Ve svém posledním závodě skončil čtrnáctý, když skočil 90,5 a 89 metrů. Zvítězil Polák Wojciech Skupieň skoky 100 a 96,5 metru. Jan Mazoch po závodě ještě jednou vystoupal na můstek, na němž odmalička trénoval, a z vyššího nájezdu se spustil úplně naposledy. Letěl zhruba 100 metrů.
Diváci mu naposledy zatleskali.
Co mu v tu chvíli prolétlo hlavou? "Že už je to všechno za mnou. Co se dá dělat," usmál se vnuk slavného olympijského vítěze Jiřího Rašky. Leč ani ten Jana nepřesvědčil, aby ve skocích ještě pokračoval.
"Hodně kluků mi říkalo, že brzy znovu lyže nazuji, ale neudělám to. Už si nemám co dokazovat. Co jsem mohl, to jsem dokázal." Byl na dvou olympijských hrách, přičemž nejlépe skončil na 35. místě. Je několikanásobným mistrem republiky. Má bronz ze světového šampionátu juniorů. Ve Světovém poháru byl nejlépe patnáctý v Zakopaném, kde vyhrál i závod letního Kontinentálního poháru.
Můstek v Zakopaném patřil k jeho nejoblíbenějším. Jenže právě hrůzostrašný pád, který tam měl loni, je důvodem, proč odkládá skočky. Jeho příběh obletěl skokanský svět. Dlouho byl v bezvědomí. Po půl roce se však vrátil. Ale trápil se. Každý jeho závod těžce nesla manželka, s níž má malou dcerku.
"Teď už nemám strach říct, že se na můstku bojím," přiznal v neděli Jan Mazoch. "Tady ve Frenštátě na můstku K 95 to ještě docela jde, ale na K 120 bych už asi nevylezl a nespustil se z něj. Přitom většina závodů Světového poháru je už na K 120."
Jaké to bylo sednout si na můstku a říct si, tak a teď je to naposledy?
Trochu mi naskočila husí kůže. Byl to zvláštní pocit. Ale tak jsem se rozhodl a věřte, moc jsem o tom uvažoval.
Teď jen doufám, že mě v dalším životě čeká už jen samá radost.
Nebál jste se, že se při tom vašem úplně posledním skoku může něco stát?
Každý skokan jde do každého skoku s respektem. Ty poslední závody, ty poslední skoky, jsem se snažil užít si.
A nemrzí vás, že jste v Ceně Frenštátu nebyl mezi třemi nejlepšími, když jste minulé dva roky vyhrál?
Ne. Teď jsem měsíc a půl neskákal, netrénoval. Člověk z toho vypadne. Akorát ve čtvrtek jsem měl dva tři tréninkové skoky s klubovým trenérem. Ke všemu jsem trochu přibral, mám o pět kilo víc, a to je velký rozdíl oproti tomu, když jsem závodil předtím.
Takže jste s posledním závodem spokojený?
Jsem. Přišlo docela dost diváků. Bylo tady hodně závodníků. Vyšlo počasí. Nefoukalo. Byl to dobrý závod. Jen doufám, že takových bude ve Frenštátě více a že zájem o skoky poroste.
Jaroslav Sakala říkal, že ve věku, kdy vy končíte, on ještě neměl žádnou medaili.
S Jardou jsem se o tom bavil. Ptal se, jestli si to ještě nechci rozmyslet. Řekl jsem mu, že jsem o tom uvažoval už hodně dlouho, od zimy. Od závodu v Ramsau mě myšlenka, že bych skončil, pronásledovala. Už jsem se rozhodl a stojím si za tím.
A není to přece jen škoda?
Určitě se mi někdy bude stýskat, že opouštím to, čemu jsem se celý život věnoval. Není to pro mě jednoduché, ale věřím, že je to dobré rozhodnutí.
Co chcete nyní dělat?
Pracuji u pana Bartoše. Už jsme podepsali i smlouvu. Dělám ve skladu. Práce mě baví. Je tam super kolektiv a mohu postoupit i o pár míst výše. A po maturitě, až budu mít více času, tak bych se mohl zapojit do činnosti našeho skokanského oddílu. Už jsem se o tom bavil s klubovým trenérem.
Takže skoky na lyžích neopouštíte úplně?
Je to tak. U skoků chci zůstat nadále, ale už ne jako skokan.
Na co budete nejvíce vzpomínat?
Toho je hodně. Byl jsem na dvou olympiádách. Z hlavy už nevymažu ani pád v Zakopaném, a cením si bronzu z mistrovství světa juniorů.
A budete mít více času i na svého osmnáctiletého bratra Jiřího, který skáče dále?
Už jsem se bavil s jeho trenéry, v klubu i reprezentaci, a říkali, abych na něj dohlédl. To rád udělám.
Co budete dělat s lyžemi, na nichž jste závodil?
Ty už klidně mohu pověsit na hřebík. Ale ne. Tady v klubu je dost skokanů. Když někdo bude potřebovat, tak mu je poskytnu. Doma mám i další páry.
