S kolegy z tatrovácké posádky si radši pomáhali černým humorem. "Máme tady piknik na písku. Přijeďte," žertoval Loprais v rozhovoru pro Radiožurnál.
Ale jinak se při zvláštním ročníku zrovna moc nenasmál. Už šestkrát tenhle záludný závod přes africký kontinent vyhrál. A teď tolik trampot najednou! Nejdřív musel v 7. etapě dostat uvázlý kamion ze soliska. Vykopávání trvalo takřka pět hodin.
"Co jsme jeli dneska, to nemá se závoděním nic společného," stěžoval si. "Jedete úseky velbloudí trávy, dvacetinebo třicetikilometrovou rychlostí.
Jenom tam poskakujete a mlátíte se ze strany na stranu. " Zatímco tenhle problém srdnatá česká posádka zvládla, další defekt ji přemohl. Pár dnů nato favorizované Tatře se startovním číslem 519 praskl homokinetický kříž u přední nápravy.
Co to znamenalo? "Dál nemůžeme. V poušti se to nedá opravit." Obtížný okruh kolem městečka Ataru nedokončili. V pustině písečných dun čekali na asistenční vozidlo, které mohlo dorazit až příští den.
Čekala je noc v poušti. Lopraisova parta si ustlala na korbě náklaďáku. Mají tam pro to zvláštní místo. Všechno kolem sebe důkladně vystlat. A čekat.
Když zaleze slunce, bývá na poušti chladno. Aspoň zimy jsou unavení Češi ušetřeni. "V noci je teď tady určitě nad nulou," tvrdí reportér Radiožurnálu Jan Říha.
Ta noc se vlekla. Ale přečkali ji. Vyhlíželi Lopraisova bratra Milana, který je posádce k ruce. Co dál? Po noci v mauritánském písku bylo nejdřív potřeba vyprostit kamion. "K tomu musíte mít aspoň dvě silná auta," vysvětloval Loprais.
A pak další putování. S pomocí asistenčního vozu do Ataru, kde proběhnou nejnutnější opravy. A pak po zpevněných cestách do přístavního Dakaru. Kolikrát už Loprais vjížděl do senegalské metropole! Kolikrát tu prožíval vítězné pocity! Teď to bude jiné. Ale za rok už třeba zase ne...
