Budu tu do devadesáti, říká s oblibou a není důvod mu nevěřit. Muž, který byl prohlášen Šermířem století, oslavil před pár dny sedmdesátku, tu by mu však nikdo nehádal. Stále tatáž štíhlá sportovní figura i ohníčky v očích. U šermu je ostatně dodnes, více než třicet let trénuje v Dukle Olomouc mladé adepty.
„Vím, že sport mě drží při životě a budu ho dělat až do smrti. Navíc mou ženu začal trénovat pan Hildebrand v jeho pětasedmdesáti letech, to mám ještě času dost,“ směje se.
Vrací se vám ve snech dávné šermířské bitvy?
To víte, že ano. Například před olympiádou v Montrealu jsem vyhrál testovací turnaj a novináři psali, že jsem adept na medaili. To člověka hřeje, ale také zavazuje. A když jsem do Montrealu přijel, byl jsem ve fleretu tak psychicky svázaný, že jsem vypadl ve čtvrtfinále. V kordu jsem se dostal do semifinále a často se mi vrací, jak v souboji o finále vedu nad Švédem Rolfem Edlingem 9:7 a všichni na mě řvou „neútoč, neútoč“. A já jsem útočil, a tak jsem prohrál 9:11. Z fleretu jsem měl zažité právo útoku a taky jsem byl moc hr. Taky teď připomínám vnukovi Jakubovi, aby takovou zásadní chybu nedělal.
Jaroslav JurkaProfil
|
Dřív jste o sobě prohlásil, že jste cholerik. Je to ve sportu výhoda?
Ze začátku toho využívali mí soupeři, naštvali mě, ztratil jsem koncentraci a prohrál. Pak jsem začal chodit k psychologovi, který pomáhal vzpěračům i dalším. Ten mě naučil, jak s hlavou pracovat, a pak jsem se dovedl rychle zklidnit i před důležitým zápasem. Hodil jsem si ručník přes hlavu a za chvíli jsem měl tepovku třicet. Dokázal jsem se dostat do stavu, že jsem viděl jen soupeře a slyšel jen hlavního rozhodčího, jinak nic. Když se mi pak soupeř podíval do očí, začal se bát.
Jaký zápas vám ještě naskakuje?
Mistrovství světa 1985 v Barceloně, kde jsem nakonec skončil druhý za Francouzem Boissem. Často se mi vybaví souboj s jeho krajanem Philippem Riboudem o finále, byl to můj neoblíbený soupeř, levák a větší než já. Vedu 3:0 a najednou prohrávám 3:8. Hlavou mi běželo, že to přece není možné a všichni mě tu snad pronásledují. Začal jsem se soustředit a najednou jsem otočil na 9:8. Ale vzápětí jsem zase prohrával 9:10 a stačil jeden zásah, a byl by konec. Vyrovnal jsem na 10:10, pak 11:11 a bylo jasné, že kdo dá bod, vyhrál. Zaútočil jsem mu zespodu na levou ruku a jen jsem ho škrábl, pak jsem pokračoval na předloktí a na levé stehno. Riboud to vykryl a bodl mě, strhl masku a začal řvát. Pak se podíval na aparát a nevěřícně zíral, že svítí zásah u něj. Já jsem sundal masku, smál jsem se a ukazoval jsem mu na hranu ruky, že tam dostal zásah jako první.
A do třetice?
Na světovém poháru v Bernu, kde jsem byl poprvé ve finále, jsem dal nejlepšímu Švýcarovi desetkrát zásah do nohy. Všichni stáli kolem něj řvali „pozor, půjde na nohu“. Pak už jsem to dělal schválně. Naznačil jsem, že půjdu na ruku, tak jí uhnul, pak jsem naznačil na koleno, on ho narovnal a já jsem ho bodl do špičky. Vnukovi Kubovi říkám, že musí přesvědčit soupeře o tom, že bude útočit. Například, že půjdu na tělo, ale bodnu do nohy.
Bez chytrosti to v šermu nejde.
Musím přesvědčit soupeře, že něco dělám, ale svůj opravdový záměr skrýt. A pak jde o technické provedení. Bodáme na ruku, ale ona tam ještě není. Přesvědčím ho, že půjdu na tělo a on mi tam tu ruku strčí, takže ho do ní bodnu. Tohle všechno si musí člověk zautomatizovat.
Váš vnuk Jakub patří mezi naše největší talenty. Nechá si od vás ještě poradit?
Nechá, ale ať chceme, nebo ne, má dvacet let a slečnu, a to má na to také vliv. Musí si uvědomit, jestli to hlavní je pro něj sport. Například po mistrovství světa jel na dovolenou. Jenže se nepodíval, že tam máme soustředění v Polsku. Říká mi „dědo, já tam přijedu později“, ale to neexistuje.
