Sebejistá, jiskrná, plná síly, tak projíždí první dáma vodního slalomu peřejemi. Tančí mezi brankami jako by si s vodou hrála. Po letošním titulu mistryně Evropy vyhrála Štěpánka Hilgertová i ve svém prvním závodě Světového poháru. Její vítězství, jediné získané českou reprezentací, ozdobilo svou suverenitou závod nabitý slavnými jmény. Jen dva dny před závodem povolila v tréninku. "Abych nebyla totálně vyčerpaná." Je značně pohublá, ani gram zbytečné váhy, a také pobledlá ve tváři. Čiší z ní ale jistota šampionky. "Brány vyžadovaly perfektní nájezd i několik silových záběrů, aby se člověk dostal tam, kam potřeboval." Když si zjara sedli s manželem trenérem nad kalendář, zjistili, že Světový pohár se jí do enormního tréninku na olympiádu nevejde. Vypustila ho. Soustředila se na mistrovství Evropy a pak si počkala, až jeden z pohárových závodů za ní přijede do Prahy. Po mistrovství Evropy druhé prestižní vítězství. Co pro ni znamená? Jistotu formy, správně naordinovaný trénink. "Mám naježděno," řekla spokojeně. V kolotání vodáckého davu na úzkém břehu vltavského kanálu nešlo přehlédnout dva žánrové obrázky. Ten první o věrnosti: manželé Hilgertovi. On vezme v cíli kajak na rameno, podá ženě ruku a vedou se spolu po navigaci jako před pěti, deseti lety. Ten druhý obrázek je trochu komplikovanější. Kanoista Lukáš Pollert, vedle něj jeho přítelkyně Pavlína v dlouhých šatech, která se od něho sotva hne na krok, a obrovitý šedý a velmi přátelský vlkodav Egon. Občas stačí mít vodák na pravém rameni kánoi a v levé ruce držet vodítko s rodinným přítelem. Co jim chybí k úplnému štěstí? Ledacos přece. Pollert, stále živá legenda, pořád veličina, je na vodě silně k nepoznání. Pádluje bez jiskry, bez síly, v brankách je nejistý, jako by se mu hlava točila. Jede pomalu, v první jízdě devátý čas, navíc s třemi dotyky na brance, ve druhé desátý čas. "Jel jsem dost ležérně a velice neodpovědně," zkritizoval se hned po první jízdě. Končí jedenáctý a sahá hlouběji do svědomí. "Jako bych závodil už jenom ze setrvačnosti, mám pocit, že je mi to všechno ukradené." Trenér reprezentace Jiří Pultera tuší, oč jde. "Poté, co se Lukáš neprosadil na olympiádu, nastala u něj těžká ztráta motivace." Ke světlejším dnům se pomalu lámou mistři světa na debkánoi Marek Jiras a Tomáš Máder, byť byli poraženi rychlíkem slovenských dvojčat. "Celý závod jsme nechali na sedmnácté brance, vlastní hloupostí. Najeli jsme víc doprava a pak se kousla celá loď," řekl Tomáš Máder. "Trápíme se, zvedáme se," řekl Marek Jiras. Proč? "Jsme upádlovaní. Není z toho ta správná radost." Dvacetiletá slovenská dvojčata Pavol a Peter Hochschornerovi jsou šlágrem vodáckého léta. Vyšvihli se do světového popředí, jde z nich strach. Nejsou k nerozeznání, Pavol je o deset centimetrů menší. Jsou profesionálové, tři loga na lodi prozrazují tři sponzory. Slušná podpora. "No je to skoro tolik jako za tapetu," žertuje Peter. Kde je tajemství jejich rychlosti? "Trénujeme jako modelovaný trénink celé tratě a hodně jezdíme rychlost na klid né vodě." Útěchu ve třetím místě nalezla dvaatřicetiletá Marcela Sadilová po těžkém zklamání, že Sydney je pro ni v nedohlednu. Prolezla sezonu plnou nemocí, s bolestivou distorzí kotníku navrch. "Měla sádru od kolena dolů, chodila o berli, a tak jsem ji musel nosit do kajaku," vzpomněl trenér František Valík. "Trénovala ve vyšší sjezdové lodi, aby se tam vešla." Sadilová ví, co je láska k vodě, na kajaku prožila třiadvacet let.
(Viz Hilgertová... str. VII)
- pondělí 24. července 2000
