Jen pár vteřin chybělo, aby se fotbalovým šampionem stala Itálie. To by bylo překvapení. O letošním Euru se říkalo, že je šampionátem útočného fotbalu, a nakonec ho málem vyhrálo mužstvo pověstné obranným stylem. Vždyť Italové ani v jednom ze šesti zápasů neměli míč v držení delší dobu než soupeř. Vyhrávali všechno - a zastavili je až Francouzi v 94. minutě, když už se zápas nastavoval. Francie dokázala svou sílu. V brance výstřední Barthez, který v rozhodujících chvílích tým podržel. Obrana sice z třicátníků v čele s Blankem, ale spolehlivá. V záloze Zidane, nejlepší fotbalista na světě, i když ve finálovém zápase si moc netroufal. A potom útok. O něm se pořád tvrdilo, že na něm může Francie pohořet. Jenže se objevil Henry, včera možná nejlepší ze všech. Má rychlost a dokáže protančit až k brance. Francie byla ve všech řadách nejvyrovnanější, opravdu velké mužstvo. Ale ještě jednou se zeptejme: Kolik chybělo, aby se oslavovala Itálie? I ona měla své zbraně. Chyběl jí nejdražší hráč světa Vieri, z formy byl Del Piero. Bez dvou největších hvězd tak vsadila na jednoduchou taktiku: čistou, elegantní obranu v čele s Nestou a protiútok, nejrychlejší ze všech týmů na Euru. K vítězství mohla vést i tato jednoduchá cesta. Chybělo málo.
3. července 2000
