„Víc než týden jsem si odpočinul, snad dobrý,“ řekl Milík. „Cítím se lépe. Ale štve mě, že byl teď v pondělí zrušen šampionát dvojic ve Slaném. Chtěl jsem si to tam před Zlatou ještě ozkoušet. Ovšem jezdil jsem už doma na „krosce“, jsem v pohodě,“ dodal 27letý jezdec.
Covid výrazně promluvil i do plochodrážní sezony. Můžete říci, kolik procent té loňské máte letos ve stejnou dobu odjeto?
Pffff. Myslím, že tak pětadvacet. Dalo by se to spočítat... Letos jsem měl nějakých 26 závodů a loni dobrých 100. Z tohohle pohledu to je pro mě hrozný rok - nejsem tak vyježděný, jako jsem byl tehdy. Na sezonu se dlouho čekalo, neměli jsme skoro žádné tréninky a začali s nimi až týden před ligou. Byl to takový skok do neznáma, protože každý měl koupené nové motory a neměl je přetestované. „Dobré“ bylo jen to, že všichni měli najeto stejně = vlastně nic. Pro všechny to byla novinka. Ale nějak jsem se s tím popasoval. Sezona nebyla povedená. Člověk měl týden na přemýšlení, když se mu zrovna nezadařilo, a to je nejhorší, co může být. Když jsou normálně za dva dny další závody, rychle to vypadne z hlavy. Na druhou stranu jsem si toho hodně vyzkoušel. V Polsku jsem měl čas pokecat s různými sponzory, z toho hlediska to bylo fajn, protože jinak to zařizují manažeři. Jako sportovec jsem tím samozřejmě trpěl.
Polsky už jste uměl solidně, ale teď to musí být umocněné.
Určitě. Byli jsme tam zavření skoro tři měsíce, vůbec jsem se nepodíval domů. Mohli jsme, ale jen s testy, a to bych byl doma jen den, protože tři dny jsme čekali na výsledky. To pro mě nemělo smysl. Až pak jsem začal ob týden jezdit domů... Mé polštině to prospělo, to ano. Pak jsem si ještě zlepšil angličtinu, protože jsem trávil karanténu s jedním Australanem.
Kolik bylo vašemu synkovi dní, když jste ho poprvé viděl? Z toho, co popisujete, mi vychází, že vám to na porod nevyšlo.
Nevyšlo - na porod, ani měsíc a něco po něm. Viděl jsem ho, až když to byl úplně jiný človíček než na prvních fotkách, které mi poslali, když se narodil. Tohle bylo asi nejhorší, byla to fakt smůla. Těšil jsem se na to, chtěl jsem s ním být, hodně mě to mrzelo. Přijel jsem a už byl větší. Ale i tak je to super.
Je nejmladší Václav v rodině hodné děcko?
Myslím, že moc. Skoro vůbec nebrečí. Fakt je hodný, už pátý v řadě...
Václav Milík se svým mechanikem Miroslavem Mihulem.
Když jsem vám v květnu volal do Polska, říkal jste mi, že jste přesvědčený, že byste s Rybnikem mohli bojovat o play off. Pak jste musel být šíleně zklamaný, ne? Přece jen - poslední místo v tabulce, negativní bilance 1-13...
Absolutně. Nedařilo se takřka nikomu. Já tedy začátek sezony špatný neměl, body jsem dělal. Ale ostatní ne. A když jim to pak šlo, tak zase mně ne. Neměli jsme vyrovnaný tým. Povedl se nám ten jediný závod, který jsme v sezoně vyhráli. Bylo to strašné pro klub i pro nás kluky, co za něj soutěžili. Nebyla dobrá atmosféra, pořád se prohrávalo. Ale třeba Gorzów na začátku sezony taky neustále prohrával, i s námi. A potom se zvedl a teď bojuje o první místo. Nevím, co jsme měli udělat jinak. Ale nebyla u nás ta debata, správný „team spirit“. Nebyl tam někdo, kdo by nás nakopl. Přijeli jsme na závody, přišli do depa a bylo znát, že to není nějaký „megabojovný“ tým. Stalo se, Rybnik z ligy spadl a doufám, že se do ní zase brzo vrátí. Není to špatný klub, diváci jsou tam super. Jen se nedařilo, ani podle jmen to nebyl extra tým. Ale v těch, kde jsou hvězdy, se zase závodníci spolu často hašteří, kdo bude nejlepší. Každopádně jsem si myslel, že budeme v lize výš.
A jak to máte s Rybnikem dál?
Měl jsem kontrakt na dvě sezony, ovšem s tím, že budu pokračovat, když se udržíme v Ekstralize. Tím, že jsme spadli, se ten kontrakt rozvázal. Ale rád bych tam zůstal, ten klub se mi líbí. Navíc bych se asi potřeboval trochu rozjet v prvoligovém družstvu, znovu získat sebevědomí. Nevím, jak to bude, začnou to řešit až příští týden, má se tam měnit trenér. Asi to bude záležet na něm, koho bude chtít.
Mapoval jsem si vaše závody v září. Soutěžil jste na mistrovství republiky jednotlivců, dvakrát v polské i v české extralize a dvakrát na Grand Prix v Praze. Zapomněl jsem na něco?
Ne, takhle to je vše. Ještě tam měl původně být ten šampionát dvojic.
