Judo? Díky němu jsem prožil několik životů, říká šedesátník Petřikov

Pavel Petřikov starší udílí pokyny svému synovi Pavlovi během Evropských her v Minsku | foto: ČTK

30 2019
Před více než padesáti lety se Pavel Petřikov starší díky jednomu ze svých kamarádů vypravil na trénink judistického oddílu. V té chvíli nemohl tehdy devítiletý žáček z Kralup nad Vltavou vůbec tušit, že právě tento okamžik jej výrazně posune k tomu, co ho bude provázet celý život.

„Vždyť my jsme se první rok judu ani nevěnovali. Hráli jsme si třeba na schovávanou a další hry, občas jsme se učili padat. Měli jsme ale výborného trenéra, který uměl dát dohromady partu a mě to strašně bavilo,“ vzpomíná na své judistické začátky.

Po padesáti letech se jeho vztah k judu nezměnil. A přestože v pondělí jeden z nejlepších českých judistů historie a později neméně úspěšný trenér završí kulatou šedesátku, stále pro něj judo zůstává životní náplní, a to nejen profesní.

„Myslím si, že mám mladým ještě co dát,“ říká držitel medailí z mistrovství světa i Evropy, čtyřnásobný účastník olympijských her a posléze trenér, který k těmto metám dovedl několik svěřenců včetně svého syna Pavla, stále aktivního borce širší světové špičky, jenž se v těchto týdnech připravuje na letošní mistrovství světa.

Judo vás stále i po padesáti letech, kdy jste s ním začal, baví?
Baví. Mám několik borců, kteří zkusili dorosteneckou reprezentaci a mají šanci i na seniorskou, do toho trénuju malé děti a to je úžasný relax. Jeden týden jsem třeba na mistrovství světa a druhý na nějaké velké ceně s malými dětmi, což je nádhera, to nabíjí.

Jak tak vřelý vztah k judu vzniká?
Hned v začátcích. Mě to totiž v Kralupech hrozně bavilo, i když postupně to už byla i trochu dřina. Také jsem z té party kluků, která se mnou začínala, zůstal sám.

Trenérské práci se Pavel Petřikov starší věnuje přes třicet let, naplno od...

Trenérské práci se Pavel Petřikov starší věnuje přes třicet let, naplno od olympijských her v Barceloně v roce 1992.

Co vás udrželo?
Začalo se mi dařit. A trenér, u kterého jsem začínal, se mi začal věnovat víc. Už tehdy jsem měl individuální plán, což nebylo obvyklé. Měl jsem naplánováno, co mám za den odběhnout, kolik mám udělat kliků. A dodržoval jsem to.

Velmi záhy jste se dostal do Prahy, jak k tomu došlo?
Začal jsem totiž vyhrávat žákovská mistrovství republiky a v Praze si mě všimli. Dostal jsem nabídku přejít do střediska vrcholového sportu a můj tehdejší trenér v Kralupech byl super. Řekl mi: Hele, my už tě tady víc nenaučíme, jestli chceš něco dokázat, musíš jít výš. Tak jsem šel a ve čtrnácti jsem začal do Prahy jezdit. Každé úterý a čtvrtek jsem v Kralupech nasedl na vlak a mazal do Prahy. Po roce jsem tam šel nastálo.

Co na to rodiče?
Pocházím ze skromných poměrů. Táta mi zemřel, když jsem byl v první třídě, matka si nikoho nenašla a já jsem vyrůstal jen s ní a se sestrou. Máma judo schvalovala, byla ráda, že se někde netoulám a dělám něco, co má smysl. A když jsem odcházel do Prahy, asi se jí i trochu ulevilo, protože jsem byl od té chvíle finančně zabezpečený po všech stránkách. Neměla lehký život a tohle nám pomohlo.

Jak brala vaši budoucnost poté, co jste se na judo dal trvale?
Já jsem člověk, který když si určí nějaký cíl, tak za ním jde. A už tehdy, když jsem odcházel do Prahy, tak jsem mamce říkal, že chci jet na olympiádu.

Snímek z roku 1976, kdy Pavel Petřikov (vlevo) získal svůj první dorostenecký...