Jaká je dnešní mládež, kterou stále trénujete? Starší generace ji vidí často kriticky.
Má jiné možnosti. Například na světový pohár může jet deset lidí, a když ten devátý a desátý odmítnou, tak může jet třeba třicátý, pokud si to zaplatí. A nikdo mu nebrání, to jsou úžasné možnosti, které za nás nebyly. Já jsem byl u nás nejlepší, tak jsem byl pozvaný do Švýcarska. Řekli mi, jaký mám peněžní limit, a bylo mi jasné, že když se uskromníme, můžeme jet čtyři. Věděl jsem, že když nebudu mít doma dobrý sparing, budu muset jezdit pryč. A také jsem za ním čtyři nebo pět let jezdil do Maďarska.
Do země šermem posedlé, byl jste pro ně exot?
Už mě znali. Můj trenér Aladár Kogler byl synovec ústředního maďarského trenéra Bely Baye, který připravoval pět olympijských cyklů pro celé Maďarsko. To byl šermířský bůh. Viděl mě na světovém poháru a před finále za mnou přišel a povídá: „Vidím, že tu nemáš trenéra. Neudělej proti tomu Němci stejnou chybu jako ostatní. Chodí hlavně přes ruku, tak si ji uhlídej, tu oktávu udělej doopravdy pořádně a bude hotovo.“ Díky téhle radě jsem vyhrál 10:5 a pak byl první, kdo mi gratuloval. A já jsem mu naopak děkoval za radu.
Pak vám jeho známost pomohla i v Maďarsku?
Jeho synovec a můj trenér Kogler třeba přišel za olympijským vítězem, doktorem Fenyvesim a řekl mu: „Zašermuj si tři pětky s mým žákem.“ Fenyvesi už mě znal, ale tehdy jsem nebyl tak dobrý, byl jsem bývalý fleretista, který přešel na kord. Tak si se mnou zašermoval a já jsem ho porazil 5:3, 5:4, 5:4. Tak hned, že si dáme odvetu. A zase jsem vyhrál, ale už jen 3:1. Nakonec jsme si spolu dali asi pětadvacet zápasů, než mě porazil 3:0, a pak byl teprve spokojený, že ví, co na mně. To přesně šermíř potřebuje, střídat soupeře.
Kolik jste jich takto stihl poznat?
V úterý večer jsme vždycky chodili na srazy maďarských šermířů, jinak jsme dopoledne i odpoledne obcházeli kluby Vasas Budapešť, Honvéd Budapešť i ostatní a Kogler tam všechny znal. Pokaždé řekl tomu nejlepšímu, ať si se mnou zašermuje, a až jsem ho porazil, nahnali na mě ty mladé a to byly pěkný kobylky. Nedal jsem se a za týden jsem odšermoval třeba 200 zápasů. Přijel jsem domů se zánětem šlach v ruce, ale spokojený, že jsem dobře potrénoval. Když jsem pak vyjel na světový pohár do Paříže, tak jsem po této maďarské škole skončil druhý, přitom nikdy dřív jsem na podobných závodech neuspěl.
Jak je to tedy s těmi dětmi, jsou jiné než dřív?
Mají všechno. Když jim vyprávím, že když jsem jako kluk dostal nové tepláky, tak jsem v nich šel do školy, nevěří mi. Měl jsem také dvě starší sestry a po nich jsem nosil boty. Můj dědeček měl malou továrničku na čokoládové bonbony a oplatky F. J. Svoboda. Když mu ji po znárodnění sebrali, dostal důchod 240 korun, takže náš otec s mámou musel vydělávat na nás tři děti i své rodiče.
Musel jste vyrůstat ve skromných poměrech.
Šermířský materiál jsem měl po svých rodičích, nedostal jsem nic nového, ale chápal jsem to. Když jsem chtěl jít do kina, řekl mi otec, ať si na to vydělám. Tak jsem mu v sobotu šalamounsky řekl, jestli mi na to kino půjčí tři koruny, že mu je v pondělí vrátím. Ráno jsem vstal a šel jsem k té naší továrničce, kde byli místo dědy drůbežáři, a tam byl nepořádek, že jste ho neviděl. Mraky rozbitých plat na vajíčka, papírové krabice a dřevěné bedny. Dřevo jsem nosil domů, tím jsme zatápěli a papír jsem odvozil do sběrny. Za sto kilo jsem dostal dvacet korun a tátovi jsem ty tři koruny vrátil. Tak jsem byl vychovaný.
Zbýval vůbec čas na hraní a na trénink?
