„Jsem vynervovaná, strhaná, nespím a už týden je mi špatně,“ líčila loni, těsně předtím, než její favorizovaný svěřenec Charme Look vyběhl do Velké pardubické.
Za cílem s ním potom oslavovala triumf v nejslavnějším českém dostihu.
Letos v létě Martina Růžičková naopak tvrdila: „Tentokrát jsem úplně klidná, když už jsme na listině vítězů napsaní z loňska.“
Klidná? Vážně?
„No, byly to v létě kecy,“ přiznává nyní. „Padnul první lístek ze stromu a zase se to ve mně začalo strašně mlít. Je to ještě horší než loni.“
Charme Look se chystá na pardubickou obhajobu – po složitém jaru a s jiným žokejem. „Ale kdykoliv jdu za ním do stáje, dodá mi tou svojí koňskou moudrostí obrovskou sílu,“ říká Růžičková.
Ona sama je podivuhodnou 53letou ženou v dostihové říši, ovládané především muži. „Můj doktor mi připomíná, že rozum a cit nejdou spojit,“ povídá. Jenže právě ženský cit do této často drsné říše vnáší.
Koně, a nejen ty své ze statku Pohoří u Prahy, miluje. „Ve stáji jsme women team. Pro nás je v neděli prioritou, aby Šarmík přicválal třeba i poslední, ale hlavně zdravý.“
Považuje se za ženu hodnou a mírumilovnou, ale pokud je zapotřebí, dokáže být energickou, paličatou bojovnicí. „Jsem taková záchranářka,“ říká. Dříve zachraňovala sebe i dceru. Teď má pocit, že musí pořád zachraňovat jiné. Žokej Peter Gehm, o nějž usilovně pečovala, když po pádu zůstal upoután na invalidní vozík a přemýšlel dokonce o sebevraždě, by mohl vyprávět.
Když dostaneš ránu, zvedni se
Život se s Martinou Růžičkovou nemazlil. Tatínek zemřel, když jí bylo šest. Její první manželství skončilo krachem, partner nepracoval, exekutoři jim porcovali byt, zůstali bez elektřiny, neměla ani na školku pro dceru Vanessu. Navrch jí byl manžel nevěrný s kamarádkou.
Dostaneš ránu, zvedni se a rvi se dál, naučila se však v životě i v sedle. Dostihovou kariéru si prosadila navzdory maminčinu strachu a hláškám, že nemá mezi překážkovými jezdci šanci.
Velká pardubickáStart 127. ročníku je v neděli v 16.40. Na trať 6900 metrů má vyběhnout 20koní včetně tří trénovaných ve Francii v čele s Virtusem d‘Estruvalem, kterého osedlá čtyřnásobný vítěz Jan Faltejsek. Titul obhajuje Charme Look, tentokrát s Markem Stromským. Z dotace pět milionů korun získá vítěz dva miliony. Letos mohou jezdci v případě pádu znovu koně osedlat a pokračovat, což v posledních letech pravidla zakazovala. |
Hned pro první dostih si řekla o koně, kterého se ostatní báli. A na první vítězství dosáhla poté, co si ze zlomené nohy nechala předčasně sundat sádru. Třikrát řešila zlomenou páteř, měla rozdrcenou kyčel. Přesto se nikdy nevzdala. Shazovat během dvou měsíců až 14 kil, jíst jen okurku denně a balit se do igelitu, se stalo běžnou součástí její profese.
Nezřekla se ani velkého snu dokončit coby jezdkyně Velkou pardubickou. Na šestý pokus se v roce 2014 s Rubínem dočkala.
Po seriálu trpkých zážitků se její svět v posledních letech konečně zbarvil těmi najzářivějšími odstíny. Už neměla pocit, že je lokomotivou táhnoucí za sebou do čím dál prudšího kopce spoustu vagonů. Najednou si připadala, že je jedním z těch vezoucích se vagonků.
V herci Rudolfu Jelínkovi, o třicet let starším, našla i životní lásku. Poprvé se potkali v Chuchli, když jí bylo dvanáct. Po třech desetiletích našla odvahu a zatelefonovala mu. Sešli se v divadle a za tři měsíce měli svatbu. Tak jisti si oba byli.
Když si loni Charme Look s žokejem Janem Faltejskem doběhli pro titul z Velké, splnil se Martině Růžičkové rovněž největší trenérský sen.
Faltejsek byl tehdy vlastně žokejem na záskok. Charme Looka měla loni i letos sedlat Barbora Málková, pokaždé se však zranila.
„Kvůli zranění obratlů nemohla jít letos na jaře kvalifikaci,“ říká Růžičková. „Navíc má Bára železo v páteři, neumožňuje jí ideální pohyb při skákání. Byla z toho v duši strašně smutná, přesto se o Šarmíka dál obětavě starala a při tréninku neošidila jedinou věc. Bára by ve stájích dýchala i za poslední kozu.“
Nicméně v sedle Charme Looka do letošní první kvalifikace vyrazil opět Faltejsek. Byl to špatný dostih, pro něj i pro koně. Upadli a Faltejsek přišel za trenérkou s neblahou zvěstí: „Myslím, že je chromej.“
Vyděsila se. Naštěstí se žokejova prognóza nepotvrdila. „Nechala jsem Šarmíka před kvalifikací pozdě okovat. Na tom strašně tvrdém povrchu kopyta ještě cítil a brnělo ho to do nohou,“ vysvětluje Růžičková. Léčba ovšem byla nutná. „Jak se říká, velký kůň – velké problémy. S každým zraněním se Šarmíkovo velké tělo pere hůř než u malého koníka.“
Honzíku, tak pojedeš, nebo ne?
