Je mu 40, a tak svou sportovní kariéru už ukončil, nyní se za ní ohlíží v novém pořadu Handi Talks na O2 TV Sport, který přibližuje osudy českých hendikepovaných sportovců.
„Žádná lítost, žádné úlevy, rodiče byli přísnější než předtím,“ vypráví Povýšil. Sám ani na moment nepomyslel, že by pro něj hendikep mohl být překážkou v aktivním životě: dres pozemního hokejisty pět měsíců po úrazu převlékl za plavky a ambiciózně se vrhl na plnění velkých snů.
Handi TalksV pořadu Terezy Kubíčkové na O2 TV Sport se diváci seznámí s řadou těžkých osudů, nepříjemných proher, ale i nezapomenutelných úspěchů hendikepovaných sportovců. „V první sérii máme natočeno osm dílů. Každý nabídne přibližně dvacetiminutový medailonek. Motto pořadu zní Ze dna na vrchol,“ řekla autorka projektu. Poprvé se vysílá v pondělí 13. 2. od 22.00. |
A to i přesto, že se musel vypořádat s vážným úrazem. „Nepamatuju si, jak se všechno odehrálo. Byli jsme v akvaparku v Itálii, jel jsem na tobogánu a pak jsem zůstal pod vodou. Probudil jsem se a byl v péči lékařů,“ vzpomíná na útržky nehody, ze které si odnesl rozdrcený krční obratel.
Místo skvělého zážitku z atrakce dopadl na dno bazénu, kde šest minut bezvládně ležel. Díky rychlému zásahu plavčíků a pobytu v italské nemocnici vyvázl bez poranění mozku, hýbal rukama, ale dolní část těla mu ochrnula.
„Převezli mě do Prahy, odkud si vybavuju jediný moment, kdy se mi při magnetické rezonanci zdálo o Gandalfovi, prostě ke mně sestoupil Tolkien,“ vtipkuje Povýšil v narážce na Pána prstenů. A po vzoru fantasy hrdinů se brzy vrhnul zpět do sportovního života.
„Bylo mi patnáct, do té doby jsem znal jen pozemní hokej, školu a pěkný holky. Věděl jsem, že existuje paralympiáda, a bylo mi jasné, že stejně budu dělat nějaký sport, vlastně jsem neměl jinou možnost,“ směje se Povýšil, jehož otec byl rovněž sportovním nadšencem. „I kvůli němu jsem aktivně nastavený.“
A pokud byste čekali, že se po hrůzné zkušenosti bude bazénům vyhýbat, zarputilý sportovec vás vyvede z omylu. „Voda mi nic neudělala, naopak mám pocit, že je to jedno z nejsvobodnějších a nejbezpečnějších prostředí, které existuje,“ vysvětluje.
A jak by žil, kdyby neutrpěl vážný úraz? „Tak to je otázka, kterou se nezabývám,“ přiznává. „Naučil jsem se zvládat schody a připravil ostatní na to, že jsem soběstačný, jen občas potřebuju s něčím pomoct.“
První velké úspěchy
S čím ale asistenci nepotřeboval, bylo zapojení do nového sportovního světa. Hned rok po úrazu odcestoval na Nový Zéland, aby se zúčastnil svého prvního mistrovství světa v paraplavání.
A už dva roky nato, v roce 2000, si na paralympiádě v Sydney vyplaval bronzovou medaili v závodě na 100 metrů volným způsobem. „Bylo to úžasné. Je ti osmnáct, zjistíš, jak všechno funguje, a hned přivezeš první placku,“ mluví o zážitku, kterým odstartoval éru třetích míst na hrách. Na stupně vítězů se prosadil i třikrát v Pekingu 2008 (50, 100 i 200 metrů volným způsobem) a jednou o čtyři roky později v Londýně (50 metrů volným způsobem).
Do Tokia pustil kolegu, čtrnáctiletý plavec ale o paralympiádě sní dál |
„Angličani z toho vykouzlili globální záležitost, na všech sportech byli lidi, na nás se koukal stadion s 25 000 diváky. Peking to načal, ale Londýn udělal z paralympiády obrovskou událost.“
A své úspěchy glosuje slovy: „Občas štěstí sedne i na vola, tak se mi povedlo být párkrát třetí. Pak jsem i omylem něco vyhrál,“ připomíná klání na 50 metrů volným způsobem na mistrovství světa v Mexiku v roce 2017.
Kromě radosti z titulu světového šampiona se večer po návratu dozvěděl, že je jeho žena těhotná. „Bylo to něco úžasného a doteď je to nejlepší věc, která mě v životě potkala,“ rozplývá se, když myslí na malou dcerku.
Právě rodina a fotografování jsou po konci aktivní sportovní kariéry jeho nejmilejšími zálibami. „Chtěl jsem se rozloučit až po Tokiu, ale hry se kvůli covidu o rok odložily, a já dostal nabídku na práci sportovního redaktora, tak jsem kývl,“ vysvětluje rozlučku s plaváním.
Na paralympijské hry by se ale přeci jen rád vrátil. „Chci se na ně podívat v roli novináře, to je můj velký sen,“ přiznává.
