Nebýt poraněného kolena z basketbalu, možná by ji kulturistika úplně minula. Jednačtyřicetiletá profesionální kulturistka Věra Mikulcová je jasným důkazem toho, že všechno zlé je vlastně k něčemu dobré...
„Hrála jsem basket, což mě tehdy hrozně bavilo. Ale stal se mi úraz. V rámci rehabilitace jsem se pak dostala do posilovny. Jednoduše proto, že mi doktor řekl, že jsem vyžraná jako prase,“ vzpomíná rodačka z Jihlavy.
Já se nesměju ani podvyživeným, ani obézním. Je to věc každého, jak vypadá.
Věra Mikulcovákulturistka
Vážně vám to lékař podal až takhle surově?
Já jsem si to takhle přebrala. Ale za zlé jsem mu to neměla, protože jsem byla opravdu hodně obézní.
Tudíž jste se rozhodla, že ho poslechnete?
Přesně. Vysvětlil mi, že pokud chci basketbal ještě někdy hrát, musím zhubnout. Já na to řekla: Tak jo! A začala jsem chodit do fitka šlapat na rotopedu. Přitom jsem tam pokukovala po lidech, co dělají, a hrozně mě to zaujalo. A od toho už byl ke kulturistice jen kousek.
V té době vám bylo kolik let?
Myslím nějakých dvacet. Ale ono je to jedno, protože jedna z věcí, která se mi na kulturistice líbí, je to, že ji můžete dělat v jakémkoliv věku. Je úplně jedno, jestli je vám dvacet, padesát, nebo třeba sedmdesát. Chtěla jsem v životě něco dokázat, a jelikož třeba na tenis už jsem byla stará, tak jsem zvolila kulturistiku.
Profil
|
Kolik kil vám ubylo od onoho setkání s „upřímným“ lékařem?
Váha není směrodatná, v podstatě mám tak nějak pořád stejně, ale jde o svaly. Dá se říct, že za nějakých dvacet let jsem nabrala až 30 kilo svalové hmoty.
Jídlo už vaříte a nakupujete automaticky, nebo pořád ještě o každém kousku zvlášť přemýšlíte?
V kulturistice musí člověk o jídle přemýšlet pořád. V hlavě vám jedou čísla, která vám říkají, co si ještě můžete dát a co už ne. A hodně taky záleží, jestli jste zrovna ve fázi dietní, nebo objemové. Při té druhé jsem zastáncem toho, že člověk by měl jíst všechno. Jen si dávat pozor, aby to hlavně nebyla přesmažená jídla.
Jako že řízek je absolutní tabu?
(usmívá se) Ale není, taky ho mívám. Jen si maso obalím v cornflakes a dám na pečicí papír nasucho. Výborná dobrota.
Když to říkáte... Ale knedlo vepřo zelo už asi neznáte, nebo ano?
To byste se divila, jak se dá tohle jídlo udělat krásně nasucho. Cibulku podusíte, zelí taky, maso dáte na olej a v knedlíku tuk není.
Na zákusek už se raději ptát nebudu. Každopádně existují i kulturisté vegetariáni?
Znala jsem jednu takovou holku a jednoho chlápka. Ale popravdě řečeno, to pravé ořechové to určitě není. Prostě když chce někdo dělat kulturistiku na profesionální úrovni, bez masa se neobejde.
A co takhle bez anabolik? Opravdu se nedá tělo vyrýsovat pouhým cvičením?
Pokud děláte kulturistiku na amatérské úrovni, tak to bez anabolik jde, mezi profíky už je to ale nereálné. Nicméně musíte mít rozumnou hranici, hlídat si svoje zdraví.
Věra Mikulcová (vpravo) s přítelkyní Janou.
Vy svoji hranici znáte dobře?
Samozřejmě. Když děláte kulturistiku tak dlouho, jste už trochu i doktor. Vím, co si můžu dovolit, a navíc chodím na pravidelné odběry krve. A pokud by něco nebylo v normě, okamžitě končím. Na to mám naštěstí dost rozumu.
Měla jste na začátku kariéry nějaké vzory? Já se přiznám, že z kulturistů mě napadá snad jedině Arnold Schwarzenegger...