Přichystali se na srpnovou třetí kvalifikaci – a tu už s Faltejskem s přehledem vyhráli. Hned po dostihu za žokejem šla a říkala: „Honzíku, můžu tedy s tebou na podzim počítat taky na Velkou?“
Odvětil: „Já ještě nevím.“ Že jej angažuje do Velké, uvažoval totiž i francouzský trenér Macaire, u nějž ve stájích v minulosti pracoval.
Růžičkové spadla brada. Trpělivě však čekala, chtěla pro koně to nejlepší. Tři týdny ji Faltejsek opakovaně žádal: „Prosím vás, ještě vydržte. Čekám na vyjádření pana Macaiera, neozývá se mi.“
Čas utíkal. Přišlo září – a nic.
„Honzíku, já s tím už opravdu potřebuju něco dělat,“ říkala mu.
V pondělí 10. září večer zatelefonoval. Pojede ve Velké francouzského Virtuse d’Estruvala.
Coby trenérka od koní se ho snažila chápat. „Máme s Honzou pěkný vztah. Líčil mi, že ten francouzský trenér je hrozný pruďas, že mu prostě musí vyhovět.“ Ale zároveň se znovu ozýval i její cit, vítězící nad rozumem.
„Já bych jako jezdec Šarmíka nikdy neopustila. Když už mě takhle jednou dovezl vítězně do cíle, prožila bych s ním třeba i horší sezonu, protože jsem mu strašně moc vděčná – i kdyby mi tisíckrát nabízeli Phar Lapa,“ připomene legendárního koně. „Ale ti kluci dneska myslí jinak.“
Faltejska dál nepřesvědčovala. „Život mě naučil, že jakmile začnete přemlouvat, podbízet se a tlačit na pilu, je všechno špatně.“
Sama po jeho odmítnutí probděla noc. Ani Kateřině Duškové, majitelce Charme Looka, nejdřív nevolala. „Musela jsem to v sobě nejdřív vstřebat, abych potlačila eventuální hysterii.“ Teprve dalšího dne majitelce zatelefonovala: „Co teď?“
Mami, ať táta nechodí na ryby
Obvolala všechny přední jezdce, aby se ujistila, že jejich smluvení koně ve Velké skutečně poběží. Výsledek šetření sdělila Duškové. Byly v úzkých. Padly některé návrhy, na nichž se neshodly. Potom to jméno vyslovila: „Marek Stromský.“
Dušková má stejně jako ona Stromského moc ráda. Jenže namítla: „Je to věčný smolař, neklapne to.“
„Přece se ho ta smůla jednou musí pustit,“ odpověděla Růžičková. „Jestli má někdo víc šrámů na duši než já, je to on. Pokud existuje nějaká spravedlnost, musí to vyjít.“
Dušková nakonec přitakala: „Tak jo, vždyť jsme tu od toho, abychom lidem pomáhali.“ Lidem i koním. Společně přece rozjely iniciativu na pomoc zanedbávaným koním.
„Když se koníkům děje bezpráví, lidé už se obracejí na nás,“ říká Růžičková. „Loni jsme je pomohli vytáhnout od jedné pošahané majitelky, i letos jsme jich už spoustu zachránili. Nesmějí umírat zbytečně. Zpucovala jsem proto i celou naší zpuchřelou veterinární správu.“
Stromský si v minulosti dvakrát vyjel vítězství ve Velké a pak mu ho vzali. „Pořád vidím tu jeho televizní 13. komnatu, jak stál jeho syn u tabule vítězů a říkal: Já stejně věřím tomu, že tu táta jednou bude napsanej,“ vypráví Růžičková.
Zatelefonovala Stromskému, jestli může jet Charme Looka. „Markovi to vyrazilo dech. Večer mi napsal, jak je strašně šťastnej a jak se pokusí té šance pevně chopit.“
Trenérka věří, že na něj přenese kus svého dostihového osudu. Po létech trablů a příkoří si vyčekala radost. Jako by jí dostihový bůh vracel, čím si kdysi musela projít.
„Mám už v nebíčku strašně moc lidí, které jsem na zemi milovala, a ti mi pomáhají. Mám tam bohužel už oba rodiče i nejlepší kamarádku a mého trenéra. Cítím, že jsem s nimi propojená.“
V neděli, před Velkou pardubickou, se na ně zase obrátí. „Poprosím maminku, aby tam nahoře nemyla zrovna okna a nepouštěla tatínka na ryby, protože já je budu strašně potřebovat.“
Je přesvědčena, že Charme Looka připravili stejně dobře jako loni, přestože to byla větší dřina. „Užívám si, že mám tu čest ho v práci jezdit,“ doznává.
Je znovu šíleně nervózní.
Ale v životě tak šťastná.
„Teď ještě pomoci Markovi a můžu umřít,“ zasměje se. Ačkoliv... Třeba se jednou dočká i naplnění dalšího snu: jak některá z žen - jezdkyň po více než 80 letech vítězí ve Velké pardubické.
„Vždycky, když mě večer strašně bolí kyčle, říkám si: Papírově bych tu měla být ještě dvacet let. Budu v nich tedy dál co nejvíc pomáhat koním a lidem kolem nich. Tak to mám nastavené.“