Když jsem přišel ze školy, bouchl jsem taškou a šel na „němčák“ hrát fotbal. To byl bývalý německý stadion v Pavlovičkách, kde jsme byli pořád. Když byla vysoká tráva, sami jsme si to posekali, kdo uměl, tak kosou, kdo ne, tak srpem. Ale ráno, než jsem šel do školy, musel jsem jít na zelené králíkům, kterých jsme měli hodně, abychom se uživili. Rodiče byli od šesti v práci, tak jsem brzy vstal, vzal dvoukolák, nasekl jsem lucerku (vojtěška – pozn. red.) a pak jsem šel do školy. Tréninky bývaly v pondělí a ve čtvrtek, až později k tomu bývala ve středu „elektrika“, kdy jsme si vytáhli aparáty a po tréninku jsme je museli poschovávat. Úterý a pátek jsem chodil v Pavlovičkách do Sokola a v zimě jsme na požární nádrži hráli hokej. K tomu jsme jezdili na kolech nebo plavat do Hlušovic.
Tomu se dnešní děti těžko mohou přiblížit.
Pohybu mají mnohem méně a hlavně je rodiče všude vozí. O půl osmé ráno jsou školy obsypané auty a v každém je jedno dítě, často dvanáct až patnáct let. Já jsem v sedmi letech jezdil vlakem sám do Prahy. Můj druhý děda byl právník, kterému komunisti zakázali dělat činnost, tak jezdil u lůžkových vozů nebo jako vrchní v restauračním voze, takže vždycky dopředu domluvil, že tam nastoupím. Obsluhovali mě, dal jsem si limonádu a cítil jsem se jako král, děda to v Praze zaplatil. Zatímco Pražáci v létě odjížděli pryč, já jsem tam jezdil na prázdniny a děda se mnou chodil po městě, takže jsem znal Prahu jak Olomouc. Navíc jsme tam měli spoustu příbuzných, takže jsme je navštěvovali. Jeden strýc byl také zavřený na osm a půl roku v Jáchymově.
Měli jste to s režimem těžké?
Moje prostřední sestra nesměla studovat, protože předseda uličního výboru přišel za tátou a řekl mu, že ta jeho holka bude leda utírat zadky kravám. Otec totiž o tom muži věděl, že byl konfident gestapa, tak se mu takto mstil. Chodil také za našimi, že mají na prvního máje do oken vylepovat vlaječky. Máma mu pokaždé řekla, že nemá čas po těch vlaječkách umývat fleky, které tam nechá páska. Vždycky jsme byli černé ovce.
V Dukle váš původ nevadil?
Ne, protože jsem se vyučil, a když jsem někam šel, psal jsem, že otec byl dělník a později důchodce, což byla pravda. Když však chtěli rodný list, měl jsem tam, že jsem syn továrníka, ale to je nezajímalo. Dukla potřebovala výsledky a já jsem je měl.
Bylo štěstí, že armáda přestěhovala šermířský oddíl zrovna do Olomouce?
Pro mě ano. V Olomouci se v roce 1974 zrovna dělalo armádní středisko vrcholového sportu, z Kroměříže sem stáhli boxery, košíková tu už byla a odloučená stanoviště byli prostějovští parašutisté a brněnští dráhaři. Potřebovali třetí oddíl, aby tu mohl vzniknout velký štáb, tak nás šermíře přesunuli z Liptovského Mikuláše. Z Olomouce jsem byl sám, ale další špičkoví sem začali přicházet a usadili se, jako Jirka Douba nebo Kubíček. Tím tu vznikl silný oddíl.
Máte pocit, že v současnosti jde český šerm nahoru?
Určitě a je důležité, že to nejsou jeden nebo dva lidé. Letos byl Beran třetí na Evropě, Rubeš vyhrál univerziádu, v Praze jsou dvě výborné holky, v Brně je fleretista Choupenitch, mladý Totušek má také výsledky. Jde to, ale není možné, aby to všichni dělali pořád zadarmo. Pevně věřím, že nastává úspěšnější období.
Když se dnes ohlédnete za kariérou, cítíte spokojenost s tím, co se vám povedlo, nebo lítost z toho, co mohlo být lepší?
Myslím, že to bylo úžasné. Můžu děkovat manželce, že to se mnou vydržela. Bez ní by to nešlo, psychicky bych to nevydržel. A když jsem skončil jako závodník, po dvou letech jsem začal trénovat a zase jsem objížděl o víkendech republiku, takže mě žena zase neviděla. To se jí samozřejmě nelíbilo, ale vydrželi jsme to a jsme spolu už 49 let. Je to má zlatá ženuška.
