Řekni, kde ti lidé jsou?
Je těsně před pátečním polednem a Fernstädtová stojí u prudce klopené zatáčky číslo 12 a zklamaně se rozhlíží kolem.
Marně vyhlíží proplétající se hloučky fanoušků. Rej závodníků, diváků a organizátorů se v uličkách Deutsche Post Eisareny nekoná. Její prarodiče se chystali do Königssee zbytečně, mistrovství Evropy skeletonistů bylo přeloženo na 18. ledna do Innsbrucku.
Dvaadvacetiletá závodnice, šestá na loňské olympiádě, se do objektivů usmívá. Když se ale rozpovídá, hořkost na patře je slyšet. Chtěla se doma - čtvrt hodiny od areálu bydlí - předvést, na dokonale natrénované trati pomýšlela vysoko.
„Škoda. Kdybych věděla, že to tady zruší, závodím jinde,“ prohodí. A poté se rozpovídá o nástrahách sněhem pokrytého ledového koryta.
„Zrovna tady té dvanáctce se říká Orlí hnízdo,“ ukazuje směrem k nejstarší uměle chlazené dráze na světě. „Když tudy projíždíte, tak prý na Kehlsteinhaus vidíte, ale já v té rychlosti koukám jen před sebe. Rozhodně nemám čas to vyhlížet a kochat se," říká o známém horském sídle Adolfa Hitlera.
Její nejoblíbenější a zároveň nejbolestivější pasáží je Kreisel, který z dálky připomíná tobogán. Je to smyčka, při níž skeletonistky znění směr o 320 stupňů.
„Když přesně trefíte nájezd do Kreiselu, tak je to paráda," roztáhne Fernstädtová koutky. Lehce se zakaboní, když si poté vybaví svůj největší zdejší karambol. „Vyletěla jsem právě z Kreiselu a pořádně si dala na záda."
Tělo při pádech a nehodách nechrání takřka nic. Kombinéza je tenká jako pomerančová slupka, nemá prakticky žádné vycpávky. Airbag jako u alpských lyžařek nehledejte. „Nikomu se ještě nic strašného nestalo a máme helmu," neláme si po matce Češka a po otci Němka nad z laického pohledu chatrnou ochranou.
Působí nebojácně. A spontánně. Možná právě kvůli tomu v zimě roku 2011 neposlala kamarády k šípku, lehla si na takřka třicetikilové saně a hlavou dolů se spustila korytem. „Nelíbilo se mi to. Moje první vzpomínka je, že skeleton bolí. Na rovince jsem se asi dvacetkrát obouchala a měla jsem modřiny."
Trvalo dalších deset, možná dvacet jízd než našla bývalá gymnastka novou sportovní vášeň.
„Ani nevím, proč jsem do toho tehdy šla. Někdo mi řekl, že tu mají volná místa a hledají lidi. Já ani nevěděla, co skeleton je. Když jsem dorazila, chtěla jsem si vyzkoušet saně, na nich ležíte obráceně, to mi přišlo normálnější. Ale prý jsem na byla moc stará na to, abych se sáněmi začínala. Tak jsem si lehla a jela," vzpomíná a do tváře jí zasvítí slunce.
Je krásně, jasno. Ale kupa sněhu na střechách dráhy i okolních budov stále přesvědčivě vysvětlují, proč byly závody přesunuty. Úklidová četa nestíhá a nechat jezdit závodníky za nebezpečí, že na ně spadnou kila bílé hmoty, je zbytečný risk.
Určité riziko nicméně i tak ke skeletonu patří. Nejrychleji se jezdí poblíž Königssee zhruba 115-120 kilometrů za hodinu. A teď si zkuste představit, že v takové rychlosti nabouráte. Už jen z fiktivní havárie mrazí.
Člověka napadne, zda nemají rodiče o Fernstädtovou strach. „Máma je spíš nervózní, jak dopadnu."
Netradiční sport jí nerozmlouvala, ani když si nepěkně natloukla záda - „rozštípala se“ ve stokilometrové rychlosti a ještě ji na zádech přistál skeleton. „Ne, ne. Vždyť i z gymnastiky jsem chodila celá modrá. A když jsem chodila lyžovat, bylo to ještě horší," srovnává pražská rodačka.
Žila i u Frankfurtu, od třinácti bydlí v Schönau am Königssee. Pár minut autem od místa, které si i přes prvotní rozpaky podmanilo.
Tohle je její dráha. Jako novicka ji po létě kropila vodou, aby se vytvořil led. Každou ze zatáček dvěstěkrát. Nikde toho neodjezdila více. Tady se učila ovládat těžké saně oblečené černou páskou. „Řídí se rameny, koleny, hlavou. Přenášíte tlak. Ty pohyby jsou tak malé, že je divák nevidí."
Když se řítí ledovým korytem, spoléhá Fernstädtová na paměť. Všechny tratě má naučené, při závodě není čas na improvizaci. Díky gymnastice se dobře orientuje, lépe než soupeřky. „Přibližně vím, kde jsem, jim se stává, že se trochu ztrácí. Gymnastika mi pomáhá i jinak, umím lépe pracovat s tělem," přibližuje.
I díky tomu vyniká. Natolik, že byť kvůli přestupu z německé do české reprezentace jezdí jen Evropský a Interkontinentální pohár, výkonnostně patří mezi světovou špičku.
Loni na olympijských hrách byla šestá, jen 13 setin sekundy od medaile. Přitom před osmi lety měla mnohem skromnější cíle. „Chtěla jsem to dělat pro radost, nečekala jsem, že se tak rychle zlepším. Vlastně jsem se zlepšila tak trochu omylem,“ pobaví.
Ještě, že k tomu omylu došlo. Pod Orlím hnízdem se zrodila velká sportovní naděje, nejprve pro Německo, teď pro Česko.