(usmívá se) No vidíte, mimochodem, toho už jsem taky párkrát na závodech potkala. Nebo třeba Ronnieho Colemana. A teď v květnu poletím do New Yorku, kde bude soutěž pořádat paní, která se zúčastnila Ms. Olympie, když mně bylo osm let. Na tu se moc těším.
Pro laika jsou většinou kulturistické soutěže jen jakousi přehlídkou naolejovaných svalů. Jak je to ve skutečnosti?
Možná se budete divit, ale hodně náročné. Souhlasím, že to může působit tak, jako že tam jen stojíme, ale ono veškeré zatínání svalů bolí jako čert. Z toho zhruba patnáctiminutového pózování je člověk unavený, jako by cvičil celý den. Přesto se musíme pořád usmívat.
Některé reakce na vaši svalnatou postavu asi nejsou vždycky zrovna lichotivé, nebo máte jinou zkušenost?
V tomhle směru je obrovský rozdíl mezi Amerikou a Českem. V zámoří jsou lidé schopni za vámi přijít, a i když se jim vaše svaly nelíbí, pochválí vás a fandí vám. U nás jsou to spíš reakce pisálků, kteří sedí za monitorem a člověka urážejí.
Věra Mikulcová při cvičení. Pomáhá jí přítelkyně Jana.
Trápí vás urážlivé komentáře?
Vůbec ne, absolutně nic si z nich nedělám. Mám už takovou náturu. Ať si myslí, co chtějí. Já se nesměju ani podvyživeným, ani obézním, protože je každého věc, jak vypadá. A jestli se cítí dobře, když váží dvacet kilo, nebo dvě stě, to je úplně jedno. Hlavně když je sám se sebou spokojený.
Skutečně s vámi nepohne žádná urážlivá reakce?
Ne, opravdu ne! Ani na ně nereaguju, spíš se bavím. Mám totiž zkušenost, že když si pak takového člověka někdy rozkliknete, zjistíte, že má dvacet kilo i s postelí a žádné sebevědomí. Asi nemají co dělat, tak píšou nesmysly. Chtěla bych jednou zažít podobnou situaci. Já nemám čas na nic, všechno mám naplánované na minuty.
Neberte to prosím jako urážku, ale navenek působíte dost mužně. Nepletou si vás občas spíš s kulturistou?
No jasně že jo, ale já to pokaždé beru v legraci. A když se pak lidé se mnou víc baví, hrozně se omlouvají. Vždycky jim říkám, že je to úplně v pohodě, že i tohle ke kulturistice patří. (usmívá se)
Neměla rodina problém s vaším rozhodnutím dát se na dráhu kulturistky?
Musím říct, že mám úplně pohodové rodiče. Nejdřív jsem to všechno řekla tátovi a zareagoval skvěle, povídá: Hele, je to tvůj život, já s tím nemám problém. Mámě to možná trvalo týden, než si na všechno zvykla, ale pak to taky přestala řešit.
Věra Mikulcová při cvičení. Pomáhá jí přítelkyně Jana.
Říkáte, že jste rodičům oznámila úplně všechno, znamená to i fakt, že jste si našla přítelkyni?
Ano, řekla jsem jim všechno. Tedy to, že se dám na kulturistiku, a také to, že se mi líbí ženy.
Jak to máte se svojí sexuální orientací, jste zjistila zhruba ve stejné době, jako jste začala s posilováním?
Myslím, že už to u mě bylo jasné předtím. Holky v pubertě většinou koukají po klukách, ale já to tak neměla.
Ale vypadáte spokojeně.
Však taky jsem. Mám v životě štěstí. Přála jsem si být profesionální kulturistkou, to se mi podařilo. Chtěla jsem provozovat svoje fitness centrum, mám ho. A našla jsem si i skvělou partnerku Janu.
Po ničem jiném už netoužíte?
Vlastně ano, chtěla bych se dostat na Ms. Olympia. Aby si lidé uměli udělat představu, tak je to podobný vrchol jako olympiáda. Prostě top soutěž. A mně by stačilo tam jenom stát, ani bych nemusela nic vyhrát. (usmívá se)
Když už jsme u výher, jaký je zatím váš největší úspěch?
Asi dvakrát druhé místo na závodech v Torontu.
A jak nejraději trávíte volný čas? Tedy pokud vůbec nějaký vyšetříte?
Moc rády s přítelkyní cestujeme. Poznáváme hrady, zámky, parky a další různá místa.