Snímek z roku 1976, kdy Pavel Petřikov (vlevo) získal svůj první dorostenecký úspěch na mezinárodním turnaji.

Co Praha a patnáctiletý kluk, který je najednou bez dohledu rodičů?
Škola života. Vynahradila mi, co mi bylo odepíráno v Kralupech, starší kolegové z nároďáku Bárta, Popelák a další si mě vzali do parády a já jsem poznával, že není jen judo a škola. Svatý jsem nebyl a také jsem narazil.

Jak to dopadlo?
Naštěstí mě Petr Jákl, vlastně první velké judistické jméno v Čechách, umravnil. Měl jsem to štěstí, že mě trénoval a ve spoustě věcí mě podržel. Sice mi občas dal pořádnou ťafku, ale poznal, že jsem si to vzal k srdci a podržel mě.

Prý jste šel v i v jeho filmařských šlépějích?
Spíš náhoda, ale povedlo se. Hned na začátku v jsem se v Praze dostal k natáčení filmu Ať žijí duchové, hrál jsem tam jednoho z milionů trpaslíků, mám asi pětivteřinový záběr a jsem v titulcích. Výborná zkušenost, poznal jsem tam skvělé herce Sováka, Brodské a další.

Co judo, kvůli kterému jste do Prahy šel?
Dařilo se, měl jsem za sebou dorosteneckou reprezentaci, start na mistrovství Evropy. Přesně na den svých devatenáctých narozenin jsem rukoval do Dukly Banská Bystrica. Prožil jsem tam krásných osm let a zažil prakticky největší sportovní úspěchy, Duklu jsem reprezentoval vlastně až do roku 1988, kdy už jsem byl dva roky v Hradci.

Hned po dvou letech v Banské Bystrici přišla první olympiáda.
Trochu mě to překvapilo, protože měl jet náš juniorský mistr Evropy Purkert. Ale zranil se a já jako první náhradník jel.

Bylo z toho páté místo, výborný úspěch.
To ano, ale pral jsem se i o bronz. Pro mě nezapomenutelný zážitek, i když jsem s Rusem tehdy prohrál.

Pavel Petřikov

  • Úspěšný judista a později trenér, který v pondělí slaví 60. narozeniny, stříbrný medailista z mistrovství světa v roce 1981, ve stejném roce byl třetí na mistrovství Evropy, stejně jako o osm let později.
  • Účastník tří olympiád, nejlépe se umístil v Moskvě v roce 1980, kde skončil pátý.● Poté skončil kariéru a začal se věnovat naplno trénování.
  • V současné době vede mimo jiné svého syna Pavla, pátého z předloňského mistrovství světa, účastníka dvou olympiád (2008 a 2016).
  • Předtím vedl několik let českou ženskou reprezentaci, s níž byl mimo jiné třetí na ME družstev.
  • Řada jeho svěřenců se prosadila i na mezinárodním poli: Štusákovou dovedl třikrát k bronzu na mistrovství Evropy, Zdeňková byla pod jeho vedením sedmá na mistrovství světa, Štusákovou, Nováčka a Věnceka dovedl na olympijské hry.

Za jakých okolností?
Obrovská hala v Lužnikách, na tatami se šlo pod tribunou, bylo tam hodně Čechů, kteří mě už při nástupu povzbuzovali, chtěli, abych právě Rusa porazil, taková tehdy byla doba.

Nedopadlo to. Proč?
Trochu jsem je asi zklamal, ale nešlo to, z pěti minut jsem byl snad čtyři ve vzduchu, neměl jsem šanci. Lidi to ale vzali, křičeli na mě, že to nevadí, že to i tak je krásné.

V Moskvě poprvé do olympiád promluvila politika, řada zemí hry bojkotovala. Jak vzpomínáte na tohle?
Vnímali jsme to, ale soutěž to zase tak moc neovlivnilo. Sice chyběli třeba Japonci, ale východní blok byl hodně silný a než jsem se dostal do zápasu o medaili, musel jsem porazit pět soupeřů. Ať to je, jak to je, zpětně beru Moskvu jako pro mě nejlepší olympiádu.

