal do úderů sílu, dynamiku a tenis postrčil dál. Nebo Agassi, který hře uvnitř dvorce, kterou ostatně velmi účinně využíval už i McEnroe, přidal agresivitu a přesnost. Troufám si říct, že se šampióni za deset let nebudou příliš lišit od dnešních špičkových hráčů typu Safina, Hewitta, Haase, Roddicka, sester Williamsových a Clijstersové."
