„Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem ve svěťáku na té bedně byla,“ přiznává. Pomoci musí statistiky. Už jsou to čtyři roky, v Praze 2010 se to stalo.
A teď znovu. I když tomu zpočátku nevěřila...
Po semifinále vylézá z vody a tváří se rozpačitě: "Já mám dva šťouchy? O tom druhém nevím. Myslela jsem si, že dojíždím s jedním.“ S jejím postupem do finále kajakářek to v tu chvíli vypadá víc než vachrlatě.
Přitom, zvláštní to věc, po dlouhé době má ze své semifinálové jízdy dobrý pocit. "Konečně se mi jela pocitově slušně. Konečně jsem to byla zase já." Ne jako na mistrovství Evropy ve Vídni, kde se až nepřirozeně se semifinálovými peřejemi rvala.
"Ve Vídni jako by to byl někdo jiný než já. Nechala jsem se tam vyplašit tím, že strašně moc holek zazávodilo už v kvalifikaci dost dobře. Říkala jsem si: Zase nám narostla konkurence."
Výsledkem tehdy byla až křečovitá snaha, ústící ve vyřazení.
Tentokrát ne. Zase si "hrála" s peřejemi. Zase v nich kouzlila.
A byla odměněna.
"Postoupila jsi! Jsi ve finále!"
"I s těma šťouchama? Kdo to zkazil?
"Fiona."
Britka Fiona Penniová, vítězka kvalifikace, končí v semifinále až třináctá. A Štěpánka Hilgertová je naopak desátá, poslední postupující do finále.
"Tak to vypadá, že za chvíli budu zase startovat, co? To mám radost. Velkou."
Nesmím zase šťouchnout na šestnáctce, připomíná si na finálovém startu. Tribuny bouří, čeští diváci ji zase ženou. Jako už tolikrát, před pěti, před deseti, před dvaceti lety. Ten křik se nikdy neomrzí. V roce 1996 tu startovala na Světovém poháru po vítězství na olympiádě v Atlantě, její desetiletý syn Luboš tehdy prodával programy a ona sama říkala: "Ještě nevím, jestli budu pokračovat dál."
Jak se to zdá pradávno. A stále je tady. Jako první vjíždí do finálových peřejí. Famózně si poradí s kombinací 11 a 12, jako jediná z kajakářek nachází odvahu, aby ji jela napřímo. "Nebudu se s tím přece mazat, ne?"
Kritickou šestnáctku si naopak pohlídá, jenže... pohlídá si ji až moc. To jsem celá já, mihne se jí hlavou. Zase tu šestnáctku šťouchla, tentokrát na druhé tyči, pro změnu zády.
Ovšem jinak je to skvělá jízda. Cíl, čas 103,20. V semifinále by takový čas stačil na 3. místo. Naděje klíčí. Ale devět soupeřek čeká na startu.
Stojí před kamerami coby vedoucí závodnice, usmívá se, užívá si to, zatímco jedna soupeřka za druhou zajíždějí horší časy. Leitnerová, Dukátová, Foxová... Až potom ji předstihne Němka Funková. Pak i domácí Kateřina Kudějová. "Už to na placku asi neklapne. Bude to těsné. Ten šťouch na šestnáctce mě bude moc mrzet," usoudí, sedí na bobku u televizní obrazovky, ve tváři rysy napjaté. Drží průběžně třetí příčku, když na startu zbývá jen Corinna Kühnleová, rakouská vítězka semifinále.
A najednou začíná Kühnleová chybovat. Hilgertová se zvedá, vestoje ještě upřeněji hledí na obrazovku. Ne, nepřeje soupeřce nic zlého. Ale naděje v jejím nitru už nejen klíčí, ale roste do výše. Dlouho, moc dlouho nestála ve Světovém poháru na stupních vítězů. "Už jsem si říkala, že je to mé prokletí, že budu vždycky nejlíp čtvrtá," přiznává. Tak jako na olympiádě v Londýně, tak jako předloni při finále Světového poháru v Čunovu.
Ale to už není pravda!
Kühnleová je v cíli pomalejší, Hilgertová zůstává třetí a už to nikdo a nic nemůže změnit.
Rozzáří se, přijímá gratulace soupeřek.
"Já jsem tak hrozně ráda. Kvůli sobě i kvůli fanouškům. Byli zase úžasní. Zasloužili si to."
Nemohla dostat lepší motivační injekci do přípravy na mistrovství světa v USA. A navíc... opět jednou přepsala historii. Ve 46 letech je nejstarším vodním slalomářem všech dob na stupních vítězů Světového poháru.
"Spousta lidí mi fandí. Ale taky se setkávám s tím, že mě spousta lidí odsuzuje za to, že pořád závodím,“ připomíná. „Tak mě těší, že jsem jim dokázala, že jsem schopná pořád do finálové desítky jezdit. A když v ní už jste, šance na medaili vždycky existuje. Jen je potřeba bojovat."
Reportérka s mikrofonem v ruce se jí omlouvá, že rozhovor musí počkat, neboť jim došly baterky.
"Tak hlavně že nedošly mně," zasměje se.
O hodinu později kráčí na stupně vítězů, společně s druhou Kateřinou Kudějovou, o 22 let mladší a na první pohled zasněnou dívkou. Hilgertová by mohla být její matkou.
"To je skvělý, že jsme tam z Česka dvě a že tam nemusím stát sama," povídá Kudějová. "Je to o tolik hezčí i pro diváky, ne?"
Že by závodila do 46 let jako Hilgertová, si představit neumí.
"No to tedy určitě ne. Na to asi nemám."
Jenže totéž by vám ve 24 letech určitě odpověděla i Štěpánka Hilgertová...