O čtyři roky později vám politika olympiádu dokonce vzala, do Los Angeles jste kvůli bojkotu „socialistických“ zemí vůbec nejeli. Přitom tehdy jste měl velkou šanci na medaili.
Bohužel. Vidím to jak dneska. Byl jsem doma u mámy a najednou na mě volá, ať se jdu podívat na televizi, že Helena Fibingerová má nějaký proslov. Přitom už jsme jako sportovci měli účastnické dekrety, ale pravda je, že jsme čekali, že se něco vyvrbí. Zbyl nám trucpodnik ve Varšavě, byl to těžký turnaj, byli tam Kubánci, celý východní blok, ale třeba i Francouzi. Mám z toho bronz, ale olympiáda je olympiáda. Když jsem se díval na výsledky z Los Angeles, asi jsem na bedně opravdu mohl být. Samozřejmě jsem mohl od někoho dostat v prvním kole, ale lidi, co stáli na bedně, jsem tehdy porážel.

Medailově nevyšel ani Soul, kde jste cítil křivdu. Co se stalo?
V rozhodujícím utkání semifinále jsem 40 vteřin před koncem vedl. Trenér mě vyhecoval, ať něco ještě udělám, zkusil jsem to, ale soupeř kontroval. Dopadl jsem při tom na břicho a sudí dal ipon. Když se to pak glosovalo mezi rozhodčími, verdikt byl, že to žádná akce nebyla, jenomže já přišel o semifinále. Škoda, protože tam by mě čekal Francouz, se kterým jsem měl dobrou bilanci.

Po čtyřech letech jste jel na svoji čtvrtou olympiádu. Bylo těžké se tak dlouho udržet?
Možná mi pomohlo, že jsem změnil prostředí. Po pěkných letech v Banské Bystrici, kde se nám narodila dcera, jsme se vrátili v roce 1986 do Čech a usadili se v Hradci. Odsud se mi podařilo jet do Soulu a kariéru jsem chtěl zakončit rok před olympiádou v Barceloně. V Praze totiž bylo mistrovství Evropy, což byl můj sen, tam jsem se chtěl loučit.

Jenomže to nedopadlo. Proč?
Protože se mi před šampionátem až zase tak nedařilo, trenér Bárta dal přednost Nováčkovi a já jsem místo zápasů dělal na šampionátu řidiče. Vyfasoval jsem mikrobus a vozil jsem. Všechno tohle mě nakoplo, řekl jsem si, že takhle přece neskončím. Povedlo se, dostal jsem se tam. Podobně, jako když jsem byl malý. Když se zatnu, dotáhnu.

Pak jste aktivní kariéru definitivně skončil, začala trenérská, u které jste doposud. Judo tak vlastně provází celý váš život...
A ničeho nelituju. I když se člověk hlavně v době aktivní kariéry musel vzdát řady věcí, můžu říct, že jsem díky judu prožil několik životů, což normální smrtelník prožít snad ani nemůže. Procestoval jsem celý svět, což třeba za komunistů byla neskutečná možnost. Poznal jsem spoustu lidí, se kterými se přátelím stále, do života mi to dalo pokoru, respektování lidí, poznání, že nejen můj názor je správný. V tom duchu jsem vychovával i děti.

Judista Pavel Petřikov (v bílém) vybojoval páté místo v kategorii do 66...
Hradecký judista Pavel Petřikov s bronzovou medailí, kterou získal loni na...
Český judista Pavel Petřikov skončil na olympiádě na děleném devátém místě. Ve...

Pavel Petřikov mladší stále naslouchá trenérským radám svého otce.

Syn Pavel pod vaším vedením opět míří na mistrovství světa. Jaký jste vlastně trenér?
Nejsem ten typ trenéra, který někoho do něčeho nutí. Ten, s kým spolupracuji, tomu musí věřit.

Když zůstaneme u syna, jak na tom s tím je on?
Podobně, i když v jeho případě je to jiné v tom, že je to syn.

Dnes mu je už třiatřicet, přesto jste spolu stále. Jaký je recept, že jste spolu vydrželi?
To je těžké, každopádně judo neřešíme doma, skončíme s koncem tréninku v hale.