V české extralize se vám dařilo. Spravil jste si tím před Zlatou přilbou trochu chuť?
Ani ne. Po tom těžkém pádu, který jsem měl před Libercem, jsem ani nevěřil, že tam v úterý (15. září) nastoupím. Jel jsem tam s tím, že si zkusím trénink, a když to náhodou půjde, tak pojedu. Trénink jakžtakž šel, i když omlácený jsem byl hodně. Ale na motorce jsem se necítil úplně zle. Neměl jsem z toho pak ani žádné pocity, byl jsem rád, že ty závody skončily. Další den byla extraliga v Pardubicích, a to už jsem se „probudil“, tělo mě fakt bolelo. Přicházelo to k sobě. Odjel jsem to, měl jsem z toho velkou radost, protože tu byli domácí diváci, paráda. Měl jsem za to, že jsem se dal dohromady na Grand Prix. Ale čtvrtek byl pro mě tragický a v pátek při první Grand Prix jsem šel hned „na hubu“ s Edou Krčmářem a obnovil si zranění z pondělka. V sobotu už jsem do druhé ani neměl nastupovat. Jenže je to Grand Prix, chtěl jsem se tam ukázat... Když jsem se pak díval na video, bylo to, jak když na té motorce nesedím já.
Nyní však tvrdíte, že už jste v pořádku. Na co si tedy letos v Přilbě věříte? Závodů o ni už máte za sebou řadu...
Už jich bylo hodně. Bude to složité, ale stoprocentně bych chtěl být ve velkém finále. To je můj cíl každý rok a za celou kariéru se mi to povedlo jen dvakrát.
Listoval jste už ve svém chytrém notýsku, jaké bude na neděli nejlepší nastavení motorky?
Nebude fungovat nic, bude to něco nového. Na dráze je navezený nový materiál, byl jsem se tu podívat už ve čtvrtek a je to něco úplně jiného. Už když jsme tu jeli extraligu, mohl jsem všechno, co jsem měl v notýsku napsané, vytrhnout a vyhodit. Nastavovali jsme to jinak a to dráha nebyla ještě promíchaná. Hned po extralize tu byl grader, který ten sypký materiál smíchal s tím, co tu bylo původně. Teď ta dráha reaguje úplně jinak. Sám jsem zvědavý, i proto jsem se přijel podívat na mistrovství světa juniorů, abych viděl, co s tím ti kluci dělají. Jak jedou, kde je optimální stopa. Doyle (vítěz 2018 a 2019) si určitě pro jistý hattrick nepojede. (úsměv)
Asi to bude specifický závod v tom, že se nekoná kvalifikace a jezdců je o 12 méně než obvykle, jen 24.
Když jsem se dozvěděl, že nebudou vylučovací jízdy, byl jsem z toho docela vyřízený. Je to takový začátek, tradice, že tam stojím v kombinéze, ale ještě nejedu a čekám, jak ty kvalifikace dopadnou. Bylo by to s nimi zajímavější. Ale i to, že na takhle obří stadion může přijít jen tak málo lidí... Zlatá přilba je celosvětově vyhlášená tím, že sem chodí nejvíc diváků a je to ten největší závod.
Doyle půjde na Zlaté přilbě po hattricku. Ale sokové se jen tak nedají |
Kdo by Doylea mohl ohrozit? Lotyš Andžejs Lebeděvs, váš týmový parťák, loni stříbrný?
Je tam spousta vyrovnaných jmen, ne jen pár hvězd a zbytek „podřadnější“ závodníci. Doyle loni i předloni dominoval, ale letos to tak slavné není. To samé Matej Žagar, má to nahoru-dolů. Rune Holta totéž. Vítěz může být překvapivý.
Co takový Lukas Fienhage, který má čerstvě titul mistra světa na dlouhé dráze?
To by sem musel přijet na dlouhodrážní motorce. (úsměv) Na krátké dráze to není bůhvíco, aby se dal rovnou napsat na první místo. Bude to napínavé od začátku až do konce.
Loni jste mi říkal, že tenhle závod je kouzelný v tom, že slyšíte fanoušky i pod helmou, což se jinde neděje. Teď jich ale bude jen dva tisíce.
Z toho jsem velice smutný, i kvůli tomu jsem Zlatou rád jezdil, bylo to něco neuvěřitelného. Když jste stál v depu na tom kopci, rozjel jste se dolů a slyšel, jak tribuny burácejí, vyhnalo vám to adrenalin. Nedokážu si představit, že tu teď bude tak málo lidí. Na druhou stranu, letos jsem na to zvyklý - v Polsku taky bývají stadiony narvané. A v pěti závodech tam nemohl být nikdo... To bylo děsné. S klukama jsme se v depu bavili a nemuseli ani řvát, vypadalo to jako na tréninku.
Nicméně se asi shodneme, že je dobře, že se závod vůbec koná.
Klobouk dolů před oddílem, že ty tři dny pořádá. Nebude to úplně výdělečné. Co si budeme povídat, v sezoně se toho tady zase tak moc nejede a tahle tradice tu plochou dráhu drží. Víme, že v Česku tenhle sport rychle upadá... Není ani tolik závodníků. Lidi tu na tom makají zadarmo, skládám jim velký dík. Je poznat, že to je srdcový závod.