Byla nějaká krize, kdy to vypadalo, že skončí?
Ve chvíli, kdy se měnila pravidla. Do té doby Pavel patřil do špičky, vyhrával turnaje, jenomže to bylo za časů, kdy judo povolovalo věci mimo jeho klasický rámec. Když se po olympiádě v Pekingu v roce 2008 ke klasice vrátilo a pravidla zakázala techniky, na které většinou Pavel spoléhal a které mu pomáhaly vyhrávat, byli jsme vedle. V tu chvíli ani nebylo moc jasné, jestli bude pokračovat, protože tvrdě narazil. Byli jsme třeba na závodech v Mongolsku, kde se ještě mělo prát podle starých pravidel. Jenomže se pralo už podle nových a Pavel hned vyhučel. Zjistil, že vlastně nic nemůže udělat, protože toho z povolených technik moc neumí.

Co se s tím dalo dělat?
Začít úplně od začátku, byl vlastně v pozici žáčka, který se všechno učí nově. Byly to třeba tisíce nástupů, očistec, kterým si prošel, ale vydržel. Bohužel olympiádu 2012 v Londýně jsme nestihli, tam se těsně nedostal.

Do Ria před třemi lety ale už ano a teď usiluje, už ve váze do 66 kilogramů, o start v Tokiu příští rok. Je to pro něj i pro vás velká motivace?
Takhle to nebereme. Příští rok je na jaře v Praze mistrovství Evropy a kdyby se tam Pavlovi podařil dobrý výsledek, mohl by se klidně rozloučit i bez olympiády. Mně se to nepovedlo, tak snad jemu. A pak se uvidí.

Sport v roce 2020

30. 11. 2019 - 22. 3. 2020 (přehled závodů)
26. 12. 2019 - 5. 1. 2020 (Ostrava a Třinec)
8. - 24. 5. 2020 (Švýcarsko)
12. 6. - 12. 7. 2020 (13 měst)
24. 7. - 9. 8. 2020 (Tokio)
  • Nejčtenější

Česko - Kosovo 2:1, fotbalisté otočili skóre a postoupili na Euro

Vrcholný turnaj fotbalistů bude po čtyřech letech zase s českou účastí. Národní mužstvo s předstihem vybojovalo postup...

Bartošák kvůli životosprávě končí v Třinci. Přerušil kariéru a chce se léčit

Angažmá hokejového brankáře Patrika Bartošáka v Třinci zkrachovalo. Účastník posledního světového šampionátu přestoupil...

Bulharsko - Česko 1:0, zmar na závěr, fotbalisty skolil gól z ofsajdu

Čeští fotbalisté nenapsali pěknou tečku za jinak povedenou kvalifikací o Euro 2020. Jako jistý postupující v Bulharsku...

Los Eura 2020: Nizozemci hrají třikrát v Amsterdamu, Anglie ve Wembley

Fotbalové mistrovství Evropy 2020 vypukne v pátek 12. června v Římě v 21.00 a jedním z aktérů úvodního duelu bude...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Takhle to dál nešlo. Bartošák dostal několik šancí, tvrdí kouč Varaďa

Trenér třineckých hokejistů Václav Varaďa v pátek přiznal, že problémy se životosprávou brankáře Patrika Bartošáka...

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Premium

Jakub Šural: Snažím se, aby na mě brácha mohl být hrdý

Přes půl roku uplynulo od toho 29. dubna, kdy fotbalový svět přišel o Josefa Šurala a Jakub Šural, obránce Zbrojovky...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...

  • Další z rubriky

Kubová s Apostalonovou si ve finále nové ligy ISL nezaplavou

České plavkyně Simona Kubová a Anika Apostalonová se s americkým týmem DC Trident neprobojovaly do finále nové soutěže...

Sáblíková byla na patnáctistovce v Minsku devatenáctá

Rychlobruslařka Martina Sáblíková obsadila na Světovém poháru v Minsku 19. místo v závodu na 1500 metrů. Na trati, z...

Jeseník je na dně. „Podvod století“, či selhání kontroly?

Trest pro hráče, tři funkcionáře a finanční pokuty. To jsou následky chyby jesenických futsalistů při přestupu Daniela...

Sun Jangův případ u arbitráže začal. Vládly mu problémy s překladateli

Velké problémy s překladateli provázely úvod veřejného slyšení čínského plavce Sun Janga u mezinárodní sportovní...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz